Imaginární rande II. (Když tě Šárka zavolá, abys dělal gigola)

Šárka se při ploužáku tiskla k Čárlímu a zajímalo ji, zda je Roman sleduje a žárlí. „Svlíká mě pohledem,“ fandil si Čárlí. „Něco hezkýho mi pošeptej,“ vyzvala ho. „Tak třeba ... tuhle se mi udělala taková vyrážka na zadku ...

IMAGINÁRNÍ RANDE II.

(povídka z roku 2002 o tom, jak jsem se krátce a neúspěšně „živil“ jako gigolo)

Jakmile Čárlí pocintal a poplival Romana se Zuzkou a oni znechuceně odtáhli, obrátil se vítězoslavně na Šárku „tak jakej jsem byl?“

„Já jsem chtěla, aby na tebe žárlil a ne, aby si myslel, že seš vymaštěný pako!“ vyčetla mu důrazně.

„No dovol, vždyť jsem byl dokonalej!“ bránil se, „a navíc, já se s ním co do krásy nemůžu moc měřit.“

„To máš pravdu,“ připustila. „Ani co do inteligence,“ dodala polohlasně.

Po tomto spontánním extempore šli konečně tančit. No, tančit … bylo tam tolik lidí, že Čárlí zkušenostmi z hodinové výuky příliš neoslnil. Šárka se ho sice snažila vést, jenže jako na potvoru nebyla tak dobrá jako Majky. Navíc se mu všichni, včetně jí, naprosto nesmyslně pletli pod nohy. Jeho akcie coby společníka prudce stouply, až když začaly hrát ploužáky. Jen tak se bez cíle plácat po parketu, to už zvládl. Opodál kroužil jako sup Roman, pevně svírající už téměř modrající Zuzku.

„Dívá se?“ byla zvědavá Šárka.

„Jo, rentgenovým pohledem, svlíká mě očima,“ fandil si Čárlí.

„Tak se ke mně přitiskni,“ vyzvala ho, „a něco hezkýho mi pošeptej.“

„A co jako?“ nechápal.

„To je jedno!“ zavrčela vztekle.

„Tak třeba ... tuhle se mi udělala taková vyrážka na prdeli ...“

Šárka mu dupla na nohu, „Čárlí!“ zasyčela.

„Co je zase?“ žádal vysvětlení.

„Radši mlč!“ nařídila mu se zřetelnou známkou rozhořčení. Hned poté ovšem znovu vyladila svůj milý úsměv, chytla ho za hlavu a začala líbat. Rukama mu přejížděla po všech možných i nemožných částech těla, „dělej,“ šeptala při tom.

„Co?“ nebyl si jistý, jestli může.

„To samý,“ nařídila mu.

Tak jí začal luxovat prsa a zadek. Což vážně nebylo špatný, jenže předem neupozornil Čárlího juniora, (Dlouhé Bidlo křížené se Štětináčem) že je to všechno jenom jako. A ten se bez ohledu na jeho nesouhlas, sám uvedl do pozoru.

„Čárls?“ i Šárka ztuhla.

„To už se mi léta nestalo,“ pokusil se celou záležitost obrátit v žert.

Reproduktory náhle utichly, konferenciér vyhlásil malou přestávku a Šárka zmizela jak pára nad hrncem. Čárlí přemýšlel, nakolik je jeho postižení viditelné. Jak by se mu teď hodilo sako, které hned po příchodu hodil přes židli. Volné spoďáry i kalhoty jsou v těchto situacích poněkud nepraktické. Strčil si proto ruce do kapes a šel se napít.

U jejich stolu seděla neznámá černovláska. Právě ve chvíli, kdy dosedal na židli, si upravovala kožené střevíčky, které zřejmě neměla dostatečně prošlápnuté. Díky jejímu hlubokému předklonu měl dechberoucí výhled do jejího výstřihu. Slil dva panáky do jednoho kelímku a zabavil si pivo s nejzachovalejší pěnou.

„Ahoj, můžu?“ zeptal se v momentě, kdy se narovnala a kdy už vlastně seděl.

„Samozřejmě, to není můj stůl,“ usmála se. „Ty jsi místní student?“

„Kdepak, už dávno ne, já jsem tady jen na záskok. V podstatě pracovně. Nikoho tady moc neznám.“

„Tak to jsme na tom podobně,“ potěšeně konstatovala, „taky tady nikoho neznám, pozvala mě sem kamarádka a hned na začátku se mi ztratila. Můžu se zeptat, co děláš, když jsi tady ... jak jsi říkal pracovně?“

„To je tajné!“ ujistil černovlásku, aniž bych hnul brvou.

„Přísně tajné?“ nevzdávala se bez boje.

Prsty jsem jí naznačil, ať se nakloní blíž. Když tak učinila, zašeptal dramaticky, „pracuji jako profesionální společník.“

Udělalo to na ni dojem. Vyprskla smíchy. Když ale viděla, že se tváří dotčeně, začala se omlouvat, „jé, promiň, já myslela, že to je vtip. Ty jsi vážně gigolo?“

„Ne gigolo, ale společník,“ opravil ji, „pracuju pro prestižní pražskou agenturu Casanova,“ vzpomněl si na bigamistu Romana.

„A která žena,“ rozhlížela se kolem, „je ta šťastná?“ opět se rozesmála.

„Promiň, ale to ti vážně nemůžu prozradit, diskrétnost především.“

Jelikož Čárlí viděl, že mu to zas tak moc nebaští, pohotově změnil téma. „Prozradíš mi na oplátku, co děláš ty?

Teda jestli to taky není přísně tajné, protože, a to se neuraz, taky nevypadáš jako studentka?“

Zatímco ze sebe soukal slůvko po slůvku, povzbudivě se usmívala, a tak, aniž by jí poskytl prostor pro odpověď, rychle pokračoval s hranou suverenitou profesionálního svůdce (měl to okoukaný z televize).

„Vypadáš spíš jako zralá žena, která ví, co chce a nebojí se ...“

Ve chvíli, kdy ho přerušila, aby mu řekla, „jsem doktorka,“ mu došlo, že plácá pěkný kraviny.

„A musím ti říct, že se nemusíš tak moc snažit, zajímám se o tebe skoro stejně jako ty o mě.“

Čárlí nasucho polknul. A hned je dva viděl na velké kovové posteli. Měla na sobě černou saténovou košilku a na rtech slova obdivu … „Dělám totiž na psychiatrii, a až se o tobě zmíním profesoru Ebrhartovi …“.

Čárlí otevřel pusu a hned ji zase zavřel. Jako kapr.

Černovláska se opět rozesmála, že se chudáček chytil na háček. „Tohle byl vtip,“ ujistila ho, „měl by ses vidět.“

„Takže nejseš doktorka?“

„Jsem, jenom nepracuji na psychiatrii,“ mátla ho i nadále. A nechala ho hádat. Poté, co jí vyjmenoval veškerá oddělení, na kterých se v minulosti léčil, konečně přikývla.

„No, já jsem si to hnedka myslel,“ ujišťoval ji, „víš, ty tvoje ruce, dlouhý jemný prsty, ty musí patřit jedině chirurgovi. Operuješ často?“ zeptal se poté, co zaznamenal, že jeho lichotka padla na úrodnou půdu.

„Jo, hlavně hemeroidy!“ Tato odpověď nepochybně nevyšla z hrdla sličné MUDr.

Čárlí vyvrátil oči v sloup a protáhl obličej. Stříbrné obroučky brýlí mu málem sjely z nosu.

Zíral na maníka, který měl dobré dva metry a ramena široký jak futra od dveří.

„Moniko, on tě balí?“ zeptal se doktorky a ovinul jí tlapy kolem krku.

Čárlí se dal na modlení.

„Ne, nebalí,“ odpověděla ne tak úplně po pravdě Monika. Nebo jí to při její inteligenci nedošlo?

Čárlí celou záležitost považoval za uzavřenou a měl se k odchodu.

Jenže Goliáš ho přišpendlil k židli novou nikterak originální otázkou, „ty ji balíš?“

„Ne, nebalím!“ vrtěl hlavou tak vehementně, že se až divil, že se mu neotočila o 360 stupňů.

„Fakt tě nebalí?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou.

„Ne, opravdu mě nebalí!“ trvala na svém předchozím prohlášení Monika, „ani jsme se nestačili jeden druhému představit,“ argumentovala.

„Správně …vždyť já ani nevím,“ sypal ze sebe Čárlí zmateně, „jak se Monika vlastně jmenuje?“

Prsty na rukou mladšího bratra Arnolda Schwarzeneggera opustily Moničiny ramena, navzájem se propletly a jak se tak protáhl, pěkně to zakřuplo. Asi jako když králíkovi zlomíte vaz.

„To je můj přítel Andrej,“ ukázala Monika na obra, „Andrej je zubař ... a to je?“ dožadovala se Čárlího spolupráce.

„Já jsem ... Standa Blábol a dělám v půjčovně vzducholodí,“ vyskočil Čárlí ze židle.

Andrej se natáhl přes stůl a nabídl mu pravici. „Myslela jsem, že jsi ...?“ nechápala Monika.

„Diskrétnost především,“ napomenul ji, „těší mě,“ ignoroval Andrejovu tlapu, čapnul sako a koukal se co nejdřív ztratit v davu.

Kdyby si ho zubař Andrej vzal do parády, nejspíš by potřeboval kompletní rekonstrukci dutiny ústní.

„Přece si nenechám kvůli babě rozbít hubu,“ přemítal nahlas, zatímco v přilehlých chodbách a tmavých zákoutích hledal Šárku, „toho bohdá nebude.“

„Ty jsi,Čárlí?“ oslovil ho o dvě hlavy menší klučina s dětsky nevinnou tváří ve špatně padnoucím kvádru.

„A ty jsi Paklíč nebo Pačes? Odpověděl mu Čárlí otázkou, neboť mu trochu připomínal liliputy ze soutěže Pevnost Boyard. „Neměl bys už spát, když je po Večerníčku?“ projevil starost, jelikož tipoval, že ještě není majitelem občanského průkazu.

Prcek jeho starostlivost ignoroval. „Pojď za mnou!“ vyzval ho a vyrazil, aniž by se obtěžoval, cokoli mu vysvětlit.

„A kam?“ chtěl vědět Čárlí..

„Poslala mě Šárka,“ odpověděl, aniž by se otočil a pokračoval svižnou chůzí.

„Ty toho asi moc nenakecáš, viď?“ pokoušel se Čárlí prolomit bariéru mlčení v momentě, kdy ho doběhl.

„Moudrý člověk mluví, jen když má co říct, kdežto blbec žvaní pořád, protože se rád poslouchá,“ mudroval prcek.

„A do které skupiny patříš ty?“ kontroval Čárlí.

Odpovědi se opět nedočkal. Když vyšli ven, malý Einstein zamířil směrem k parku.

„Čekej, sedni, k noze!“ volal za ním Čárlí pokyny. Němá tvář zahnula za roh, a tak se za ním opět rozběhl.

„To je pochodový cvičení nebo …“ Za rohem Čárlí narazil na tři vazby. Rychle zařadil zpátečku a ustoupil o dva kroky. „Neviděli jste tady takovýho malýho raracha, slyší na jméno Alík?“ zkoušel elegantně vycouvat.

Vypadali celkem nebezpečně, zvlášť ten prostřední, který ho oslovil, „zdarec, srandisto.“

Z Čárlího vypadlo jen špatně slyšitelné, „no nazdar.“

„Znáš nějakou Šárku?“ zeptal se ten nalevo. Zkonzumovaný alkohol Čárlímu většinou zatemní mozek a rozváže jazyk, proto ta neuváženost, „myslíš tu žábu, co s ní teďka pařím?“

Na místo odpovědi něco jako pěst navštívilo Čárlího obličej. Před očima se mu ještě víc zatmělo a uviděl hvězdičky. „První, druhá, třetí …“ než je všechny spočítal, poslal ho ten napravo další ranou, tentokrát na solar, k zemi. Nemohl popadnout dech.

„Na Šárku zapomeň, jasný! „ pohrozil mu ten, co ho uvedl do stavu mrtvý brouk.

Vazouni si to hezky rozdělili. Každý se naučil jednu větu.

Čárlí ležíc na krovkách si uvědomil, že v tuto chvíli by měl být ten moudřejší a tak zasípal, „na jakou Šárku? Žádnou neznám.“

„Přece Šárku Kalouskovou,“ připomněl mu vazbič s IQ houpací koně.

„Ivane, tím chce říct, že už na ní zapomněl,“ vysvětlil mu obr s IQ posunovače u dráhy.“ Padáme odsud!“

Proč jen nejel Jarouš? bylo první, co Čárlímu přišlo na mysl, když zmizeli. Ne, že by byl tak škodolibej, ale on judista by si s těma sráčema jistě poradil. Ležel na studené, mokré zemi a z nosu mu crčela krev. Marně se pokoušel zvednout. Když k němu někdo přiběhl, doufal, že je to pomoc.

Nesprávnost této domněnky potvrdil sám zachránce. „Do skupiny inteligentů, kreténe!“ informoval ho málomluvný průvodce Alík a pak ho nakopl do žeber.

A tak znovu líbal českou půdu. „Ty mamrde!“ zařval za ním Čárlí.

„Je vám něco?“ zaslechl, jakoby z veliké dálky, cizí hlas.

Hlas patřil dívce, která mu pomohla na nohy a odvedla ho na dámskou toaletu, kde mu omyla ruce a obličej. Brýle byly na maděru a na pravé oko takřka neviděl.

„Ten tě ale zřídil,“ litovala ho neznámá zrzka. Soudě podle levého oka, byla moc hezká.

„Kdo?“ zajímal se z pochopitelných důvodů.

„Ten prcek přece,“ culila se, „ani ve snu by mě nenapadlo, že takovej špunt ...“

„To nebyl von! Paklíč ani Pačes!“ hájil se dotčeně, „to jeho pět kámošů.“ A maličko přeháněl.

„Jasně!“ bavila se i nadále, „nic si z toho nedělej.“

Představa, že by si myslela, že mu zmaloval kušnu ten malej smrad, byla horší než bolest sama.

„A co jsi mu ... teda promiň jim,“ opravila se, „provedl?“

„Já? No dovol, v životě jsem je neviděl!“ ohradil se.

„A to tě jen tak, pro nic za nic zmlátili?“ nechápala.

„Asi neměli zrovna nic lepšího na práci!“ pravil ironicky, „to víš, že ne jen tak pro nic za nic, nejspíš je poslal BIG – ROM!“

„Velký Rom,“ žasla.

„Ne, bigamista Roman!“ vysvětlil už značně otráveně.

„Krutina ze třeťáku?“ vyptávala se dál. Roman byl evidentně známá firma.

„To já nevím, vůbec ho neznám.“

„A jak si tedy ...?“ nešlo dívce s vlasy v barvě mědi do hlavy.

Čárlí zrzce Adrianě převyprávěl celou story, přičemž kladl důraz na nezištnou pomoc kamarádce v nouzi a nezapomněl ani na prskací scénu. A světe, div se, Adrianě to přišlo dokonalé a takřka geniální.Dokonce přiznal, kdo mu dával první hodinu tance. Jediné, co ze skromnosti vypustil, byla interpretace scény o probuzeném kříženci Dlouhého Bidla a Štětináče. Adriana stále nevěřícně kroutila hlavou, ale jinak se zdálo, že se dobře baví. To, že Čárlího po celou dobu držela za ruku a měnila mu papírové kapesníky pod krvácejícím nosem, považoval za dobré znamení. Řekněte sami, nebyla by to vděčná historka pro vnoučata?

Nakonec na tom záchodku strávili příjemnou půlhodinku, což se ovšem nelíbilo přítomnému, neutuchajícímu proudu za potřebou mířících dam a dívek.

„Radši půjdeme, ne?“ navrhla Adriana, když se jí konečně podařilo zastavit krvácení, „najít tu tvojí Šárku.“

„To není žádná moje ...“ namítl Čárlí ze zcela jasných důvodů. Adriana ho neskutečně přitahovala. Dlouhý vlnitý vlas, útlý pas, výstavní nohy. Prostě dokonalá harmonie. Navíc byla na těch podpatcích o dobrý tři cenťáky vyšší než on. Při hledání Šárky Čárlí dumal, jak je možné, že pokaždé když narazí na takovou kost, je jeho už tak nepříliš atraktivní zevnějšek, ještě více zdeformován.

Šárka stála u baru. Držela za ruku svého ex-přítele, který si toho zřejmě ani nevšimnul. Úplně klidně flirtoval s další novou obětí. Přesto zářila štěstím.

„Čárlí, proboha, co se ti stalo!“ vykřikla, když zkrvaveného a špinavého kamaráda zahlédla kráčet přímo k nim. Všichni se mu vyhýbali, jako kdyby byl malomocný.Šárka nechala ruku rukou a běžela mu naproti.

„To ten tvůj BIG – ROM,“ kývnul jsem směrem k Bradu Pittovi, jenže ten už se stihnul vypařit. Nejspíš netušil, že se Čárlí neumí prát. Nastalo dlouhé dohadování, vysvětlování a omlouvání.

Ačkoli ten večer Čárlímu štěstí moc nepřálo, ještě té noci se vyspal se čtyřmi zástupkyněmi opačného pohlaví. Což bych měl asi vysvětlit. Pokoj na koleji, na kterém strávil noc, obývala čtyři děvčata a celou jeho polovinu zabíralo letiště složené ze tří postelí. On spal uprostřed a k jedinému fyzickému kontaktu došlo v momentě, kdy ho na levý bok se otáčející Jiřina pleštila po papule. (Byla to Moravačka – holka krev mlíko.)

Šárka i Čárlí nakonec dostali rozum. Ona si našla sice ne tak atraktivního, ale monogamního přítele Petra. A Čárlí pochopil, že jako společník či gigolo by si nevydělal ani na základní úrazové pojištění. S Adrianou si sice párkrát vyšli na rande, ale k těm vnoučatům měli hodně daleko.

Předchozí díl a další Všehochuť povídky: Odkaz