Ženy se mají navzájem podporovat... Vážně? A mohla bych to vidět?

V článcích a diskuzích na mě dost často vyskakuje téma „Ženy sobě“. Aneb jak si máme navzájem pomáhat a podporovat se - kamarádky, kolegyně, příbuzné, sousedky, známé i neznámé... Inu, myšlenka hezká, ale...

... ale kdo dokáže mistrně skrýt urážku za sladká slova povzbuzení a přitom tu druhou citově i společensky knockoutovat? Jistě, jiná žena. Takže podpora je taková dvousečná zbraň, která umí pořádně bodnout, pokud vlastní úmysly nejsou upřímné a čestné. Stačí malá, „nevinná“ poznámka, upozornění na nedostatek a rýpání se v něm, cílený výběr rádoby soucitných slov a vět – a to vše pod záštitou pomoci, která však sleduje pouze jediný cíl – ublížit. Metody bývají tak rafinované, že mnohdy ani samotná oběť hned nepochopí, o co jde. Nechápe, proč se jí chce brečet, křičet a pak se zahrabat deset metrů pod zem, když jí „kamarádka“ tolik pomáhá. Ve skutečnosti jí totiž pouze pomalu a výjimečně bolestivě mučí, jen aby si sama připadala lepší a schopnější.

Ovšem platí to i naopak! Vzhledem k těmto až zázračným schopnostem – ublížit jednou větou – mohou ženy s lehkostí vytáhnout z bahna kolegyni, která padla na hubu. Stejným způsobem, jakým dokážeme kopnout do té, jež se už tak nachází v oslabené pozici, jsme totiž schopné nenápadně a přirozeně pomoct – a navíc s nesmírně silným efektem.

Krásnou ukázku jsem zažila před pár dny. Postarala se o ni Gabriela Soukalová ve studiu olympijskýh her, kde spolu s moderátorem rozebírala nepříjemný výsledek jedné naší závodnice. Tento „neúspěch“ podle komentátora řešila dost nelichotivým způsobem veřejnost i média, a tak požádal o vyjádření také Gabrielu. (Teď nebudu přesně citovat jednotlivé věty slovo od slova, ale jejich význam co do obsahu zachovávám).

Komentátor: „Mě by zajímalo – co si myslíte o problémech a výsledku naší závodnice?“

Gabriela: „Já bych chtěla v první řadě poprosit veřejnost a fanoušky, aby krotili svoje rozčilení. Už když jsem sledovala samotný závod, tvrdila jsem, že za jejím výkonem musejí stát zdravotní problémy. A to nejspíš takové, které se ozvaly až po startu, takže s nimi nepočítala. No a teď se ukázalo, že přesně tak to bylo. Nastupovala bez bolestí a bez problémů, tudíž na ně v závodě nebyla připravená. Ani doktoři nepředpokládali žádné potíže, když jí dali zelenou. Během tréninků se cítila v pohodě a nic nenasvědčovalo tomu, co se pak přihodilo. Jsem přesvědčená, že kdyby jí nebylo dobře, nenastoupila by. To by si vědomě fakt nedovolila. Proto žádám lidi o pochopení.“

Bum! Podle mě podpora jak blázen, provedená naprosto přirozeně a s čistým úmyslem držet se pravdy a reality (navíc s velmi dobrý odhadem oné reality ještě předtím, než se ukázala). A přestože Gabrielu neznám osobně, za tohle si jí vážím. Evidentně si zažila svoje a kopanců od ostatních utržila víc než dost. A přesto nebo možná právě proto se nesnižuje k tomu, aby sama kopala do někoho, kdo se nachází ve slabé pozici. Moc dobře si pamatuju, jak odpudivě se o ní kolikrát vyjadřovala média, a pokud si dovolím soudit jen z toho, co jsem viděla, působí na mě Gabriela jako empatická ženská, kterou nepožírají komplexy a zahořklost. Takhle má podpora vypadat, tleskám!

A teď uvedu příklad pseudopodpory ze své vlastní zkušenosti. Bylo mi něco málo přes dvacet a jeli jsme autem - já, můj tehdejší přítel, jeho kamarádka Eva (a moje známá, která se tehdy tvářila jako kamarádka) a ještě jeden kamarád. Ona řídí a myslí si, že u toho vypadá jak největší pán, měli jste vidět ten její výraz... Situace mi není příjemná už jen proto, že si hned vybavím, jak mi přítel několikrát s nepokrytě obdivným tónem v hlase vyprávěl, jak´ta Evča teda řídí a parkuje jak chlap´(nejvyšší pocta). A já neměla ani řidičák. No, takže jedeme a jedeme, načež Evča najednou jen tak mimochodem zahlásí: „Alenkoo a ty nemáš řidičák?“ přičemž moc dobře ví, že ne. Mám chuť odseknout: „A ty jdi taky do prdele“, jenže tím bych jí udělala největší radost a vzápětí uslyšela větu: „Ale vždyť já se jen ptám, nemyslím to špatně.“ Takže jen zabručím: „Ne.“ Povedlo se, veškerá pozornost upřená na mě a můj neexistující řidičák. „A chceš si ho dělat? Ty se asi bojíš, viď?“ nečeká a odpoví si sama. „Na tom nic není... a je to super, víš, když si dojedeš, kam chceš, nejseš na nikom závislá, nečekáš na bus nebo vlak. To není nic těžkýho, to se naučíš, stačí se jen nebát a jezdit.“ Ty vole, popadnout za vlasy a vyhodit z auta... ale ještě předtím omlátit xicht o kapotu, představuju si v duchu, protože nic jinýho dělat nemůžu.

Jak by v téhle situaci vypadala podpora? Nijak... prostě mlčet, držet hubu a tvářit se normálně.

Tahle stejná slečna o kamarádce, kterou podvedl a následně opustil přítel: „Chudinka, ona byla úplně hotová a zlomená, v slzách mi v noci volala, jestli za ní nemůžu přijet. A to víš, že jsem hned sedla do auta a jela, když kámoška potřebuje podržet, pojedu klidně o půlnoci. No, probrečela skoro celou noc, dyť víte, že je taková přecitlivělá, všechno si strašně bere... ale taky je strašně naivní. Bylo jasný, že ji prostě podvede, jestli mu pořád brečela a dělala scény, chlapi to nemají rádi. Říkám jí: ´Chlapi chtějí sebevědomý a veselý ženský. Nesmíš být tak nejistá a zakřiknutá, a všechno si moc brát, s chlapama to musíš umět...´ To se nedá, když někdo pořád brečí. Já chápu, že je citlivá, ale tohle bylo moc. Ona je fajn holka, mám ji strašně moc ráda, taková hodňoučká, jenže naivní a ...“ spiklenecky na nás mrkne na znamení, že se jí to nechce říkat, ale musí, protože upřímnost, že jo... , „prostě je trochu hloupoučká, no, dyť asi víte... ale prosím vás, neříkejte to nikde, nechci jí ublížit...“ následuje „potlačovaný“, afektovaný smích.

Jak by mohla vypadat skutečná podpora – samozřejmě neříkat nám nic, ale pokud by přece jen chtěla, kdyby by se jí někdo ptal (tu kamarádku jsme všichni znali), mohla říct třeba: „No, byla hodně smutná, dyť jsme to každej někdy zažil, že jo. Ale zvládne to, zajela jsem k ní, prokecaly jsme skoro celou noc. Hodně pomůže se vypovídat, vybrečet. Když jsem odjížděla, vypadala už klidnější. Já si pamatuju na svůj nejhorší rozchod, byli jsme spolu pět let, hodně mě to vzalo. Ale člověk z toho vždycky vyjde silnější.“

Toliko na ukázku různých technik.

Závěrem ještě důležité upozornění – nevěřte tomu, že ta ženská to „nemyslela zle“, plácla omylem, špatně se vyjádřila. Ne, ne a ještě stokrát ne. Ona moc dobře věděla, co dělá a dělala to schválně. Pokud se s ní necítíte dobře, její řeči jsou vám nepříjemné a máte dojem, že vám škodí, pak to tak je. Pokud by se vás nechtěla dotknout, nedotkla by se, pokud se dotkla, zamýšlela to přesně tak. Dejte na svou intuici, každá žena instinktivně pozná, když jí ta druhá chce ublížit.