Amatérská ornitoložka před rozvodovým stáním

Poté, co na vědomost vyšlo, že se s Milanem po osmi letech rozvádíme, mi přišlo na mobil a Facebook tolik fotek ptáků, že mi z toho šla hlava kolem. A to jsem ani všechny neznala. Myslím, samozřejmě ty muže, ne ty jejich bimbasy. 

AMATÉRSKÁ ORNITOLOŽKA PŘED ROZVODOVÝM STÁNÍM

Víš, dávno jsem ti řek, že vzývám hromobití. Tvou holubici potmě do ruk chytím. Platanový kmen, už tiskne tvoje čelo. Tak napoj mě, má křehká Danielo.

Přelétnu očima zprávu na WhatsAppu a nezúčastněně konstatuji, že Jirka je alespoň trochu originální. Použil text od skupiny Lucie, zatímco ostatní baliči psali obligátní: kafe, kino, véča. Poté, co na vědomost vyšlo, že se s Milanem po osmi letech rozvádíme, začali mě jeho kámoši a známí bombardovat pozvánkami na rande. A to ještě neproběhlo ani první stání u soudu.

„Na mou holubici si nech zajít chuť,“ prohlásila jsem polohlasně.

A když už jsme u té ornitologie … za posledních čtrnáct dní mi přišlo tolik fotek ptáků, že mi z toho šla hlava kolem. I s tím vrabčím hnízdem, které mi na ní vytvořila kadeřnice Alena.

A to jsem ani všechny neznala. Myslím, samozřejmě ty muže, ne ty jejich bimbasy. Psali mi totiž i naprosto cizí, u kterých nechápu, kde vzali moje telefonní číslo. Respektive tuším, že v tom má prsty Milan, ale dokázat mu to nemůžu.

„Říká se tomu cyberflashing a konkrétně ptáci jsou dick pic …“ zaslechla jsem přes otevřené dveře kolegu Tomáše, když jsem vešla do chodbičky před naší kanceláří.

A vzápětí jsem uviděla i Zuzku, která zuřivě gestikulovala, ať okamžitě zmlkne.

„Ahoj, děje se něco?“ dala jsem jim možnost se přiznat.

„Ne, nic, pohoda jazz,“ zapírala Zuzka, i když byla rudá jak rak. V tomhle jsme si byly podobné, ani jedna z nás neumí lhát. A když už to zkusíme, růměnec ve tváři nás prozradí.

„Zuzka říkala …“ nechodil Tomáš kolem horké kaše, „že dostáváš nabídky od hodinových manželů?“

„Hodinových manželů?“ nechápala jsem, „oni mi žádné opravy nenabízejí.“

„To sice ne,“ dal mi za pravdu Tomáš, „ale vercajk ti rádi předvedou.“

Zuzka vyprskla smíchy a pak si dlaní přikryla ústa.

„Jak jsi mohla?!“ vyčetla jsem jí, že je slepičí prdelka.

V náhlém popudu mysli jsem vyprovokována přešla do protiútoku a ukázala Tomášovi fotky těch malejch chuligánů.

Evidentně mu to nebylo úplně po chuti, přesto jednu z fotek okomentoval, „tenhle vypadá jako velkej sympaťák.“

„Ale měl by si obarvit ty šediny,“ přidala se Zuzka.

Na představení další sympaťáků už nedošlo, neboť do kanceláře vtrhla sekretářka Vlasta, že jsme měli být už dávno na poradě.

„Řiešite kadejaké vtákoviny a všetci na vás čakajú!“ projevil nezvyklou empatii ředitel Vlado. 

O polední pauze si ke mně oba mí kolegové přisedli a nadále se bavili na můj účet. Ale na druhou stranu mi poté poskytli i jistou morální podporu.

„Nějaký nový přírůstek do voliéry?“ culila se Zuzka, která přišla s tácem zeleninového salátu s kuřecím masem jako první.

Chtěla jsem ji ujistit, že žádný nový, teplokrevný, bezzubý obratlovec mi ve schránce nepřistál, ale opak byl pravdou. Odesílatelem fotografie byla ovšem ona.

Ten je Tomášův,“ ujistila mě spiklenecky, zatímco zvěčněný se s jídlem blížil k našemu stolu.    

Věděla jsem, že spolu před lety něco měli, ale nikdy se nezmínila, že by si z oné noci pořídila fotodokumentaci. Bylo to v době, kdy se Zuzka podruhé rozváděla, a Tomáš ovdověl. Zvědavost byla silnější než slušné vychování a tak jsem zprávu otevřela. Když Tomáš dorazil k našemu stolu a s dovolením se usadil, řechtaly jsme se jak pominuté. Zuzka totiž vyfotila jeho dnešní menu. Španělského ptáčka.

Ačkoli jsem rozvod iniciovala já, po Milanově odstěhování jsem se večer co večer utápěla ve smutku. Když jsem u sebe měla Terezku a Daniela, ještě jsem se jakžtakž ovládala, ale ve dnech kdy byli s Milanem, jsem pravidelně sahala po lahvince vína. A pak podruhé. Celkem paradox vezmu-li v úvahu, že jsem se s ním chtěla rozvést, protože byl paranoidní, žárlivý a permanentně vylitý jak váza. Takže když mi v pátek večer někdy mezi tou první a druhou lahví Rulandy přistála v mobilu další zpráva od údržbáře Oskara: Jsem ve vaně … nahý a myslím na tebe, neznala má radost mezí.

Měla jsem chuť mu odepsat, že běžně lidi do vany nelezou v plavkách. A jak je možný, že mi tyká, když na pracovišti mi vyká a kolikrát ani neodpoví na pozdrav. 

Oskar trpěl slovním průjmem a invencí i o víkendu a tak mi chodily perly jako: koukám na pohádku Čertí brko a moje brko bych rád smočil ve tvém kalamáři.

Po víkendu jsem si chtěla postěžovat Zuzce, ale ta do práce nedorazila. Úplně se mi vykouřilo z hlavy, že má dovolenou a tak se nedobrovolně stal mojí vrbou Tomáš. Sdíleli jsme spolu kancelář ani ne rok. Já navrátivší se po mateřské dovolené v nové funkci nákupčí, on jakožto vedoucí údržby a Zuzka jako technoložka. Doposud jsme se nijak zvlášť o osobních věcech nebavili. Byl o čtrnáct let starší a držel si od nás „mladých střev“ odstup. Podle Zuzky býval vtipný a hovorný, ale poté co jeho žena umřela, po přistání v New Yorku na krevní sraženinu, se stáhl do sebe. Zůstal sám na dvě dcery a krom toho úletu z vánočního večírku, kdy ho Zuzka přeblafla na pánských toaletách, žil prý v celibátu. Zuzana měla přehled o všech ucházejících, svobodných či rozvedených mužích od 18 do 50 let v okruhu nejméně dvaceti kilometrů.

„A ty se divíš, že máš život na hovno, když si vybíráš pořád dokola stejný hovada?“ položil mi logickou otázku Tomáš.

Právě jsem mu vylíčila, že mě nemlátil jen Milan, ale i můj předešlý přítel Kamil.

„To máš tak, Tomáši, mně se prostě líbí tyhle hajzlíci, drsný typy,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Tak si pak ale nestěžuj a nelituj se,“ nebral si servítky.

„Jednou se mi líbil i hodnej chlap, ale styděla jsem se ho oslovit,“ nadhodila jsem a styděla jsem se i teď, když jsem mu to líčila. „Bylo to v době, kdy jsem do podniku chodila na prázdninovou brigádu. Byl starší a já dlouho sbírala odvahu, ale když jsem to zvládla, tak jsem na sebe byla pyšná. V kolárně opravoval píchlé kolo a já mu řekla, Vy máte ale černou duši.“

Tomáš zbystřil. „To jsi řekla mně?“ ihned si vzpomněl.

„Panebože,“ promnul si obličej a zhoupnul se na židli, „ty ses mi tehdy taky hrozně líbila, ale říkal jsem si, že na tak mladou, divokou holku stejně nemám. To už je alespoň …?“ lovil v paměti Tomáš.

„Deset let,“ přispěchala jsem s nápovědou. „V červenci to bude deset let,“ dodala jsem o poznání tišším hlasem. „Tenkrát to u vás vypadalo na rozvod …“

„… a bydlel jsem u rodičů,“ vzpomněl si i Tomáš. „A já jsem se ti fakt líbil? Asi jsem natvrdlej, ale vůbec mě to nenapadlo.“

„Pak ses vrátil k manželce, mně se do cesty připletl Milan a za dva roky se narodila Terezka.“

„Proč jsi něco neřekla?“ chtěl vědět Tomáš.

„Já? Nesmělá mladá holka. Pro mě byla vrcholem ta černá duše,“ ubezpečila jsem ho.

Počínaje tímto dnem se směr naší vzájemné konverzace výrazně posunul. Od odborných, pracovních a zdvořilostních vět jsme se velmi rychle dopracovali k ryze osobním a intimním. Bylo patrné, že Tomáše zjištění, že byl mou platonickou láskou, nenechalo chladným.

Seděli jsme u stolu v jídelně a navzájem jsme se svěřovali s tím, co nás vzrušuje.

„Libí se mi pozorovat chlapa při masturbaci, když neví, že je viděn,“ svěřil se Tomáš.

Dělám si srandu, to jsem samozřejmě řekla já, ale koukal stejně jako Vy čtenáři.

„A kdy se ti to jako poštěstí? Pokud nemáš mezi známými onanistu z parku.“ 

„Jednou jsem se vrátila dřív domů a Milan si to dělal ve sprchovém koutě,“ přiznala jsem prvotní impuls. „A pak jsem to po něm vyžadovala jako součást předehry.“

„A co ty, co tebe nejvíc rajcuje?“ šeptala jsem s tradičním ruměncem ve tváři.

„Danielo, neblázni … kdybych měl teď odejít od stolu, tak nemůžu,“ ujišťoval mě Tomáš.

„Proč?“ dělala jsem na něj oči.

„Protože pod kraťasama jsem dnes naostro a stojí mi jak telegrafní sloup.“ 

„Takže mi nezajdeš pro čaj?“ dál jsem ho dráždila. „No tak, Tome, nestyď se a přiznej, co máš rád?“

„Ty jo, já úplně nevím,“ kličkoval jak zajíc.

„Třeba nechat se vykouřit na toaletě?“ nadhodila jsem, neboť zpětně hodnoceno jsem nechápala, že mě se neosmělil oslovit a Zuzce se udělal do pusy.

„Cože?“ vyvalil oči jak přišlápnutá žába.

„Slyšela jsem něco o vánočním večírku …?“ už jsem si zase tak jistá nebyla.

„Na ty já nechodím,“ oponoval. „Teda byl jsem jednou nebo dvakrát. A tvojí kámošce Zuzce jsem vlastně pomáhal na nohy, když přebrala.“

„Jak pomáhal na nohy?“ už jsem i já ztrácela pevnou půdu pod nohama. Na tom vyprávění něco nesedělo.

„Seděla na pánech u záchodové mísy. Asi zvracela, tak jsem ji probudil, utřel jí ústa ubrouskem a objednal ji taxík domů.“

Zuzce jsem tu Tomášovu variantu radši nikdy nepřevyprávěla. Takže nevím, jestli ten orální sex nebyl jen fata morgána? Anebo uspokojila nějakého jiného kolegu? A to co ji Tomáš otíral z obličeje, nebyly žaludeční šťávy. Každopádně alkoholismus u žen není sexy.

„Vezmu si ještě tyhle dvě láhve vína?“ poprosila jsem obsluhu ve vinotéce a tři dny později. Ty dvě lahve jsem dala do tašky k jiným dvěma před pár minutami zakoupenými. Při odchodu jsem se totiž rozhodla, že čtyři jsou víc než dvě.

„Tolik vína, to máte asi nějakou oslavu, ne?“ tázal se pobaveně sympatický mladík za pultem.

„Ne, to jen tatínek se odstěhoval,“ pravil s dětskou upřímností Daniel. 

Navečer, poté co si Milan odvezl děti na víkend, jsem jednu z nich otevřela. V momentě kdy jsem se jí dívala na dno, mi pípl mobil.

Oskara a ostatní Honimíri jsem zablokovala, tak kdo mi může psát? dumala jsem, zatímco jsem ho brala do ruky. Zpráva byla od Tomáše, kterému jsem své soukromé číslo dala před několika málo dny. Až poté co mi slíbil, že mi nebude posílat oplzlosti.

Sice jsem ti slíbil, že ti fotku svého ptáka posílat nebudu, ale nemůžu si pomoc (následoval emotikon modrého ptáčka a smajlík ). Stav nejvyšší nouze, potřebuji pomoc a nevím na koho jiného se obrátit. Máš čas? Bydlím na ulici Daniela Čoudka číslo popisné 14.

Dokončení příště.

Předchozí Všehochuť povídky: https://snitily.blog.idnes.cz/?us=123558