Hádka se ženou je jako paralympiáda

Majitelem hospůdky s matoucím názvem V práci byl Slovák Ludovít Nagy, který se honosil titulem Ing., ačkoli byl vyučený krejčí. Pokud na to někdo neznalý poukázal, odvětil Ludovít s bohorovným klidem, „však … ihly, nite, gombiky!“

HÁDKA SE ŽENOU JE JAKO PARALYMPIÁDA

Radek dorazil do hospody nesoucí matoucí název V práci pozdě. Jako ostatně poslední dobou takřka pokaždé. A nepřekvapivě nepřišel v dobré náladě.

„Tichá, tichá, naše domácnost je tichá,tichá a s konverzací nikdo nepospíchá.“ Zanotoval mu na místo pozdravu na uvítanou jeho strýc Jarin. Mladší bratr jeho předčasně zesnulého otce, sám už vdovec, ho povětšinu jeho života bral jako vlastního. Radek byl zas jak hromádka neštěstí. Před úplným rozsypáním.

„Synku, sedej,“ nařídil mu a Radek se posadil na své obvyklé místo mezi Marka a Ondřeje. Ještě předtím než tak učinil, mávnul na servírku Jarmilu. Scházeli se takhle ve čtveřici už několik let každou neděli v podvečer. Zamlada chodívali samozřejmě do hospody častěji, ale co se oženili, zplodili potomky, frekvence výskytu u stolu se zeleným ubrusem se snižovala. Do Práce už holt nechodili tak často, jak by si přáli.

Majitelem hospůdky byl původem Slovák Ludovít Nagy, který se honosil titulem Ing., ačkoli byl vyučený krejčí. Pokud na to někdo neznalý poukázal, odvětil Ludovít s bohorovným klidem, „však … ihly, nite, gombiky!“

Strýc vyzval synovce, který se chytil oroseného půllitru, ke zpovědi.

„Tak co se děje, Radku?“

„Zas tě má u zadku?“ doplnil ho Marek.

„Ty vole, já už nevím …“ použil oslovení jednotlivce, ač mluvil k celé partě. „Cokoliv udělám, tak je špatně.“

Domácí pohoda byla u Coufalů neznámým pojmem už hezky dlouho.

„A co konkrétně jsi provedl?“ zajímalo Marka.

„Nic,“ zopakoval mu odpověď drahé polovičky Radek. „Když se zeptám, co se děje, proč je nasraná, neděje se NIC!“

„Tak to jsi v prdeli jak Baťa s dřevákama,“ vyslechl si ortel strýce Jarina. „NIC je nejhorší. Já se s Nebožkou taky často hádal a nikdy to nebylo kvůli důležitým věcem, vždycky to byly blbosti. Ale ona zase nikdy nemlčela, vždycky se vyřvala a byl klid.“

„Tak to je spíš výjimka, většina ženských mlčí nebo naznačuje,“ přispěchal se svou troškou do mlýna Ondřej. „A ty náznaky jsou nejhorší: tak ty nevíš? Ještě mi to dá sežrat! Ne nevím, protože neumím číst myšlenky!“ rozohnil se Ondřej.

„Přesně kvůli blbostem,“ navázal na Jarina Marek. „My se tuhle pohádali, protože jsem jí řekl, potkal jsem tvýho bratrance. A ona na to Tomáše? A já ne Oskara. A ona: Oskar není můj bratranec.“ Marek se do vyprávění tak vžil, že začal přehrávat gesta svojí ženy a měnil hlas.

„Tak jí říkám, jak to, že to není tvůj bratranec? Bratranec je snad jen z máminy strany, ne? Máma má ségru, ta má syna Tomáše a to je můj bratranec …

„Co to je za píčovinu?“ Přerušil ho Radek. „Bratrance a sestřenice máš přece od obou rodičů.“

„Děkuju,“ ukázal Radkovi vztyčený palec Marek. „Oskar je syn bratra jejího fotra a to podle ní není její bratranec.“

„Padouch nebo hrdina, to je pěkně pošahaná rodina,“ parafrázoval slavnou repliku z filmu Limonádový Joe Jarin.

Ondřej, ač o definici neměl pochybnosti, dotaz promptně vyťukal do mobilu a všem u stolu ukázal, jak hovoří Wikipedie: Bratranec je označení pro syna strýce nebo tety. Antonymem je sestřenice.

„Mám jí to přeposlat?“ dráždil Marka Ondra.

„Opovaž se, ona by to stejně zpochybnila.“

„To přece nemůže zpochybnit, to je jasně daný.“

U jejich stolu se zastavila servírka Jarmila s novou dávkou zrzavé vody s krásnou pěnou.

„Jarmila, vždycky mi radila …“ spustil Jarin Pavla Dobeše.

„Dědku nekecej a chlastej!“ poradila mu i tentokrát. „Řešíte tu nějaké chujoviny a pivo vám větrá,“ poučila je, neboť to byla žena drsná jak čečenský hajzlpapír.

„Neřešíme chujoviny, nýbrž problémy v komunikaci mezi mužem ženou. Jinak řečeno hádky.“

„A zase jste určitě chytrý jak Zlatý stránky,“ byla s nimi rychle hotová. „Hádka se ženou je jako paralympiáda …“ Aniž by jim Jarmila prozradila pointu, sebrala prázdné půllitry a odkvačila pryč.

„A co ty moje doporučení?“ hořel zvědavostí Ondřej. Když si Radek před časem stěžoval, že neměl už takřka rok sex, poradil mu Ondra, ať si v internetovém sexshopu pořídí nějaká afrodiziaka na probuzení manželčina libida. Poslechl a pořídil si španělské mušky, co jí tajně dával do čaje a tělový olej s feromony.

„No a funguje to?“

„Ty feromony v oleji jsou výborný … vyléčily mi vyrážku a ty španělský mušky nevím. Ale předevčírem mi po deseti měsících sáhla na penis.“

„Tak to je pokrok,“ chtěl si s ním plácnout Ondřej, ale Radek mu dlaň nenastavil.

„Omylem,“ upřesnil. „Stál jsem vedle odpadkového koše, do kterého házela shnilou jahodu.“

„Na místo rozkoše jahoda do koše,“ reagoval pohotově strýc Jarin.

U stolu se poté rozhostilo rozpačité ticho. Přerušil ho až Marek s dalším poznatkem k rodinným rozepřím.

„A ještě něco mě neskutečně vytáčí...“ vzpomněl si s dalším pivem v ruce.

„Dám vám příklad. Hypoteticky v pondělí je prvního, tudíž v neděli je sedmého.“

„No a co my s tím?“ chytil se Ondřej.

„Otázka zní, kdy začíná další týden?“

To je hádanka jak pro malýho haranta,“ stále nechápal Ondřej.

„Osmého,“ vložil se do toho Jarin.

„No to záleží …“ napínal je dál Marek. „Když ženě řeknu ve středu, že příští týden má Anička taneční soutěž, tak je to mezi osmým a čtrnáctým dnem.

„Logicky,“ podpořil ho Radek.

„Ale když tu samou informaci vyslovím v sobotu, tak ona si to přebere, že to je mezi patnáctým a jednadvacátým dnem. Protože týden je pro ni od pondělí do pátku.“

„Týden je kalendářní cyklicky se opakující časové období sedmi po sobě následujících dnů,“ opět ocitoval Wikipedii Ondra.“

„Jó, pro nás to tak je,“ připustil Marek a prstem namířeným směrem k domovu a následnými gesty dával najevo, že jsou tací, co to mají jinak.

„Takže když říká příští týden v rozmezí pondělí až pátek, je to příští jako pro všechny normální lidi. A když to řekne o víkendu je to přespříští týden?“ snažil se v tom zorientovat Jarin.

„Přesně tak a když se jí to snažím vysvětlit, skončí to hádkou a holky mi na to řeknou: my si myslíme, že mamka má pravdu,“ opět se pitvořil Marek a s pohledem upřeným vzhůru se dovolával pomoci na nebesích.

Ondřej chtěl spustit přednášku o tom, že Bůh stvořil zemi za šest dnů a sedmý den odpočíval. Sedmidenní týden se objevuje v různých kalendářích od starověku a že v tom gregoriánském byly dny v týdnu původně řazeny od neděle po sobotu. Nejspíš by neopomněl připomenout, že staří Egypťané používali formu týdne s deseti dny a o totéž se snažili Francouzi v roce 1793. Na místo toho to přeskočil a posunul se v čase dál. Markovu ženu přirovnal ke Stalinovi, který zkoušel zavést pěti či šestidenní týden v Rusku. Tohle porovnání samozřejmě pokulhávalo, protože Nadě sice začaly rašit v těhotenství drobné vousy, ale impozantní knír jako Josif Vissarionovič naštěstí neměla. Ale i tak ji to trápilo a Marka ani nenapadlo, že její popudlivost může souviset s nízkým sebevědomím, které zakrývala autoritativním chováním. A nic netušící Marek se ještě smál, když mu její ráčkující otec radil: zeťáku, k Vánocům jí kup Blauna!“

A podobně to měla i Radkova žena, která mu tím velkým NIC, dávala JASNĚ najevo, že se trápí a očekává, že on to NIC rozkóduje a půjde ji obejmout, vyslechne ji a řekne: neboj, lásko, to bude dobrý.

Jenže Radek přišel na místo toho z hospody s nabídkou, „mámo, pojď mrdat.“

Muži jsou holt tvorové prostí, neumí číst myšlenky a jsou zvyklý komunikovat napřímo.

A tak dál tlachali nad pěnivým mokem, až došli k tomu, jestli se ženy umí po hádce omluvit. V případě, že se ukáže, že pravdu měl muž. A hlavně když uznají, že pravdu měl muž.

„Tak to se Lenky musím zastat,“ prohlásil Ondřej, „ona má takovou kouzelnou formulku pro omluvu: aby ses neposral!“

Jelikož v tu chvíli k jejich stolu opět dorazila Jarča s tácem plných půllitrů a bylo jí jasné, že stále setrvávají u stejného tématu, zopakovala jim své předchozí moudro. Jen tentokrát i s rozluštěním.

„Hoši, co jsem vám říkala, vy to nevyřešíte. Hádka se ženou je jako paralympiáda. Můžeš vyhrát … ale stejně pro ni budeš kripl!“

.

Příště volné pokračování: Život se ženou je jako chůze v minovém poli. Šlápneš-li vedle, dost to bolí.

Mé předchozí Všehochuť povídky: David Snítilý - Blog iDNES.cz