Tisíc a jedna noc XXXV: Rande

Noc, kdy se boří moje sny. Sedím a civím do tmy - bude mě tohle neustále pronásledovat? Nemám snad dost odvahy?! Noc, kdy se ve mně něco zlomí. Nepsané heslo zní: Vysvětli mi, kdo je to Zoufalec?

Ráno vůbec není tak zlé, jak jsem předpokládala. Po pěti hodinách spánku se vzbudím nečekaně osvěžená, klidná a plná optimismu. Labužnicky se v sedm ráno převaluju v posteli a přehrávám si události uplynulé noci. Udělala jsem na Přemka asi fakt dojem. Řekl si o adresu a slíbil, že se za mnou zastaví. No, moc tomu nevěřím, ovšem na druhou stranu ukázal docela odvahu. A vlastně, je mi jedno, jestli přijde nebo ne... v noci pobavil. Jenže je určitě Zoufalec. 

Já se teď soustředím na zápočtový test a.... na Mirka. Bavíme se spolu na přednáškách čím dál častěji, máme strašně moc společných názorů a já jsem - trochu s hrůzou - zjistila, že se mi ten kluk snad začal líbit i fyzicky. Proč s hrůzou? No, on není vůbec hezkej. Má plešatou hlavu - proč? Dost špatný zuby a obličej taky nic moc. Nejdřív jsem si myslela, že je to takovej chudáček a přišel mi milej. Nepochybovala jsem o tom, že mám navrch a on si bude hodně považovat, že se s ním bavím. Jenže jsem se asi spletla. On není chudáček, je svůj. Má dost jednoznačný názory a ne ve všem se mnou souhlasí... vlastně spolu hodně diskutujeme. A to mě baví. Líbí se mi, jak je vysokej a impozantní. On je fakt obrovskej, připadám si proti němu jak malinká panenka. Přistihnu se, jak se při pomyšlení na něj přiblble usmívám. A dneska ho uvidím na testu. Začínám se těšit. 

Vstanu a hodím se do gala. Černé linky a červené oblečení nesmí chybět. A pak dostanu ten ďábelský nápad - pozvu ho na rande! 

Ve škole je první, s kým se na chodbě potkám. Sedneme si při testu vedle sebe a já zjišťuji, že zadání není nijak hrozné. Zodpovím všechny otázky a řekla bych, že docela dobře. Mirek byl přece jen o něco rychlejší s odevzdáním a už odešel, ale když vyjdu ze třídy, čeká na mě na chodbě. "Tak co, přišlo ti to těžký?" zeptám se. "Hm... ani moc ne, bylo to o dost jednodušší, než jsem čekal." "Jo, to teda bylo, no jo, Němeček je frajer", pokývu uznale hlavou. "Mám ho rád, je takovej legračně roztržitej, jak si furt rovná ty brejle... a pamatuješ, jak mu jednou spadly z nosu a rozšláp si je?!" "Jo, to bylo dokonalý! A jak jenom tak nevzrušeně zkonstatoval: Á hele, rozšláp sem si brejle a pokračoval dál." " No jo, on se nechá úplně pohltit výkladem, je vidět, že ho ten jeho předmět hrozně baví... skoro jako Prudila." "Ale to je naprosto super, když je do toho někdo takhle zažranej!" "Taky to mám rád." "Dneska bude krásně", kouknu ven. "Konečně je tu snad léto." Už se těším", přitakává Mirek. "Hele, co děláš večer?" vyhrknu najednou. Protože vím, že když to neudělám teď hned, neudělám to už nikdy. Je ve mně malá dušička. Ale co už, tak mě odmítne, nezhroutím se z toho. "Zatím nic", odvětí. "Chceš jít někam posedět a popovídat si?" "Jo, to bych ráda, ve škole se toho moc nestihne... a s tebou se tak dobře povídá." " Taky půjdu rád, tak co třeba v 8 před fakultou?" "Jasně, budu se těšit", chvatně se loučím, protože nemůžu uvěřit, že to šlo tak hladce." "Já taky..." usměje se Mirek a odchází. Ovšem ne na dlouho, večer se uvidíme!

Jsem dost nervózní, ale zároveň se strašně těším. Co si vzít na sebe? Přes den se udělalo pěkné horko, ale zase když budeme sedět někde venku, třeba i do noci, ochladí se. Nakonec zvolím všechno červené včetně teplého černo-červeného, pruhovaného svetru. V osm stojím před fakultou, sama se divím své dochvilnosti. Jenže už jsem se nemohla dočkat. Mirek na mě čeká, v té kostkované košili mu to šíleně sluší. Je teplý večer, vzduch už voní létem a my se rozhodneme posedět na jedné zahrádce. Povídáme a povídáme, čas ubíhá a mně je krásně. Dívám se na něj úplně jinýma očima než dřív. Jak je možný, že mi připadá tak úžasnej a proč mě tolik přitahuje? Smějeme se, ale není to jako dřív, nejsem tak uvolněná, tak nad věcí, strašně se mu chci líbit, ale přepadne mě strach, že on ve mně vidí jen kamarádku. Snažím se s ním flirtovat, jenže jsem trochu v křeči. On je na mě milej, přátelskej, jako vždycky, ale mě to najednou nestačí a zmocňuje se mě zoufalství. Že by mě nechtěl? Přece kdybych se mu líbila, o něco by se pokusil. Kecáme o škole, o filozofii a tak, jenže to není to, po čem zrovna toužím. Jednu chvíli ztichnu a zadívám se mu upřeně do očí. Na zlomek sekundy mám pocit, že on MUSÍ cítit to samé, co já. Sevře se mi žaludek. Jenže nic se nestane. 

Okolo půlnoci se rozloučíme jako kamarádi a každý si jdeme domů po svém. Mám z toho smíšené pocity. Proč nic neudělal?! Nemám dojem, že bych mu byla úplně lhostejná. A taky jsem mu dávala víc než jasně najevo svůj zájem. Takže nic neudělal, protože nechtěl. Je mi dost špatně na duši... a taky u srdce. 

Chci jít spát, jenže je to boj předem prohraný. Pořád se mi v hlavě přehrává naše "rande" a já umírám nejistotou. Co mám dělat? Potřebuju zjistit, jestli mě chce nebo ne! A vlastně všechno bude lepší, než tenhle hroznej stav. Pak mě napadne zoufalá věc - napíšu mu lístek. Počkat, říkám zoufalá?! Udělá se mi ještě hůř. Začne se mi totiž v hlavě přehrávat naše poslední sezení s Igorem. "Pořád mluvíš o Zoufalcích, ale vysvětli mi teda, kdo to je?" "No to je přece jasný, to jsou kluci, který se ze mě můžou zbláznit a je jim jedno, že je nechci, prostě furt dolejzaj!" "A nejsou jen zamilovaný? Proč hned Zoufalci?" "Ale nejsou zamilovaný! Teda asi jo, ale zoufalý je, jak to projevou. Nemají žádnou sebeúctu, vidí, že je nechci, ale nic to pro ně neznamená. Ponižujou se, vtíraj se, člověk je vyhodí dveřma a přilezou oknem." "No, dobře, ale proč jim hned tak hnusně říkáš?" " Proč? Protože si to absolutně zasloužej!" "Ok", pokrčil rameny..."jen ti říkam, že je to moc ošklivé označení." 

A já tu teď sedím u stolu při svíčce a sepisuju lístek. "Ahoj Mirku, nevím, jestli sis toho všiml, ale moc se mi líbíš. Dneska mi s tebou bylo krásně, jsi super kluk, ale nechci být jen kamarádka...." Ella. Odnesu mu to do schránky ještě teď, vždyť nebydlí daleko! A musím znát pravdu, už to nevydržím. Je hodně po půlnoci, když se plížím temnými ulicemi a lekám se každého zvuku za křovím. Naštěstí ani ne za deset minut stojím u dveří domu, kde bydlí. Ve všech oknech je zhasnuto. Jak by taky ne, každý normální člověk už spí. Rychle hodím lístek do schránky, než mě přejde odvaha. Pak upaluju zpátky k babce. Nejdřív chci jít spát, ale brzy vím, že to nepůjde. Sedím u okna a civím ven. 

Jsou tři ráno a já se pořád nemůžu uklidnit. Nevím, proč, ale najednou mě přepadne nutkání jít se podívat za barák do schránky, jestli mi už nepřišla odpověď. Jsi hloupá, nadávám si, vždyť Mirek určitě dávno spal. Ale co už.... vypravím se ven, otevřu schránku a ....! Je tam! Úplně se mi zatočí hlava. Srdce mi buší a najednou vůbec nechci ten lístek číst, žaludek mi svírá divný pocit. Odnesu ho do pokoje a jako ve snách se na něj dívám. No tak, nebuď srab, vždyť to jsi přece chtěla - mít jistotu. Takže tři, dva, jedna, teď! A čtu: "Ellinko, ano, všiml jsem si, že pro tebe nejsem jen kamarád. Zrovna dneska jsi se na mě celou dobu tak hezky dívala, že už jsem nebyl na pochybách. Jsi moc hezká a fajn holka, ale se mnou je to trochu složitější. Mám ještě jeden nedořešený vztah, jsem v tom pořád až po uši a nechci ti dávat falešné naděje. Možná někdy v budoucnu, až si všechno vyřeším... M."

Tak to je konec! Jen strnule sedím, v třesoucích se rukou ten příšerný lístek a v hlavě prázdno. Ale pak přijde uvolnění - svezu se na zem a začnu brečet. Pane bože, kdy já jsem naposled takhle brečela? Už si ani nepamatuju... a je to tak osvobozující. On mě nechce, je tu jiná, kterou miluje a nepřestane, já se tady snažím jako blbec a co mi zbylo? Jen oči pro pláč, doslova. Co budu dělat? Nic! Tady se nedá vůbec nic dělat. Ale chci se s ním aspoň vídat, třeba se to může změnit. Jen nesmím být vlezlá, tím ho dočista odradím. Ještě, že spolu chodíme do školy, tam se aspoň uvidíme. Jsem tak strašně zoufalá, nechci o něj přijít úplně, z představy, že by se se mnou už vůbec nebavil, je mi zle. 

Brečím a brečím a cítím, že s těmi proudy slz se odplavuje má šílená bolest. Vzpomínám, jak jsem byla nešťastná kvůli Jendovi. Je to zvláštní, ale ještě teď, když na něj pomyslím, mísí se ve mně šílený vztek a pocity křivdy. Hnusák jeden. Čtrnáct dní mě oblboval, jak jsem krásná, úžasná, chytrá, chtěl mě vidět každý den, neustále jsme do sebe rýpali, bylo to hrozná legrace, úplně jsem se do něj zbláznila. Pak mě líbal a já jsem po několika letech zjistila, že to není tak odporně uslintaná záležitost jako s tím prvním - Danielem.

Zkrátka a dobře, přešlo ho to stejně rychle, jako to začalo, já odjela s rodiči na týden pryč a když jsem se vrátila, on se už nikdy neukázal. Byla jsem nešťastná, hlavně proto, že jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Zašla jsem za jedním jeho dobrým kamarádem, ten mi prozradil, kde Jenda bydlí a snažil se mi pomoct. Byl přesvědčen, že má nějakou krizi, a když za ním půjdu, bude rád. Dokážu mu, jak mi na něm záleží a vše dopadne jak z romantické knihy. Ovšem Jenda dělal, že není doma, i když vím, že byl. Pak se mi za pár dní stalo, že jsem ho potkala venku s kamarády a zaslechla, jak se mi posmívá. To byla poslední kapka, abych pochopila, že tenhle kluk nemá krizi. Ale z hlavy jsem ho jen tak nedostala, pořád jsem ho řešila s jeho kamarádem Pavlem, dozvídala se spoustu podrobností a tato doba se stala i počátkem nenávisti k té holce. K holce se jménem jako já... Trápila jsem se skoro dva měsíce, až koncem toho druhého jsem jednoho večera při psaní povídky a poslechu romantické hudby z blízké vinárny pocítila příval energie a radosti. Uvědomila jsem si, že už si to trápení skoro užívám, přináší mi inspiraci na psaní a tím pádem jsem z toho venku. Byla to obrovská úleva a já začala zase žít.

A teď usínám z opuchlýma očima a vím, že opět nemůžu dělat vůbec nic. Ale hlava už je jasnější - nechám prostě Mirka, ať si všechno vyřeší a já si počkám. Třeba ještě není nic ztraceno, neřekl přece, že bych se mu nelíbila! Ovšem odmítám zase trpět jako s Jendou, budu si užívat všechno, co se mi nabídne a ne se týrat touhou po někom, kdo o mně nestojí!

Obrázek k perexu: https://neoluxor.cz/beletrie/tisic-a-jedna-noc-4dil--85216/