Imaginární rande (Když tě Šárka zavolá, abys dělal gigola)

Ta doba her a malin nezralých byla už minulostí. Šárka byla mnohem hezčí, než když ji viděl naposledy. Ten klučící sestřih byl ten tam a to co se jí rýsovalo pod tričkem, to nebyly maliny, ale pomeranče, odrůda Washington Navel.

IMAGINÁRNÍ RANDE

(povídka z roku 2002 o tom, jak jsem se krátce a neúspěšně „živil“ jako gigolo)

První, co Čárlí uviděl, když vešel do klubu, byl kumpán Jarouš, který po tanečním parketu smýkal s jeho kamarádkou z dětství, Šárkou. Nešlo o žádnou oplodňovací kreaci, nýbrž o hádku. Čárlí Šárku neviděl minimálně čtyři roky a ani netušil, že se ti dva znají. Jarouš prudce odstrčil neznámého frajírka, vyhrnul si rukávy a začal všechny kolem bezostyšně jebat. Poté popadl Šárku za ruku a táhnul ji k východu. Vlála za ním jak prapor.

Zastoupil jim cestu. „Čau, děcka!“ zubil jsem se od ucha k uchu.

„Á, vždy dochvilný Čárlí,“ pravil ironicky Jarouš.

„Čárlí?“ žasla Šárka, „kde se tady bereš, ty a diskotéka?“

„To víš, tanec je mou nejsilnější zbraní.“ Opak byl pravdou. Na místo plné mladých, podnapilých lidí a hlasité taneční hudby tento introvert a knihomol dorazil z donucení a obavy jako vždy maskoval nemístným humorem.

„Vy dva se znáte?“ žasnul pro změnu Jarouš.

„Čárlí byl první kluk, co mi ukázal bimbáska,“ vytáhla Šárka na světlo hodně zasutou vzpomínku.

„Na pískovišti v pěti letech,“ dodal na vysvětlenou Čárlí.

„Tak na to bych se napil,“ prohlásil rozhodně Jarouš, a protože nikdo neměl námitky, zamířili k baru.

S tím pískovištěm to bylo tak … Šárka patřila stejně jako Čárlí do party Husákových dětí, které svůj volný čas trávily poflakováním po sídlišti a přilehlém okolí. Rok po tragické smrti otce si její máma našla přítele na Moravě. Jakmile se za ním přestěhovaly, jezdila do Třebové už jen zřídka, za babičkou a dědečkem. Pro dvanáctiletou holku to musely bejt dost drsný časy. Ta doba her a malin nezralých byla ale už jaksi nenávratně za nimi. Šárka byla o rok starší než Čárlí a rozhodně mnohem hezčí, než když ji viděl naposledy. Ten klučící sestřih byl ten tam a to co se jí rýsovalo pod tričkem, to nebyly maliny, ale pomeranče, odrůda Washington Navel.

Jak vyplynulo z následného dialogu, Šárku na parketu obtěžoval nějaký seladon, co ji pod záminkou tance chtěl osahávat a ona už nevěděla, jak se ho zbavit. Proto nahodila prosebný výraz směrem k Jaroušovi a ten ztropil scénu.

„Jarin k nám vlítnul, toho sexuálního loudila odstrčil a začal na mě řvát, „co si to dovoluješ, jak si to představuješ, ty že jsi moje snoubenka, normální děvka to jsi, jak to, že tady lezeš za nějakým cizím tím ... co to jako to?!“ přehrávala Šárka Jaroušův koncert.

„Ten ubožák byl úplně matnej, začal se omlouvat a znáš asi Jarina, ne? To bylo něco na něj, ještě víc se do něj obul. Že prej jsme se měli za čtrnáct dní brát, ale takhle, že von teda neví a že to hned zítra ráno zavolá budoucí tchýni.“

„To víš, to jsem celej já,“ chvástal se Jarouš, „dokonalý v každém směru!“

Jakmile do sebe vpravili pár piv a stejný počet panáků,všechny strasti tohoto a jiných světů se ještě více prohloubily. Čárlí s Šárkou vzpomínali na takřka idylické a bezstarostné dětství. Takový ty nostalgický žbryndy. Bavit se o stavu současném bylo jaksi nemyslitelné a ponižující. Asi proto, že v přítomnosti museli žít a žádnému z nich to nepřinášelo zvláštní potěšení. Nakonec se přece jen ponížili a otevřeli záznamy dat z černých skříněk z trosek jejich vztahů.

Zatímco si vzájemně vylévali srdíčko, Jarouš bedlivě a z bezprostřední blízkosti studoval Šárčiny bradavky. Neměla podprsenku, ani námitky.

„To jsou pravý, domácí,“ ujistila ho, pohladila po hlavě a svěřila se, že její poslední milostná eskapáda probíhala mezi ní, její bývalou nejlepší kamarádkou Zuzanou a BIG-ROMEM.

„To je nějaká organizace nebo sekta?“ žasnul Jarouš.

„Ne bigamista Roman. Chodil se mnou i se Zuzanou a taky to s námi dělal.“

„Jako zvlášť nebo dohromady?“ předběhl Čárlího s dotazem Jarouš.

„Nejdřív zvlášť, pak už většinou dohromady,“ řekla, jakoby se nechumelilo.

„Ve třech, jó?“ naznačil Čárlí prsty, což barman mylně považoval za objednávku další várky pitiva.

„Jó,“ přikývla, „to je snad úplně normální, ne?“

„Jasně,“ ujistili ji, „takhle to dělá pomalu každej druhej… nebo třetí.“

Příčinou Šárčina splínu byl ples, který se konal následující pátek a na nějž BIG-ROMA měla doprovodit Zuzana, neboť Šárku už definitivně zavrhl. Artikulace už jí dělala čím dál větší problémy a jakmile do sebe kopla dalšího panáka, sesunula se na barový pult.

„Co teď s ní?“ mrknul na Šárku a pak na Jarouše Čárlí.

„Vošukáme ji?“ přikyvoval zběsile Jarouš.

Čárlí si poklepal na čelo a pak o tom začal uvažovat.

„Hele, kluci?“ vztyčila se na stoličce tak rychle a nečekaně, že se oba lekli, „nechtěl by si někdo z vás střihnout roli mého milence?“

„Samotného by mě to nenapadlo, ale když o tom teď mluvíš, tak třeba hned!“ zareagoval pohotově Jarouš.

„Takže se mnou půjdeš příští pátek na ples?“ vyhrkla Šárka.

Jarouš se zarazil, jeho počáteční nadšení zmizelo rychleji než fernet. „Jsem sice okouzlující společník,

lev salónu a nepřekonatelný tanečník, ale taky jsem tou dobou na sportovním kurzu od školy.“

„A co ty, Čárlí?“ obrátila se na přítele z dávných dětských válek.

Čárlí se cítil trochu dotčený, že je až druhá volba draftu, ale když Šárka zaprosila, „už kvůli tomu bimbáskovi na pískovišti,“ věděl, že veškerý odpor je marný.

Aby Šárce pokud možno neudělal velkou ostudu, poprosil kamaráda Majkyho, aby ho zasvětil do tajů tanečního umění. Odsunuli nábytek u něj doma v obýváku a zaujali pozice. Majky dělal holku, Čárlí chlapa. Pro jednoho i pro druhého to byla premiéra.Krok, sun, krok, krok, sun, krok.

Po prvních několika pokusech Majky konstatoval, že Čárlí má výborné předpoklady … se neutopit ve vodě.

Protože tancuje jako dřevo. Tímto prohlášením mu natolik rozhodil sandál, že jeho sebevědomí mělo zápornou hodnotu a potil se jak prase. Pročež se svlékl do půl těla a v momentě kdy se jejich prsty znovu propletly v základním postoji, vešla do obývacího pokoje neohlášeně Majkyho máma. To co viděla, nepříliš vzdáleně připomínalo scénu z filmu Policejní akademie, odehrávající se v baru Modrá ústřice. Čárlí z výrazu její tváře snadno vyčetl, že není pro jejího syna ta nejlepší partie.

„Chodíš ještě s Lenkou?“ zeptala se pro klid duše máma Majkyho.

Během hodiny se Čárlí „naučil“ dva tance. Šárce poté tvrdil, že jde o valčík a polku, ale ona si tím vůbec nebyla jistá.

Ten páteční podvečer na něj čekala v Olmiku na nádraží a po cestě na kolej probírali scénář večerního vystoupení. Čárlí se musel naučit historii jejich imaginárního vztahu z paměti, aby na případné dotazy odpovídali stejně. Nejdůležitější pro Šárku bylo datum počátku jejich vztahu, které mělo budit zdání, že s Čárlím chodila už předtím, než se s ní BIG-ROM rozešel.

„To ale bude vypadat, že jsi mi s ním zahýbala?“ nelíbila se Čárlímu smyšlená nevěra, neboť ve stejném období zažíval tu skutečnou.

„Naopak to bude vypadat, že jsem byla s tebou nevěrná Romanovi,“ oponovala mu Šárka. „Chci, aby žárlil,“ zdůraznila náročnost tajné mise a v očích se jí zaleskly slzy.

Čárlí nechápal, jak může milovat někoho, kdo jí tak moc ublížil, ale chlácholivě ji objal.

„Zahrajeme tomu tvýmu bigamistovi takový divadélko, že se žárlivostí podělá.“

Byla to hodně silná slova vzhledem k tomu, že Čárlímu nedělala společnost hromady cizích lidí vůbec dobře. A řešil ji zpravidla zvýšeným přísunem alkoholu. Tři piva zvládl už ve vlaku a z placatek v náprsní kapse si v pravidelných intervalech střídavě přihýbal fernetu a slivovice.

„Jsme šťastně zamilovanej páreček,“ připomněla mu Šárka, jakmile vešli do sálu, kde se ta „sláva“ konala.

„S hořčicí nebo s kečupem?“ zajímalo Čárlího, jelikož od snídaně nic nejedl.

Šárka měla na sobě krátké, černé šaty z jemného šifonu, vlasy vyčesané do drdolu, takže odhalovala nádhernou šíji, která přímo volala po ...

„Jsi v pořádku?“ volala na Čárlího, protože ji nenásledoval a než se otočila, kochal se pohledem na její lýtka, stehna, zadeček a slintal jak blbeček. Nebo psi pana Pavlova.

„Dejchni na mě, Čarlí?“ vyzvala ho starostlivě, když viděla jak rozevlátě přešlapuje na místě.

Když tak učinil, znechuceně se odtáhla. „Ples ještě nezačal a ty už seš zlitej jak Dán!“ vyčetla mu.

„Kralevic dánský musí na hajzly pánský,“ zanotoval Čárlí a vydal se onu místnost hledat.

Šárka mu mezitím objednala kafe a minerálku. Čárlí poté svou objednávku rozšířil o vepřová játra a hranolky s kečupem. V momentě kdy pojídal obzvláště vypečený kousek, Šárka zcepeněla a zbledla.

„Čárlí,“ zaúpěla, „Roman se Zuzanou ... a jdou k nám.“

Čárlí k nim byl během jídla otočený zády, ale jakmile uslyšel BIG-ROMŮV arogantní hlas, ihned k němu zaujal silně negativní postoj.

„Ahoj Šári, přišli jsme tě tady se Zuzkou pozdravit. Pamatuješ si na Zuzku, ne?“ zasmál se vlastnímu vtípku a pokračoval, „doufáme, že nám představíš svého nového přítele a přisednete si k našemu stolu?“ Na slůvko nového kladl zvláštní důraz. Neúměrně ho protáhl. Čárlí si vzpomněl na Jaroušovo životní krédo: buďme spontánní a nacpal si do pusy ještě pár hranolků. Stále nevěděl, s kým má tu čest.

Znenadání vyskočil ze židle tak rychle, že Casanova Roman k pobavení přítomných dívek vystrašeně uskočil. Čárlímu nebylo absolutně jasné, co na tom – běžný hollywoodský idol takový český Brad Pitt – holky vidí. To Zuzana, ta by stála za hřích.

„Tož ahoj děcka, já sem ňákej Karel!“ zahájil své entrée alkoholem opojený Čárlí. Šermoval přitom rukama a prskal kolem sebe a hlavně na Romana játra a hranolky. „Pro kamarády Varel, to podle velkejch koulí, víš?“ vysvětloval Romanovi se snadno předstíranou imbecilitou.

Roman nechápavě a zhnuseně zíral, střídavě na Čárlího a na Šárku. Přesto mu nabídl pravici. „Já jsem Roman, těší mě.“Čárlí ho na místo gentlemanského stisku přitáhl k sobě a objal. Trochu mu přitom pocintal kvádro. Zuzana byla natolik konsternovaná, že nekladla ani nejmenší odpor, když stejný postup aplikoval i u ní. Jen si papírovým kapesníkem setřela zbytky kečupu z tváře.

Když jeho noví přátelé odešli, obrátil se vítězoslavně na Šárku „Tak jakej jsem byl?“

Dokončení příště

Mé předchozí Všehochuť povídky: Odkaz