Dvojí život Veroniky V.

Její muž byl přesný jak švýcarské hodinky. „Čau, co je k večeři?“ zamručel. A sladký jak jejich čokoláda.„Co jsi celé odpoledne dělala, to jsi nemohla alespoň uklidit?“ Charakterově byl jako jejich sýr. Kvalita, co každému nevoní.

DVOJÍ ŽIVOT VERONIKY V.

Veronika vyšla ze zkušební kabinky a přehozené přes předloktí si k pokladně odnášela dvoje šaty. V druhé ruce třímala na ramínku červené, krajkové spodní prádlo. Kamarádka Bára ji v práci přesvědčila, že musí podniknout ještě jeden poslední, zoufalý pokus. Zoufalý pokus o záchranu manželství.

Další den byli pozváni na oslavu manželova šéfa a Veronika chtěla udělat dobrý dojem. Chtěla, aby na ni byl manžel pyšný. Jakmile doma uvařila, uklidila, skočila do sprchy a pak si decentně obnovila make up. Oblékla nové spodní prádlo a šaty s rafinovaným výstřihem. A pak už zbývalo jen čekat.

Veroničin manžel byl přesný jak švýcarské hodinky. „Čau, co je k večeři?“ zamručel. A sladký jak jejich čokoláda. „Co jsi celé odpoledne dělala, když jsou děcka u vašich, to jsi nemohla alespoň uklidit?“ Charakterově byl jako jejich sýr. Kvalita, co každému nevoní.

Veronika na něj vykuleně zírala a nedokázala se bránit jeho slovním výpadům.

„Co je, stojíš si na vedení?“ pokračoval v jejím zesměšňování.

Až tehdy se vzpamatovala, „koupila jsem si nové šaty, na tu zítřejší oslavu. Aby ses za mě nemusel stydět,“ dodala, vědoma si toho, jak moc je z ní zklamaný.

„No … dobrý,“ zhodnotil její snahu, „ale krávu za šatama neschováš!“

Ten páteční večer probrečela a v sobotu na oslavu nešla, za což jí manžel spílal, že mu to dělá naschvál. Když za sebou nasupeně zabouchl dveře a děti usnuly, zasedla k počítači a s kamarádkou Barčou na telefonu si založila účet na Seznamce. To byla Bářina rada číslo dvě. Když nezabere sexy ohoz, najdi si milence. To ti zvedne sebevědomí. Bára už zde lovila dobré tři roky a užila si spousty legrace, nervů a sexu. Veronika si od toho nic moc neslibovala, ale chlapi po ní byli jak jetý. Po ní, které muž neustále předhazoval, že je tlustá machna, blbá kráva a neschopná blbka. Oni na ní přesto shledávali jisté kvality. Asi proto, že na profilové fotce bylo vidět jen „torzo“ jejího těla. Ňadra číslo čtyři překrytá lehkým růžovým topem a lem černých kalhotek. Zvolila si nick Nika, podle filmu Veronika, prostě Nika, který byl před třiatřiceti lety inspirací jejím rodičům.

Ten večer jí přišlo čtyřicet dva odpovědí. Z toho bylo dvacet osm s fotkou. Na třech těch fotkách byl obličej, na dvou podobné jen mužské „torzo“ a zbytek byl jeden pták (dick pick) vedle druhého. Připadala si trochu jako Karel Gott, ale ten ty Slavíky sbíral v průběhu celé kariéry. Co ovšem nedomyslela, bylo, že jí budou Slavíci (žádný z Madridu) psát a volat. Byly to dost oplzlé, vulgární zprávy a řeči a Veroniku spíše rozrušily, než vzrušily.

„Jak to že mi volají a píšou esemesky?“ volala vyděšená před půlnocí Barče.

Rozespalá Barča nechápala, „já nevím, telefon uvádíš jen při registraci a pak označíš, aby nebyl viditelný. Nebo byl viditelný pouze pro V.I.P.“

„Do prdele práce!“ zaúpěla Veronika, neboť ona si žádné takové možnosti nevšimnula. Každopádně chvíli trvalo, než administrátor její číslo učinil neviditelným. Až pak se mohla v klidu věnovat nabídkám na „kvalitnísex“. A to i přesto, že se zaregistrovala v rubrice Vážné seznámení.

Většina pisatelů psala obligátní, jak se máš, ale našli se i tací, co měli smysl pro legraci a Velký bílý Obama i pro drama. Některé hlášky znala, jiné nikoli.

Věříš na lásku na první pohled nebo mám napsat ještě jednou?

Umíš počítat? Pokud ano, tak počítej s tím, že tě ojedu.

Moje láska k tobě je jako sračka. Nemůžu ji v sobě udržet.

Tvůj táta musí být pekař, protože jsi pěkná buchta.

Máš ráda vítr? Rád bych ti ho tam fouknul.

Sečteme mě a tebe, odečteme naše oblečení, rozdělíme naše nohy a vše znásobíme.

U této skupiny se ani nenamáhala s odpovědí. U té další, stručnější jakbysmet, ale v duchu je glosovala.

Kolik chceš za sex? Tolik peněz nemáš!

Nezkoušela jsi někdy bukkake? A ty kastraci?

Nemohl bych si ho před tebou vyhonit? To jsi uhádl!

Hledám někoho zatím na pravidelné schůzky. A až se nabažíš, tak nepravidelné?

Paradoxně odepsala na ten, který měl k normálnosti též daleko. O pět let mladší muž jí na základě jejích ňader nabídl, že ji bude milovat, uctívat, rozmazlovat, zahrnovat dárečky. Během psaní jí vykal a přiznal, že ač má veliký společenský status, má malý penis a je stále panic. Bára ho ohodnotila tak, že bude hodný, neškodný a pokud Veronika nestojí o machistické hovado, jako má doma, bude to příjemná změna.

Richie byl přesně takový, jak se popsal a Veronice by splnil všechno, co jí na očích viděl. Vyzvedával ji svým BMW u zadního vchodu do školky, kde s Barčou pracovala. Vozil ji na večeře, výlety i krátké dovolené. Její muž byl naštěstí často pracovně mimo domov a staršího pětiletého Honzíčka mohli pohlídat rodiče. Malou dvouletou Barunku párkrát Veronika vzala sebou. Jelikož ještě nemluvila, tak Verča nepředpokládala, že jí z její strany hrozí prozrazení. Richie Barunku zbožňoval stejně jak její maminku a opakovaně Veroniku ujišťoval, že pokud se rozvede, přijme obě její děti za své. Veronika nebyla nikdy materialisticky smýšlející a častokrát trvala na tom, že se o náklady podělí. Zpočátku jí úplně stačilo, že je na ni někdo hodný. Jenže jak šel čas, uvědomila si, že k zamilovanému Richardovi necítí to, co on k ní. Ona pro něj byla bohyně, princezna a stejně nedokázala odejít od muže, pro kterého byla jen blbá kráva.

„Nejsem divná?“ ptala se mnohokrát Báry.

„Jsi, ale citům a píčce prostě neporučíš,“ shrnula to lakonicky její nejka. Rozchod po osmi měsících nesl Richie těžce. Veronika ho nenesla o moc lépe, ale věděla, že čím déle by v něm živila naděje, tím by to bylo později horší.

„Ty jsi neodhlásila včas oběd a budeme ho muset platit!“ vytkl jí jednoho dne manžel. Honzíkovi bylo předešlý den ve škole zle a oběd na den následující se musel odhlásit do dvanácti hodin. Jenže Veronika ho vyzvedávala v družině až ve dvě a nikdo jí nedal vědět, že je zelený jak sedma.

„Je to čtyřicet dva korun,“ snažila se zlehčit závažnost svého prohřešku.

„Myslíš, že ty prachy tisknu nebo chodím s obrazama? Počítej s tím, že ti to strhnu z výživného,“ upozornil ji tatíček Skrblíček. Veronika s manželem neměli společné konto. Byt, ve kterém žili, patřil jemu, a proto platil nájem, elektriku, vodu a pojištění. Ostatní náklady včetně oblečení pro sebe, pro děti a jídlo obstarávala ze svého Veronika. Manžel jí přispíval, ale z onoho „výživného“jí strhával, co mohl. Pokud náhodou koupil něco dětem on, hned v příštím vyúčtování jí výživné snížil. Stejné to bylo i s benzínem či olejem do auta. A pokud byla potřeba vyměnit nějaká součástka, naúčtoval jí dokonce i příslušnou hodinovou taxu za práci.

„V servise by tě to vyšlo dráž,“ argumentoval (podle něj) logicky.

Těch stržených čtyřicet dva korun následující měsíc, pro ni znamenalo další impulz pokusit se něco změnit.

Jelikož Seznamku po románku s Richiem Veronika zrušila, řešila s Bárou, zda ji obnovit nebo zkusit štěstí jinde. Než se stihla rozhoupat, představil jí tříletý Ondra Lukáše.

„Niko, táta už s náma nebydlí, teď tam bydlí Lukáš.“ Prošedivělý, šlachovitý Lukáš vypadal trošku jak Lukáš Vaculík, přesto si Veronika pomyslela, jak je možné, že Ondrova máma vyměnila mírně arogantního a narcistického manžela za chlapíka, co by mohl být její otec. Jak se později přímo od Lukáše dozvěděla, důvod byl prostý. Byl to její otec a manžel ji opustil kvůli jinému. Což bylo jen o něco méně bolestivé, než kdyby to bylo kvůli jiné.

Lukáš bydlel na druhém konci republiky a s dcerou měli komplikovaný vztah. Přesto když zůstala na syna sama, neváhal se za ní přestěhovat a s Ondrou jí pomáhal. Veronice neušlo, že vždy přichází s tmavě modrým batohem. Až Ondra jí prozradil, že děda je fotograf a v batohu nosí foťák. Veronika si našla jeho fotky na internetu a byla naprosto unešená a při příštím setkání na fotografování zavedla řeč.

Bylo to vlastně až komické, jak se Lukáš s Veronikou snažili každé ráno a odpoledne v šatně náhodou potkat a prohodit spolu pár slov. Bára se na to už nemohla dívat a jednoho dne k nim přistoupila a podala jim dva malé, složené lístečky a tužky.

„To je taková anketa,“ zpola jim vysvětlila, o co jde.

Na Veroničině lístečku bylo napsáno: Veroniko, chceš jít s Lukášem na rande? A pod tím byly na výběr tři možnosti k zaškrtnutí. Ano. Ne. Možná. Lukáš měl ten samý lístek, jen pořadí jmen bylo obracené. Byl to takový návrat do puberty, kdy se podobné lístečky posílaly s holkama při hodinách.

Zatímco Veronika zrudla do odstínu svého spodního prádla, Lukáš předstíral, že dlouho přemýšlí, otočil se k nim zády a dlouho na papírek položený na skříňce něco čmáral.

Když měli oba vyplněno, chtěli papírky vrátit Báře, ale ta je se smíchem odmítla. „Sice jsem zvědavá jak opice, ale nebudu tady věčně. Musíte se snažit sami.“

A jelikož se výsledky shodovaly a Lukáš na papírek troufale připsal i své telefonní číslo a mini kresbu toho, jak Veroniku fotí, byla ruka v rukávu (fotoaparát ve stativu).

Než se jim podařilo vyrazit na první opravdové rande, vyměnili si desítky zpráv během několika málo dní.

Jeden druhému se otevřeli, i když s tím obzvlášť Verča měla z počátku problém. O jednadvacet let starší Lukáš na ni byl trošku moc hrr a nebál se nazývat věci pravými jmény.

Na rovinu jí napsal, že ho moc přitahuje a chtěl by ji nafotit někde v ateliéru nebo v přírodě. Veronika samo sebou oponovala, že není fotogenická ani hezká a navíc je stydlivá. Lukáš ji přesvědčoval o opaku a ubezpečoval ji, že fotky budou cudné a vkusné. V rozporu s tímto tvrzením se jí zeptal, jestli chce vidět jeho vercajk, jeho chloubu? Veroniku polil studený pot, když bez toho, že by projevila zájem, pípla zpráva s foto přílohou. Ulevilo se jí, když na fotografii byl znázorněn jen obsah tajemného batohu. Fotoaparát, různé objektivy, skládací stativ a něco, co nedokázala identifikovat. Což byl dron s kamerou.

Bála jsem se, že mi pošleš fotku svého šuldy, odepsala a připojila emotikon smajlíku.

Šuldy? Reagoval vzápětí pobaveně Lukáš. Doufám, že znáš i jiné názvy pro penis? Protože šulda zní strašně.

Veronika si uvědomila, že ani moc nezná. O sexu se nikdy doma s rodiči nebavili. V záležitostech milostných byla vlastně hrozně nezkušená a před Richiem a manželem měla jen jednoho kluka. A ani si nebyla jistá, jestli s některým z nich měla orgasmus. Příjemné to bylo, ale že by jí z toho vyskakovalo srdce z hrudi, v břiše se plašily hejna motýlů a prsty u nohou se kroutily v pěsti, tak to zase ne. Proto ji možná děsili všichni ti ptáci, co jí loni přistáli ve schránce, a vybrala si neškodného vrabčáčka, co poslal civilní foto. Neměla v sobě tu zvrhlou rajdu.

Neumím mluvit vulgárně a rozhodně ti nikdy nepošlu fotku své pipinky. Napsala Lukášovi, ačkoli ji, na rozdíl od mužů ze Seznamky, zatím o nic takového nežádal. Lukáš byl vdovec a měl už něco odžito, takže výstřelky současné doby ho naštěstí míjely.

Přesto si o dva měsíce později, když spolu seděli na louce a on točil z dronu západ slunce, Veronika pomyslela, proboha už přestaň točit, potřebuju v kundičce cítit tvýho čuráka. Až tak moc se změnilo její uvažování, vyjadřování. Byla z ní úplně jiná žena. Z nesebevědomé puťky se stala vyzývavá dračice. A tak měl Lukáš na záběrech z dronu zachyceno, jak mu Veronika nedočkavě stahuje kalhoty a manipuluje jeho kniplem tak, aby ji dovedl k výšinám nadpozemské slasti.

Pokračování příště.

Mé předchozí Všehochuť povídky: Odkaz