Spravedlnost pro tvou ženu II. (dokončení)

SPRAVEDLNOST PRO TVOU ŽENU II.

„Měl jsi ho zabít!“ vyslovila Daniela prvně nahlas, co si představovala pod pojmem: kdybys tak mohl vyřešit můj problém.

„Já jsem chtěl, ale když jsem ho tam viděl, tak jsem ho nemohl nechat umřít,“ argumentoval nelogicky Tomáš.

Kdyby se před garáží otočil na patě, zmizel a dělal mrtvýho brouka, mohl Daniele nakukat, že se o to postaral, a po čase vdovu utěšovat jako nová známost. Líbila se mu tak moc, že si tuhle variantu uměl dost dobře představit. A nešlo ani tak o to, že by mu učarovala svým sex-appealem, spíš měl potřebu ji ochraňovat, starat se o ni. Orgasmy co s ní měl, by na prstech levé ruky spočítala i Anča. S Ančou měl sex mnohem větší grády, ale ta zase neměla pohled poraněné laně a nikdy nepotřebovala zachránit. Naopak několikrát tahala z bryndy Tomáše. Naposledy když se u něj v autodílně zastavil policista, který zasahoval před několika týdny u případu domácího násilí v domě manželů Starých. Ubezpečil ho, že není z ničeho podezřelý, jen chce vyvrátit určité pochybnosti. Dominiky manžel díky jeho včasnému zásahu přežil, ale policistovi se na tom hrdinském činu něco nezdálo.

„Takže jste na ulici slyšel motor auta, vytušil nebezpečí a přelezl cizí plot?“

„Jsem automechanik a vím, že mít nastartované auto v zavřené garáži je nebezpečné.“

„Ale nemohl jste vědět, že na druhé straně garáže, kam nevidíte, nejsou třeba otevřené dveře?“

„Z druhé strany žádné dveře nejsou … což jsem samozřejmě nevěděl …“ opravil se Tomáš, „ale měl jsem takové divné tušení.“

„A jak jste se dostal do domu? Pan Starý tvrdil, že oba vchody byly zavřené,“ podělil se s ním o detail z výpovědi.

„Zkoušel jsem přední vchod, ten zavřený byl, ale zadní nikoli. Pokud vím, tak pan Starý měl v sobě spousty prášků, asi si myslel, že dveře zamknul …“ sváděl policistu ze stopy.

„A co jste vlastně dělal v těch místech? V noci, sám?“

„Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít.“

„Odsud tam a zpátky je to devět kilometrů,“ zdůraznil příslušník.

„Rád chodím.“

„Ale taky jste seděl,“ vytáhl eso z rukávu.

„A co to s tím má společného? Přišel jste mě zatknout za to, že jsem panu Starému zachránil život?“

Policista zařadil zpátečku. „To samozřejmě ne. A ještě mi prosím vás řekněte, nebyl jste náhodou v té ulici i o tři dny dřív? V úterý šestého?“ Tomáš si uvědomil, že to bylo ten večer, kdy se jen se štěstím vyhnul policejní hlídce. Co ovšem netušil, bylo, že ji zavolali sousedi a to přímo na něj, jelikož jeho opakované šmírování domu Starých v nich vzbudilo obavy.

„Šestého v úterý …,“ předstíral vzpomínání Tomáš.

„To jsme byli spolu, miláčku,“ vstoupila do dialogu nečekaně Anča, která doposud v křesle popíjela kávu. Občas za Tomášem a za Evženem chodila na pokec. Aby svým lžím dodala na věrohodnosti, vyskočila z křesla a Tomáše objalo kolem pasu.

„Jste si jistá, že to bylo šestého?“

„Jasně, pátého …“ ukázala mu Anča své tři prsty. „Pátého mi skončila perioda a hned šestého večer jsme na to vlítnuli. Já jsem vždycky po menzes děsně nadržená.“

Nevěřím ničemu, co týden krvácí a neumře, pomyslel si ironicky orgán, poděkoval a rozloučil se.

Anča pohlédla s předstíraným soucitem na Tomáše. „Jsi si jistý, že víš, co děláš, hochu?“

„Aničko, ani trochu, ale děkuji ti, má falešná milá, že jsi mě zachránila.“

„Jo, měl bys mi dát půlku autoservisu a vzít si mě za ženu,“ odhalila své pohnutky.

„To asi nepůjde,“ vstoupil jim do tokání Evžen, který policistu potkal na příjezdové cestě.

„Proč by to nešlo?“ zeptala se Anča.

„Nemáš prsteníček,“ zašklebil se Evžen a vzápětí uhýbal před letícím francouzákem.

Jakmile Anča odešla, řekl svému společníkovi, že mu volal starý Starý, jestli by mohl jejich mladého navštívit v nemocnici. Tomášovi se samo sebou nechtělo, ale aby zahladil veškeré pochybnosti o svém činu, rozhodl se jeho žádosti vyhovět. Dalibor Starý vůbec nepůsobil tak, jak ho Daniela vylíčila. Lehce obtloustlý, proplešatělý muž s dioptrickými brýlemi působil spíš jako hodný strejda než arogantní, násilnický alfasamec. Naštěstí chtěl jen Tomášovi poděkovat, že ho vytáhl z nastartovaného auta ven na zahradu a dal mu první pomoc. Tomáš to ihned bagatelizoval, že to by udělal každý, a po krátkém zdvořilostním rozhovoru se rozhodl vzdálit. Dalibor ho požádal, jestli by mu donesl čaj a jakmile to učinil, zeptal se ho Tomáš automaticky, jestli pro něj může ještě něco udělat?

„Mně už není pomoci,“ povzdychl si Dalibor. „To byste musel zabít mojí ženu,“ pronesl smutně a polohlasně, když bral Tomáš za kliku nemocničního pokoje. Tomáš předstíral, že nic neslyšel, a povzbudivě na něj mrknul.

Z rozhovoru byl natolik vykolejený, že zavolal Anče, a ta mu řekla, že to proberou nad pivem.

Tomáš do hospody chodil nerad. Jednak mezi místní nikdy pořádně nezapadl, jednak se bál, že by se z něj díky nadměrnému pití mohla stát kopie jeho otce. V hospodě seděl i Evžen s Bárou, a jakmile se k nim připojili, započal Tomášův výslech. Všichni tři ho řádně grilovali, ale Tomáš mlčel jak partyzán vyslýchaný gestapem. A nejspíš by mlčel na věky věků, kdyby si k nim nepřisedli dva místní štamgasti. Jeden z nich Tomáše bodře poplácal po ramenou a poděkoval mu za záchranu Daliborova života.

„I když pro něj by možná bylo lepší, kdyby umřel,“ posteskl si druhý.

Všichni mysleli na to samé, jen Anča „měla koule“ se zeptat. „Proč by to pro něj bylo lepší?Kvůli tomu co dělal ženě nebo má snad nějakou nemoc?“

První ze štamgastů se zašklebil, „jo … zlomený srdce.“

„Zlomený srdce? Slyšela jsem, že manželku bil, že byla týraná …,“ vložila se do debaty Bára.

„Ty vole!“ vybuchl druhý štamgast. „V příštím životě bych chtěl být utlačovaná a týraná žena a mít se jako ona!“ Poté jim vysvětlil, že Dalibora znají už od dětství, a když se před dvěma lety vrátil do rodného města, aby zde postavil dům a byl blíž rodičům, záviděli mu tu sexy manželku, co si přitáhl s sebou. Než zjistili, že Dalibor je podpantoflák a musí skákat, jak ona píská. Navíc dům nepostavil jen jeden, ale dva. Menší (takový vejminek) byl pro její matku, která se o jejich děti stará. Princezna nepracuje, jezdí jen na nákupy, kosmetiku, do fitka.

„Ta ty jeho prachy utrácela dřív, než je stihnul vydělat.“

Tomáš zíral s pootevřenou pusou a nechápal. Daniela ho celou dobu vodila za nos. Monokl byl nejspíš jenom líčení a pochroumané zápěstí bylo ve skutečnosti zcela zdravé.

Když štamgasti odešli, svěřil se se svým podezřením přátelům. Vynechal samo sebou tu část, kdy s ní sdílel lože (byť vnímavá Anča to dobře věděla), a hlavně tu dějovou linku, kdy měl zabít jejího manžela.

„Takže ty ses s ní ještě viděl?“ žasnul Evžen, že se mu přítel nesvěřil.

„Vnutil jsi jí naší vizitku a ona mi zavolala a ukazovala mi fotky a výhrůžky smrtí, co ji chodily do schránky.“

„Tak za prvé jsem jí žádnou vizitku nedával a za druhé … Pokud by jí chodily výhružné dopisy a ona to hlásila na policii, tak by je snad měli chlupatý ve spisu a ne ona doma,“ argumentoval zkušeně dvojnásobný kriminálník.

„Koukáš, jak kdyby ti uletěly včely,“ všimla si Bára, že Tomáš je duchem nepřítomný. „Holt i ženský umí být pěkný svině,“ přehodnotila svůj dřívější postoj. „Ale na každou svini, se jak známo, vaří voda.“

„Mně se od začátku nelíbila,“ přisadil si Evžen, ač nad Danielou slintal jak bernardýn.

Zábava u stolu následně vázla a tak se Tomáš s Ančou odebrali do kamrlíku autodílny. Anča po milostném aktu poprvé nešla zpátky na statek, ale usnula jak špalek v Tomášově náručí. Tomáš ovšem spát nemohl. Pořád dumal, jak mohl být tak hloupý. Zahořel k Daniele takovou láskou, že by pro ni udělal cokoliv. Hned druhý den se za ní vypravil a chtěl znát celou pravdu. Poprvé byl u ní doma, neboť děti byly s její mámou na horách. Daniela drahnou chvíli zůstávala v roli chudinky, ale Tomáš už jí to nebaštil.

„Připadám ti jako děvka?“ zeptal se narovinu. Daniela nechápala, co tím myslí a tak rychle dodal, „že se se mnou snažíš vyjebat!“ Následně ji konfrontovals tím, co zjistil, a ona se jak mávnutím kouzelného proutku změnila. Asi jako když v hororu hrdinku kousne zombík.

„Obětovala jsem mu nejlepší léta života a on mě chtěl opustit kvůli takové oplácané šeredě!“ Že je ta oplácaná šereda nejspíš hodná a laskavá, si Tomáš už jen domýšlel a svým způsobem i přál. Kvůli Daliborovi. Byla by to pro něj vítaná změna.

„Ty ses pro něj neobětovala, vysávalas ho jak upír,“ oponoval jí Tomáš.

„Kdybych věděla, že neunese odloučení od dětí, tak bych se s tebou nikdy nešpinila. Je to tvoje chyba, že ještě žije. Podělals to a musíš to napravit! Jinak …,“ pohrozila mu.

„Jinak co?“

„Nechci nic víc než spravedlnost a pokud to nezařídíš, postarám se, abys šel zpátky do lochu. Komu myslíš, že bude policie věřit?“

Tomáš chtěl oponovat, že na něj nic moc nemá, ale Daniela se na něj zničehonic vrhnula a začala ho škrábat a chtěla i křičet, v čemž jí pohotově zabránil. V tu chvíli mu to celé došlo. Takhle přesně nejspíš napadla manžela. On měl na sobě její DNA, ona jeho, navíc měla jeho kůži za nehty, roztrhané oblečení. Schválně sebou flákla o zeď nebo skříň, aby měla modřiny, a poté s hlasitým křikem vyběhla na ulici, kde ji později „zachránili“ policisté.

Tomáš ji svíral zezadu pevně v náručí, ale něhy už v tom nebylo, ani co by se za nehet vešlo. Druhou rukou jí zacpal pusu, aby nemohla křičet, a pomalu a důrazně jí vysvětloval, ať se uklidní. Že pokud chce spravedlnost, dostane spravedlnost. To nakonec zabralo. A své slovo dodržel. Ještě ten večer poškodil brzdové trubičky na bílé Toyotě Corolle.

O pár měsíců později potkal ve městě Dalibora s dětmi a novou životní partnerkou. Usměvavá boubelka si s Daliborovými dětmi evidentně rozuměla, a tak se od nich Dalibor odpojil a šel Tomáše pozdravit a nabídnout mu tykání. Přiznal, že prožívá snad nejšťastnější chvíle v životě, ale pořád nechápe, jak se to mohlo stát?

Tomáš nejprve nevěděl, co na to říct. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, se úplně nehodilo. Pak si ale vybavil Daniely představu spravedlnosti. „Možná je na světě přeci jen nějaká spravedlnost … byť značně pokřivená.“

Předchozí díl a další Všehochuť povídky: Odkaz