Hovory s T.G.M. Dětská vypočítavost aneb kdo tu koho školí?

Když Majkymu máma něco zakázala, zamířil obvykle se stejným dotazem za mnou. „Mně je to jedno, záleží na mamce,“ byl jsem tradičně benevolentní. „Mamka právě říkala, ať to rozhodneš ty, jako hlava rodiny,“ neváhal mě šokovat.

HOVORY S T.G.M. DĚTSKÁ VYPOČÍTAVOST ANEB KDO TU KOHO ŠKOLÍ?

Při nedávných vánočních svátcích jsme nostalgicky vzpomínali na časy, kdy ještě (dnes pubertální) „zlosyni“ věřili na Ježíška. Starší Dáda, když mu byly nějaké tři, čtyři roky, stál po rozbalení dárků u okna a do tmavé noci dojatě volal, „Ježíšku, děkuju za dárky!“

Když byl zhruba stejně starý Majky, tak mi (den po tom štědrém) ráno v garáži vyjmenovávali, co si všechno budou přát k příštím Vánocům. Ihned jsem je vracel do reality, že je to až za rok a taky záleží, zda budou hodní.

„Nemusíme být hodný…“ oponovali. „Letos jsme zlobili … a co jsme dostali dárků.“

Neteř Kája hodná byla, a tak našla pod stromečkem kočárek, co si tak moc přála. Jen co ho uviděla, propukla v pláč. Nebyly to ovšem slzy radosti. Když se jí rodiče a babička s dědou ptali, proč brečí, vyčítavě po slabikách vybékala, „když já jsem chtě .. la .. čer .. ve .. nej!“

Rok na to dostala koloběžku ve své oblíbené červené barvě a následoval další hysterický záchvat. „Když já jsem chtě .. la žlu .. tou!“

Její mladší sestra Laura poučena sestřinými nezdary svá přání Ježíškovi formulovala přesně. Neobtěžovala se s kreslením nebo psaním toho, po čem touží. Prostě vzala katalog hračkářství Dráčik a vystříhala obrázky i s doporučenou cenou. Aby ježíšek věděl. Nejspíš věřila i tomu, že má slevovou kartu.

A proč to vlastně píšu? Když jsou děti malé, jsou pro ně dospělí autorita. Co řeknou, to je pravda. Nebo i když to pravda není, tak tomu prostě věří. Najdou se samozřejmě i jedinci, co dospělácký smysl pro pravdu systematicky zpochybňují. Zatímco Dáda byl takřka reinkarnací fiktivního Mirka Dušína, Majky byl odmalička sedmilhář. A nedělal to snad ani s úmyslem někomu ublížit nebo ho poškodit. Ten jeho potutelný škleb ho většinou stejně prozradil. Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu, neboť i já byl často Baron Prášil a fabulátor. Můj bývalý absolutní kamarád mě často namáčel do nejrůznějších průserů a já z nich vybrusloval pomocí vytváření cizích identit. Takže jsem byl budoucí kněz, mistr republiky v judu, jeho milenec i retardovaný bratr. Na svatbě sestřenice mi teta položila nevinnou otázku: jak se mám a já tehdy zhruba dvaadvacetiletý jí začal sugestivně vyprávět, jak je těžké vychovávat sám tři syny. Kolik stojí pleny, sunar a jak mi chybí nebožka žena. Tetka hrála tu hru se mnou a když jsem si postěžoval, jak jsou drahé boty na zimu, přísedící posluchači z ženichovy strany málem uspořádali veřejnou sbírku.

Ono slavné zatloukat, zatloukat, zatloukat (mylně přisuzované doktoru Plzákovi) si vzal Majky za své. Takže když s Dádou a kamarádkou Rozárkou rozmlátili čerstvě položené dlaždice na schodišti u našeho domu, dělal mrtvého brouka. Až když klukům přišel pohled od skřítka Schodištníčka, který si stěžoval, že mu kvůli nim teče do baráku, přiznal barvu a ukázal i kladivo, s kterým si hrál na Thora. Stejně úspěšný jako skřítek Schodištníček, byl i pan Pytel. Díky němu si „zlosyni“ čas od času uklidili hračky. Stačilo říct, že v noci bude chodit pan Pytel a co najde neuklizené, to v něm nenávratně zmizí.

Když babička hlídala všechny čtyři vnoučata a stal se průser, ti tři starší a rozumnější Majkyho nepráskli. Až když se babička navrhla, kdo se přizná, dostane dvacet korun, Majky se se slovy, to jsem byl možná já, dobrovolně udal. Vzdejte se, nic se Vám nestane!

Nastaly i situace, kdy žádné vyšetřování nebylo třeba. Přijel jsem domů z rachoty a garáž i nádrž na dešťovou vodu byly ozdobeny hodně amatérskými grafity. Majky samo sebou tvrdil, že s tím nemá nic společného.

„Tak za prvé máš červený ruce od spreje na auto,“ upozornil jsem ho na nepřehlédnutelnou skutečnost.

„A za druhé ses na konci té zdi pod ten výtvor podepsal.“ Ten umělec školkou povinný do rohu napsal kostrbatým písmem MÍŠA.

Jednoho dne mě to jeho zapíraní, mystifikace a vymlouvání vytočilo natolik, že jsem se rozhodl, že ochutná vlastní medicínu. Vyzvedl jsem ho ve školce a když jsme po cestě na zimní stadion míjeli dům jeho prababičky, upozornil mě, že jsem nezastavil a nevyzvedl Dádu, který začal též hrát hokej.

Měl jsem na něj pifku, a tak jsem předstíral údiv. „Jákýho Dádu?“

„Našeho Dádu přece, mýho bráchu,“ snažil se mi vysvětlit.

„Co to meleš, Adriane, ty přece žádnýho bráchu nemáš,“ přesvědčoval jsem ho.

„Já nejsem Adrian, já jsem Míša a mám bráchu!“ už byl krapet nervózní Majky.

„Jakej Míša zase? Jmenuješ se Adrian a tvoje maminka Monika čeká miminko. Akorát to nebude bratříček, jak sis přál, ale sestřička. Už by ses s tím měl smířit,“ doporučil jsem mu.

„Já nemám mámu Moniku,“ namítl už poněkud chabě.

Zastavili jsme na semaforech a já natáhl ruku dozadu a sáhl mu na čelo. „Nemáš horečku, že tak blouzníš?“

Majky v autosedačce ztichnul a horečně přemýšlel. Když na semaforu naskočila oranžová, otočil jsem se na něj. „A takhle to vypadá, když lžeš, Míšo.“

Bylo by ode mě asi naivní čekat, že ho taková drobná poťouchlost „vyléčí“. Jen co začal chodit do školy, přesvědčil jsem se o opaku. Během odpoledne mezi tréninky jsem se ho minimálně třikrát ptal, „máte na zítra nějaké úkoly?“ Odpověď byla pokaždé stejná, že nikoli. V sedm večer přišel s tím, že přeci jen jeden úkol, na který zapomněl, má. Po dvacáté hodině večerní si vzpomněl, že má vlastně ještě jeden. A o půl desáté mi v polospánku sdělil, „ještě jsem si vzpomněl …“

Úplné hody pro jeho vyčůranost nastaly při on-line covidové výuce. Začalo to tím, že mi jeho třídní napsala, jestli bychom nemohli nechat opravit kameru na notebooku. Samozřejmě rozbitá nebyla, pouze ji přelepil páskou. O pár dní později jsem ho zase přistihl, že do mikrofonu mluví trhaně a předstírá špatné připojení. A za špatné známky ve škole nikdy nemůže on, ale vona! Myšleno paní učitelka, protože on měl všechny odpovědi správně, ale vona si na něj zasedla. Vona i my se modlíme a děláme všechno proto, aby z těch „klukovin“ vyrostl. A krucinál nerostl pro kriminál.

Zatímco ve sportu, který ho nesmírně baví, jde do všeho s maniakálním zápalem, u činností, které mu jsou proti srsti, vynakládá stejné úsilí, aby je dělat nemusel. A když mu do jeho záměrů někdo hodí vidle, vždy najde způsob, jak dosáhnout svého. Kupříkladu ve třetí třídě se domluvil s kamarádem a spoluhráčem Domčou, že bude u nás z pátku na sobotu spát. Až pak si telefonicky vyžádal souhlas u většinou benevolentnější maminky. Ta mu to ovšem nepovolila, neboť měla bolehlav a nechtěla do noci poslouchat jejich řádění. Proto zamířil se stejným dotazem za mnou.

„Mně je to jedno, záleží na mamce,“ sdělil jsem mu, když se objevil na schodech v kuchyni.

„Mamka říkala, ať to rozhodneš ty, jako hlava rodiny,“ neváhal mě šokovat.

„A Domčovi rodiče s tím souhlasí?“

„Jasně že jo.“

„Nemám jim radši zavolat?“

„To fakt nemusíš.“

Po mém souhlasném sdělení, „tak mu zavolej, že může přijít,“ jsem očekával, že vezme do ruky znovu mobil, ale Majky zamířil rovnou do chodby a vzal do ruky kliku vchodových dveří.

„Můžeš u nás spát!“ sdělil radostně Domčovi. Ten už tam netrpělivě přešlapoval s batůžkem, ve kterém měl hračky, pyžamo a kartáček na zuby. Ani jeho rodiče netušili, co ti dva upekli za habaďuru.

Předchozí Hovory s T.G.M. (tápajícím genetickým materiálem)

Odkaz