Začalo jaro, vylezly smažky

Bydlím v poměrně klidné části města a ještě před pár lety jsem tu bezdomovce vídala výjimečně. A i když pořád jsem vcelku spokojená, rok od roku se situace zhoršuje a to, co se mi dělo poslední týden, už byl extrém.

Houmlesy nemám ráda – obvykle jsou špinaví, smrdí, žebrají (někteří slušně, jiní jsou dotěrní), válejí se někde opilí, rozhrabávají popelnice a dělají bordel.

Ovšem uznávám, že ne všichni si za to mohou tak docela sami. Třeba je v životě potkala smůla nebo neštěstí, trpí psychickými problémy a nemají se na koho obrátit. Na umolousaný děduly s krabicákem, co žebrají dvacku na další krabicák a občas usnou v tramvaji, jsem si za ty roky už tak nějak zvykla a sem tam jim i něco přispěju, přestože vím, že si nejspíš půjdou koupit zase ten krabicák.

Na co si ovšem zvykat nehodlám, jsou agresivní feťáci, kterými se cítím ohrožená. Taková situace mluvící za vše – jdu si parkem a proti mně partička nějakých pěti, sedmi smažek mezi dvaceti a čtyřiceti lety(u těchhle typů se věk odhaduje těžko, nicméně bývají to mladší ročníky) se smečkou psů. Už se nešlo nijak nenápadně vyhnout, tak jsem se je snažila alespoň co nejrychleji a s co největším odstupem minout a v žádným případě nenavázat oční kontakt. No, nepovedlo se. „Hej, nemáš cígo?“ houkne na mě jeden s divokým pohledem. „Nemám, nezlobte se, já nekouřím.“ V tu ránu se na mou hlavu snese sprška nadávek. Fakt jsem se bála a mazala pryč. Chvíli jsem pak reálně uvažovala, že s sebou začnu nosit krabičku cigaret přesně pro tyhle případy.

Donedávna se tyhle typy pohybovaly téměř výhradně v centru, kde se objevím jednou za půl roku, takže klid. Jenže! Čím dál víc se stahujou i na periferie, do sídlišť. Poslední rok není den, abych nějakou smažku neviděla viset do půl těla v popelnici. V okolí samozřejmě roztahaný a rozházený věci – matrace, oblečení, boty, spacáky, různý hadry, flašky a obaly od jídla. Samozřejmě nedaleko takových zákoutí často vykonaná velká potřeba a hromada špinavých papírů. Hnus.

No a poslední týden? Hardcore prostě.

Den první: Vydám se pěšky do jednoho vzdálenějšího supermarketu na kopci. Obvykle to beru parkem, přes louku a pak kousek po okraji lesa. Slunce zapadá a začíná se pomalu šeřit, když se ocitám na konci louky s úmyslem vstoupit do lesa. Ovšem už zdálky se mi něco nelíbí... mám dojem, že jsem za jedním stromem zahlédla pohyb. Zastavím se a chvíli pozoruju dění. A opravdu, postává tam nějaký pobuda a kousek vedle na pařezu sedí další. Co tam dělají? Podezřelý. Naštvaně měním směr a vracím se kus zpátky, abych po louce pokračovala k supemarketu. Mám vztek, odřízli mi cestu a zkazili procházku. Jenže tím to nekončí.

Blížím se po pěšině k obchoďáku, když se proti mně vynoří chlap se psem. Na první pohled vypadá normálně, prostě chlap se psem, dokonce se zdá, že má i celkem pěkný boty a batoh. Jenže ty zvláštní pohyby, hlava vražená v bundě, natočená na stranu... snad si dokonce něco mumlá. I když to může mluvit na psa. Tím, jak potřebuju zjistit, jestli je to smažka nebo ne a věnuju mu zkoumavý pohled trvající trochu déle, ho zjevně popudím. Na dva metry už jasně identifikuju feťácký mumlání, který při pohledu na mě zesílí do nadávek. Už nemám pochyb – fetka – takže se klidím do bezpečný vzdálenosti. Těsně před vchodem pak další z nich rabuje odpadkovej koš.

Den druhý:

Vydám se na úplně běžnou podvečerní procházku. Jen co vylezu z baráku, zaslechnu zleva divný zvuky – něco jako frkání, posmrkávání, funění, neumím to přesně definovat – ovšem v každým případě zpozorním. Periferně zahlídnu tmavou postavu v kapuci, co se kvapem blíží přes trávník ke mně. Předpokládám, že je to smažka a protože se pohybuje ještě docela daleko, přidám do kroku, abych ji setřásla. Vezmu to přes malý parkoviště, kde míjím mladý pár právě vystupující z auta. Chci pokračovat cestičkou po trávě až k mostku, ale několikrát se ještě ohlídnu abych zkotrolovala feťáka. Nikde ho nevidím. Hurá. Zaznamenám ale, že ta mladá dvojice se zařadí kousek za mě a jde rychleji, tak se rozhodnu pustit je před sebe. Po pár vteřinách tedy zastavím, udělám krok stranou, otočím se a čekám, až projdou. Když tu zpoza nich zničeho nic vyrazí ta frkající smažka a málem mě sejme. Sotva stihnu uskočit. Kde se tam sakra tak rychle vzal?

Dobrý, no, nic se nestalo, feťák projde a bude klid, uklidňuju se. Chvíli čekám na místě, abych měla jistotu, kam míří. Vypadá to jednoznačně, drží svižnej rytmus a šine si to rovnou za nosem směrem pryč ode mě, nekouká napravo nalevo. Ou – jenže omyl. Po nějakých padesáti metrech se najednou zastaví, otočí a skoro to vypadá, že kouká mým směrem. Nervózně přešlápnu a přemýšlím, co dělat. On taky přešlápne a pořád zírá mým směrem. A pak se dá do pohybu – jak jinak než ke mně. Sakra, proč? Nečekám, jestli/až dorazí a střihnu to úplně jinam, než jsem původně chtěla. Upaluju, kličkuju mezi zaparkovanými auty a až nahoře na kopci zastavím, abych se rozhlídla, jestli mě náhodou nepronásleduje. Naštěstí ho zahlídnu, jak mizí dole směr popelnice, což je úplně jinam, než mám namířeno já.

Oddechnu si a pokračuju na louku – že se půjdu podívat na západ slunce. Jenže z dálky najednou zaslechnu šílenej řev a nadávky. Nejdřív tomu nevěnuju moc pozornost, asi se hádají přiopilý puberťáci. Jenže jak se přibližuju k tomu řevu, začíná mi něco připomínat. „Vy kurvy, ste se odstěhovaly!!!“ rozumím konečně obsahu a vzápětí se z lesa po cestě, kterou mám v úmyslu se vydat, směrem dolů k louce blíží trhanými pohyby vysoká, ohnutá postava chrlící ze sebe nadávky a neustále opakující, že: „Kurvy, proč ste se odstěhovaly!?“ Jo, je to on – místní agresivní smažka, co pokaždý sprostě huláká a zuřivě se rozhání kolem sebe. Nejdřív koketuju s myšlenkou, že ho nechám přejít a půjdu, kam jsem chtěla, jenže týpek se mi ztratí z dohledu, zatímco řev slyším pořád blíž a blíž, takže rezignuju a otočím to. Jsem už unavená a radši si teda nechám ujít západ slunce, než abych na něj nakonec někde narazila. Protože to fakt nechceš.

Dobrý no... druhá zkažená procházka, vracím se sídlištěm domů. Když se nacházím už téměř před barákem a míjím popelnice, ozve se odtamtud zničehonic rána, že nadskočím metr dvacet. Co to, sakra...? Načež mi dojde, že se tam přehrabuje další místní smažka, která pokaždý visí do půl těla vevnitř, kope do ní a vztekle nadává. Nevím, asi nikdy nemají to, co chce... Upřímně, kdybych se ho nebála a neštítila, s chutí bych ho kopla do zadku, shodila do tý popelnice a zavřela.

Den třetí:

Před pár týdny umístili tady před naším supermarketem novou lavičku. A jak to na ní vypadá, se dozvím hned, jak se octnu poblíž. Už zdálky vidím, že je jaksi přeplněná a osazenstvo se musí spokojit i s místem na zemi – a ne, nemluvím o unavených babičkách a dědečcích nebo sousedech, kteří se chtějí vyslunit a poklábosit si. Dřepí na ní dva bezdomovci, kterým budiž ke cti, že vypadají spíš jen jako alkoholici než smažky, vedle nich chlap, co má normálně byt a ženu a s bezďáky prostě kamarádí. Mimo jiné pro ně vyhrabává popelnice a ta jeho manželka ho marně prosí, aby s tím přestal. Vedle lavičky si trůní na vozíku věčně napitý dědula s uříznutou nohou, který má svoje pojízdný místečko stále s sebou. Na zemi se pak válí jasná smažka, která není schopná se sama vytáhnout na nohy, takže jí ostatní pomáhají a mně se naskytne jedinečný pohled na jeho holej zadek. K nim se blíží další – ženská bez zubů se psem. Pes neposlouchá a neustále s majitelkou cloumá, přičemž ona se ho snaží ovládnout nadávkami a proticloumáním. Díky bohu, že je aspoň na vodítku (ten pes). A potácí se k nim ještě jedna fetka v kraťasech, z nichž svítí dvě šedý nohy plný vředů. Hnus prostě. Ale aspoň, že tihle si mě nevšímali.

Den čtvrtý:

Vypravím se znova do toho vzdálenejšího supermarketu. Že snad tentokrát se pěkně projdu. Celou cestu dobrý, smažky nikde, už téměř ztrácím ostražitost... když tu najednou... blížím se k zastávce kousek od obchodu, na který postává nějaká osoba. Nejdřív jí nevěnuju moc pozornost, na první pohled totiž vypadá jen jako ženská s batohem, co hodně nakoupila – kolem sebe má rozestavený tašky – a čeká na bus. Ale když zaostřím, vidím, že nějak divně popochází sem a tam, rozhlíží se kolem sebe, obchází zastávku... a je mi jasný, s kým mám nejspíš tu čest. No, co, vždyť kolem ní přece vůbec nemusím. Zamířím na pěšinu, která ústí přímo u vchodu a gratuluju si, jak jsem to vymyslela. Houby, jen co uhnu s tím, že smažka je na zastávce a o mojí existenci netuší, ta se najednou vydává směrem k pěšině. Nejdřív sama sebe chlácholím, že je to blbost a jsem jen paranoidní. Srdnatě pokračuju vpřed, jenže po pár metrech je evidentní, že jde opravdu cíleně ke mně. Tak to ne, zastavím se a přemýšlím, jak ji obejít, ale už jsem s nervama v háji. Pokud bych se jí totiž chtěla vyhnout, musela bych to celý obíhat přes silnici a obří parkoviště ke druhýmu vchodu a na to dneska už fakt nemám. Odřízla mi jedinou přístupovou cestu a uvolnit ji očividně nehodlá. Ještě chvilku stojím a doufám, že to třeba vzdá a vrátí se zase na zastávku, jenže omyl. Blíží se a teď navíc vztekle gestikuluje a řve na mě: „Poceeeeem, poceeeeem!“. Otočím se na podpatku a mizím. Jo, prostě jsem to vzdala a šla nakoupit jinam.

Fakt mám z těchhle lidí strach a potvrdil mi to před lety i lektor sebeobrany. Nejlepší je se jim prostě vyhnout a nepouštět se do žádný potyčky, protože nereagují normálně, jsou nepředvídatelní a často mají posunutý práh bolesti a v neposlední řadě i infekční nemoci. Takže prát se s nima na krev? Díky, fakt ne. O to víc pak obdivuju lidi, kteří jim postaví. Ve větších (mnohdy i menších) městech představují problém, ovšem nenapadá mě, jak ho řešit. A taky jich pořád přibývá, což je další problém...