Tisíc a jedna noc XXXVI: Slipky

Noc bez slz a nářků, ovšem plná letargie. Říkám si, proč vždycky musím přitahovat toho, koho nechci. Noc, kdy znechuceně myslím na Přemka v plavkách. Nepsané heslo zní: Ženy jsou složitý a chlapi velmi jednoduchý.

Vstávám těžko a úplně prázdná. Připadá mi, jako kdyby ze mě někdo za jednu noc vysál všechen život a cosi umřelo. Je konec, už nechci na Mirka myslet, stejně není žádná naděje... tohle moc dobře znám. Navíc mi možná neřekl pravdu. Prostě mě nechce, ale bál se, jak bych reagovala. Takže vymyslel tuhle věc s nedořešeným vztahem a myslel, že to vezmu líp. 

Omílám si včerejší večer v hlavě pořád dokola, když tu se ozve zvonek u dveří. Trhnu sebou, ale pak už mu nevěnuju pozornost - to zase bude nějaká babky kamarádka. O to víc jsem překvapená, když zaslechnu z předsíně: "Ellinko, máš tu návštěvu!" Cože? Já? Proboha, koho? Asi Maruška nebo Leona. Hrnu se ke dveřím. Tam zůstanu stát s pusou dokořán. Přemek! Tak to je snad ten poslední, koho bych čekala. Ba ne... ještě jeden méně pravděpodobný existuje.

"Ahoj, jak se máš?" začne trochu nejistě. "Já dobře a ty?" Mám se příšerně, blbečku, a na tebe fakt nemam náladu, ale tak se to přece říká ne? Mám se dobře... haha. "Jsem šel tady okolo a říkal jsem si, že se zastavím." "Hm." "Nešla bys se mnou odpoledne k rybníku, vykoupat se?" Ahá, hned mě chce vidět v plavkách. Jsem rozhodnutá poslat ho do háje. Pak se však zarazím - neslíbila jsem si snad v noci něco? Lapnout každou příležitost. Aspoň se trochu rozptýlím, i když v negativním slova smyslu. Lepší než drátem do voka (rozuměj sedět doma a užírat se). "Jo, můžem..." odvětím. "Super, tak ve tři?" "Radši ve čtyři." "Dobře, budu tu." Přemek září jak srpeček na hnoji. Bože, co si jako myslí? Když za ním zavřu dveře, je mi snad ještě hůř. Ale musím vydržet, všechno lepší než myslet na Mirka. 

Je krásný, téměř letní den, inu, konec května se někdy vydaří. Na hodinách půl čtvrté a já se balím k rybníku. Jednu chvíli mám nutkání říct Přemkovi, až přijde, že se necítím dobře. Nechci nikam jít, ploužím se po baráku, všechno mi trvá a v hlavě mám úplně vygumováno. Totální letargie a nechuť ke všemu. A nechce se mi do plavek. Nikdy jsem se nestyděla za svoji postavu, ovšem teď si začínám uvědomovat, že jsem si to asi jen nepřipouštěla. Nechci, aby viděl, jak jsem hubená a plochá. Vlastně je to dost zvláštní. Nepřipadám si ošklivá, v obličeji vůbec ne a ani postavu nemám tak špatnou. Líbí se mi moje proporce, mám hezky ploché břicho, štíhlý pas, boky jdou taky rozeznat. Prsa malý, ale mohlo by to být i horší. Vlastně si říkám, že by stačilo přibrat deset kilo. Některý holky totiž mají postavu jako kluk, i když jsou třeba tlustší než já - nevýrazný pas, úzké boky... a to já nemám. Takže u sebe vidím velký potenciál, ovšem když mám být méně oblečená a někdo na mě kouká, jsem vždycky šíleně nejistá a necítím se dobře. Některé holky se nakrucují a předvádí a to já neumím. Třeba jako Blondýna, co jsem s ní soupeřila o Zajíčka. Ta se umí natřásat a ke všemu není vůbec hloupá. No, ale s ní se nebudu srovnávat, jsme každá úplně jiná... Navíc teď už s ní soupeřit nemusím. Zajíček už nás na nic neučí. Ovšem já jsem si zapsala nepovinný seminář, který vede on, takže ho vídám. Teď soupeřím s jinou - pracovní název "Myš". Ta holka je odporně nesympatická, oprsklá, má blbý kecy, pihy, velkej nos a celkově protivnej, myší ksicht. Navíc si o sobě myslí kdoví co a předvádí se. To Blondýna měla aspoň úroveň. 

Z úvah mě probere zase zvonek. Sakra, je teprve tři čtvrtě na čtyři, co sem ten kluk leze tak brzo?! Vzpruzeně jdu otevřít, ovšem za dveřmi stojí Maruška. Nálada se mi hned zvedne. "Čus, doufám, že neruším." "Vůbec, ráda tě vidím, za čtvrt hodiny mám teda rande, ale teď ještě můžem kecat." "Cože, ty máš rande, jo? S kým?" vyvalí očka svým typickým způsobem. "Počkej, dyť včera jsi byla s Mirkem, to jdete zase?" Super, děkuju, že mi to připomínáš, píchne mě u srdce. "Ne", zavrtím hlavou. "S Mirkem nic nebude, je to složitý, povyprávím ti jindy. Teďka jdu s jedním Zoufalcem, o tom jsem ti asi neříkala." "Počkej, tobě se nelíbí?" "Ale tak jako fyzicky není až tak špatnej, ale je nemastnej, neslanej, nudnej, Zoufalec..." "Ty tvý Zoufalci pořád, já bych je chtěla někdy vidět." "To klidně můžeš." "A kam vlastně jdete?" "Na rybník..." "Jako koupat se?" "Jo." "Tak musíš pořádně okouknout, jak vypadá v plavkách." "No, asi ne tak špatně... ale jedný věci se bojím", vyprsknu smíchy. Najednou se mi během několika minut vlila do žil energie a chce se mi všemu smát. Taková tragikomedie! "Co se směješ? Čeho se bojíš?" "No, že bude mít slipky." "Jaký slipky?" začne se Maruška taky nasmívat (to je její vlastní výraz - a pak mi bude tvrdit, že na Moravě nemají nářečí). "No určitě to znáš. Plavky, který ale vypadají jako pánský spodní prádlo - slipy. Mívají směšnej potisk a jsou šíleně obtažený na těle. Jo a taky děsně krátký." "Ježíši", láme se v pase už i kámoška. "A tobě tak vadí? Já vím, co myslíš, ale nikdy mě nenapadlo to nějak řešit." "Ale ne, vlastně mi nevadí v pravým slova smyslu, jenom dycky řvu smíchy, když je na někom vidím. Jenže když je má někdo, kdo jde se mnou, tak to pak v sobě musím dusit. Ty jo, už jsou skoro čtyři." 

"No já už stejně musím jít, potřebuju do knihovny, zkoušky se blíží... Tak si užij rande a pak mi povíš, jestli měl slipky." "Dík, to se neboj, detailně poreferuju", vyprovázím ji s úsměvem od ucha k uchu. A za pár minut už si to přifaří Přemek. Je přesný. Jdeme na rybník, on nic moc neříká, mně se taky nechce. To je pořád. Tihle Zoufalci čekají, že je budu bavit a někteří mi doslova visí na rtech. Proboha, copak jsem já chlap? I když bohužel asi víc než oni. Ale na to mu kašlu, tak bude ticho, no. Je to jeho chyba, ne moje. Moje nálada zase spadne. U rybníka vybalíme deky. Odejde za strom se převléct a když vyleze, nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Já to čekala. Slipky! Proč? Postavu má fajn, až na ty beďary na zádech, to je docela hnusný, ale jinak dobrý. Ale sakra proč ty slipy? Radši si ho moc neprohlížím a zeptám se: "Půjdem do vody?" "Já bych šel, je horko." Tak se ponoříme a plaveme. Moc si ho nevšímám, chci si užít vodu. Plavu a cítím, že se začínám cítit líp. Myšlenky se urovnávají, plynou, vrací se mi ztracená rovnováha. Přemek je pro mě vedlejší a Mirek taky odplouvá. Nakonec jsem ráda, že jsem šla. Ovšem můj doprovod vypadá zklamaně, asi čekal něco jiného. No co, dneska mi dobře posloužil, jestli něco chce, ať se víc snaží. 

Když sedím večer u stolu a koukám do tmy, přehrávám si všechny události uplynulého dne. To je ironie, jeden mě včera odmítne a další se dneska může zbláznit. Ovšem úplně naopak, než bych chtěla. Přemek je děsnej, ty jeho plavky a tak dále, chová se fakt nemožně. Ale uvědomím si, že po mně dost pokukoval, když si myslel, že to nevidím. A nepřišlo mi, že by byl zklamaný z mé postavy v plavkách. Že by to přece jen bylo, jak říká Igor? "Muž je velmi jednoduché stvoření. Jemu se líbí ženská jako celek. Líbí se mu nahá, v plavkách, málo oblečená. Prostě jasná rovnice. Žena je oproti tomu komplikovaná. Je schopná zbláznit se do nějakého detailu. Zamiluje se do malíčku na chlapově levé ruce a nikdo neví, proč. Jednou jsem takhle seděl v salonku a bavil se s přáteli, co mě přijeli navštívit z Ruského impéria. No a po chvíli si všimnu, že naproti sedí velmi hezká holka a pořád po mně pokukuje. Rozhodl jsem se to ignorovat." "Proč?" "Zajímalo mě, co bude." "No?" "Za chvíli přišla k našemu stolku její kamarádka a přinesla mi lístek - od té holky." A tam stálo: Strašně mě vzrušují tvoje ruce, chci, aby se mě dotýkaly. "Ty jo, to je drsný", hltala jsem každé slovo. "Tak jste se s ní vyspal." "Ne..." "Proč?" "Nechtělo se mi..."