Nejlepší pracovník místního hospodářství

Na otočené přepravce od piva seděl někdo, kdo při troše fantazie mohl být Milan. Jen na místo dlouhých hustých, černých vlasů měl vlasy šedivé a hodně moc prořídlé. Černý odstín měly naopak jeho zuby. Teda ty dva, co mu zbyly.

NEJLEPŠÍ PRACOVNÍK MÍSTNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ

Láďa uháněl se svým novým Range Roverem a předjížděl jedno auto za druhým. Měl rád ten adrenalin z rychlé jízdy. Když míjel ceduli s označením čísla silnice, vzpomněl si na dávný hit božského Káji.

Pro změnu sám zas jednou sám jedu známou silnicí E14. Cestou nečitelný sen a nikdo nechce autogram.
Ujíždím fámám, pomluvám, vlastní soukromí tu mám – E 14. Za svou tajnou vidinou. Vlídnou, slunnou krajinou se dám.

Kája tedy nebyl jeho krevní skupina, to spíš jeho první ženy Ivety, ale ze silnice E 14 to byl jen kousek k silnicím nižších tříd, po kterých v mladí drandil s traktorem a hlavně s kombajnem. Najednou ho přepadla nostalgie a spontánně se rozhodl si cestu z jednání domů protáhnout. Zajížďka to byla jen několik desítek kilometrů. O půl hodiny později už zaparkoval ve vesnici, kde měli s Ivetou svou první garsonku v družstevním dvoupodlažním domě. On zde krátce po vojně a Sametové revoluci nastoupil do místního zemědělského družstva a Iveta se starala o Lucinku počatou během jednoho z opušťáků. Láďa, milovník motorů a piva, si ihned našel úhlavního přítele v osobě Milana, jenž měl ty priority přesně obráceně. Milan už měl tři syny se jmény začínající na J (Honzu, Kubu a Pepíka), a tak od něj mohl Láďa leccos okoukat, co se týče výchovy. Třeba svatou trpělivost. Kupříkladu když byli večer pytlačit na chovném rybníku, malý Pepík dělal hrozný brajgl a oni měli logicky obavy, že je vyhmátne porybný.

„Pepíku, neřvi,“ syčel na něj Milan.

„Proč nemám řvát?!“ řval na něj synátor.

„Protože pytlačíme,“ přikládal si ukazovák na ústa Milan.

Samozřejmě následoval dotaz, „a proč pytlačíme?!“

Ten večer je nechytli a Láďa při pohledu do postýlky na spící Lucinku, projevil přání, ať není tak ukecaná jako Pepík. Své přání měl možná lépe formulovat, protože začala mluvit až ve čtyřech letech a on si to dával za vinu.

Láďa se prošel po liduprázdné návsi a zamířil k zemědělskému družstvu. Za těch takřka třicet let se to tu moc nezměnilo. Již zdálky bylo patrné, že budovy v uzavřeném dvoře jsou opuštěné a chátrají. Za zdí byla řada zděných garáží a on neomylně zamířil k té, kde se tenkrát scházeli s Milanem.

Zevnitř se ozývalo dunivé: instituce blbostí, jo jsou i takový, co zvedaj ruce na povel paňáci hadrový. BMW, co vozej vozící se prdele, co bojej se, že se tu zase něco semele. Tak jdem (jdem), proč ne (jdem), všechno to rozbijem. Tak jdem (jdem), proč ne (jdem), trochu si užijem.

Milan krom toho, že byl zručný opravář a alkoholik, byl taky bigbíťák a zakládal si na dlouhých černých vlasech a bezchybném chrupu. Samotné hygieně moc nedával, páč tvrdil, že chlap má smrdět, ale kly si čistil bez ohledu na množství promile v krvi. A v letě nosil zásadně džínovou vestu na holém těle, aby vyniklo jeho tetování na pažích a hrudníku. Před garáží byl zaparkovaný stařičký Nissan a Láďa nakoukl dovnitř. Po obou stranách garáže byly naskládané přepravky (s vypitými i ke konzumaci určenými pivsony) a před ponkem u zadní stěny na otočené přepravce seděl někdo, kdo by při trošku větším množství fantazie mohl být Milan. Jen na místo dlouhých hustých, černých vlasů měl vlasy šedivé a hodně moc prořídlé. Černý odstín měly naopak jeho zuby. Teda ty dva, co mu zbyly.

„Přejete si?“ zazubil se na Láďu přítel z dávných válek a ubral volume na kazeťáku dvojčeti.

Laďa Milana pozdravil a připomněl mu, kdo je on.

„Kurva drát, ty ses ale změnil,“ žasnul Milan. „Jsi tlustší, ošklivější a oblíkáš se jak kravaťák!“ Milan naproti němu byl kost a kůže. A ač vypadal jak reklama na hlad, vychrlil na Láďu hromadu informací, jak skvělý život vede. „Schválně se mě zeptej, co dělám,“ vyzval Láďu.

Když tak Láďa učinil, odvětil mu bohorovně, „nic vole, je jaro! A co děláš ty?“

„V podstatě taky nic, jsem rentiér.“

„Píčo, to je mi líto,“ projevil účast Milan a objal ho, „a to se nedá léčit?“

„Pepo, to není nemoc, žiju z investic, na které jsem si vydělal podnikáním. A dnes jsme navíc s mým právníkem dotáhli prodej mé úplně první společnosti, kterou jsem si držel spíš jen z nostalgie, takže pohoda. Pamatuješ si, že jsem si chtěl založit autodopravu?“

„Jasně, říkal jsi mi to na koncertě Tří sester, kde hráli Pijánovku,“ překvapil Láďu Milan. Co se stalo před čtvrt stoletím, si pamatoval přesně, ale co měl včera k obědu, vůbec netušil.

Při poslechu textu: Na Highwayi číslo jedna vyjetejma kolejema, v pachu nafty, svíček, prachu, jezděj trucky beze strachu. Možná potkáš cestou Láďu, jak žene svůj dravej bus, svojí starou rychlou káru, který říká autobus, Láďu opravdu napadlo, že než dřít na ostatní, bylo by lepší udělat se pro sebe. A později začal podnikat v nákladní dopravě.

Láďa si z toho večera pamatoval i něco úplně jiného. Že po koncertě ještě jeli na místní tancovačku, kde na ně čekaly manželky, a Milan do něj po cestě pořád vandroval.

„Měl bys ošukat cikánku nebo černošku,“ kladl mu na srdce.

„A proč bych to dělal, proboha?“ žasl Láďa, který byl s Ivetou od jejich čtrnácti let.

„Můj děda říkal, že mají o dva stupně teplejší vagínu než bělošky … a to by chtělo ověřit,“ přispěchal s logickým argumentem, proč být nevěrný.

„Tak si to ověřuj sám!“

„Já nemůžu, jsem rasista,“ odmítl se na výzkumu podílet Milan.

„A tvůj děda nebyl?“

„To nevím, ale byl hroznej proutník a chtěl, abych byl po něm. Možná proto mě podněcoval i k mezirasovému sbližování?“ uvažoval nahlas Milan.

Těch společných historek měli nepočítaně a logicky si na všechny během té hodinky povídání vzpomenout nemohli. Takže probrali hlavně staré známé, děti (Pepík se uchytil v politice) a exmanželky.

„Iveta mi říkala, že tu noc, kdy jsme za nimi přijeli na zábavu, cítila při ploužáku …“

„Mýho ptáka …“ vzpomněl si Milan. „To nebylo osobní, to byl reflex a fyzická přitažlivost, jiskření jako když třeš liščí ohon o ebenovou tyč,“ chtěl Milan oslnit svými znalostmi.

„Když tak ebonitovou, eben je dřevo a ty jsi jako dřevo tancoval,“ měl rozdílný pohled na věc Láďa.

Iveta byla šokovaná a chtěla, aby mu domluvil, ale Láďa z toho měl jen bžundu.

„Ale kvůli tomu jste se snad nerozvedli, ne?“

„Ne až o dvacet let později a proto, že jsem dával přednost byznysu a potkal Chloé,“ sypal si zpětně popel na hlavu.

„Chloé? Ta asi není místní, co?“ dovtípil se Milan. „Máš fotku?“

Láďa neochotně vytáhl mobil a na vysvětlenou dodal, „Chloé je Francouzka, ale její předci pochází ze Senegalu.“

Jakmile ji Milan spatřil, rozzářil se jak měsíček na hnoji a Láďa mu bleskurychle odpověděl na nevyřčenou otázku. „Ne! Nechodím do postele s teploměrem.“

Co mu ovšem neřekl, bylo, že přes všechny zisky nejvíc lituje, že neinvestoval víc času a pozornosti do spokojeného manželství a rodičovství.

Když se o chvíli později loučili, slíbili si, že se co nevidět zase sčuchnou a tentokrát si dají do trumpety oba.

„A kdybys potřeboval pomoc najít práci …?“ nadhodil Láďa, poté co nastartoval a stáhnul okénko.

„Žádný strachy, jídla dost a ňáky prachy,“ zanotoval mu na rozloučenou Milan. „Já se o sebe postarám, nezapomeň, že jsem byl nejlepší pracovník místního hospodářství.“

Láďa souhlasně přikývl, i když v tu chvíli neměl tušení, o čem Milan vlastně mluví. Až když opustil vedlejší silnice a pálil to znovu po hlavní, vzpomněl si na žně na začátku devadesátých let. Láďa řídil východoněmecký deseti tunový modrobílý kombajn Fortschriptt E 516 a parťák Milan vymlácené obilí odvážel do statku na vlečce zapřažené za brněnský traktor Zetor 7045. Než se Milan otočil do statku, obilí se ukládalo do zásobníku takzvaného bunkru a pak se pomocí šnekového zařízení bunkr vyprázdnil na vlečku. Na ni se vešlo šest tun obilí a naplnění vlečky probíhalo za jízdy. A jelikož se Milan při každé jízdě zastavil na jedno točené v hospodě, která stála strategicky hned u cesty, nezřídka se mu stalo, že v podvečerních hodinách nesladil svou rychlost s rychlostí kombajnu, a Láďa mu pak sklizené obílí nafoukal do kabiny přes vysazené okno. Práce začínala kvůli ranní rose později, ale zase se sklízelo do noci a do postele uléhali mezi půlnocí a jednou. Když se druhý den sešli na dvoře družstva, přiřítil se starý agronom Klement Pecháček, jenž tuhle funkci zastával i před převratem a rovnou si to hrnul za traktoristou Sašou.

V ruce svíral desky s formuláři a propisku, kterou se nebál použít. „Kolik jsi včera odvezl valníků, respektive tun?“ udeřil na něj.

Saša to začal počítat na prstech a došel k tomu, že nemá ani šajn. „Ví Bůh. Řekl bych, že docela dost,“ zaokrouhlil to.

„Já ti dám, ví Bůh, máš v popisu práce zaznamenávat sklizené množství!“

Když se stejným dotazem zamířil k Milanovi, ten se dal na modlení. „A co ty, Milane?“

„Já … já … já z hlavy nevím, ale … samozřejmě záznamy … jsem si vedl,“ kličkoval jak zajíc Milan.

„No tak nekoukej a přines mi je!“

Milan zamířil do budovy, kde měli šatny, ale nešel do nich, ale do kanceláře sekretářky předsedy družstva.

„Maruško, prosím tě, půjčíš mi papír, tužku a kalkulačku?“

„Copak, copak, Milane, zapomněl sis udělat domácí úkoly?“ dobírala si ho Maruška, neboť předchozí výslech sledovala z okna.

„Něco takové … a můžu si zavolat?“

Maruška souhlasně přikývla, a tak Milan vytočil notoricky známé číslo do hospody Na (tva)růžku, jež stála osaměle na lesním paloučku čtyřicet metrů od silnice a kilometr od vesnice. Hospodský Pepa zde i bydlel, proto ho Milan zastihl připraveného mu pomoc.

„Ahoj Pepíku, tady Milan.“

„Čau Milane, copak? Už ti mám roztočit jedno na cestu? Není brzo, to už sklízíte?“

„Máš ještě tak dvě hoďky čas,“ instruoval ho Milan. „Prosím tě, kolik jsem toho včera vypil na sekeru?“

Pepík chvíli počítal. „Suma sumárum čtrnáct piv a tři rumy.“

„To jsem potřeboval vědět, zachránil jsi mě, díky moc.“ Jakmile zavěsil, vyťukal si na kalkulačce 14 x 6 a zapsal na papír výsledek.

„Tak Klemente!“ oháněl se s papírem nad hlavou, když se znovu objevil na dvoře. „Dělal jsem si čárky a těch valníku bylo čtrnáct, což znamená osmdesát čtyři tun.“

Klement uznale přikývl a podíval se vyčítavě na abstinenta Sašu. „Vidíš, z něj si vem přiklad. To je zodpovědný pracovník!“

Saša neměl nic proti Milanovi, ale Klement ho sral, a tak to nepřešel bez poznámky směrem k jeho minulosti. „No před dvěma lety bys mu určitě dal metál Nejlepší pracovník místního hospodářství.“

Mé předchozí Všehochuť povídky: Odkaz