Tisíc a jedna noc XXXI: Strach

Noc úzkosti a strachu. Hlavou se mi honí milion černých myšlenek a myslím, že v tomhle nebezpečném světě nemám šanci dlouho přežít. Noc, kdy si slíbím změnu. Nepsané heslo zní: Kdo se bojí....

Už je tu zase pondělí. Začínám nenávidět pondělky! Školu mám ráda - je to poprvé po skoro deseti letech, kdy se ve mně ozval ten zapomenutý pocit těšení se. Dělám něco, v čem se realizuju, co mě baví a i když zkoušky byly náročnější, než jsem čekala, všechny jsem zvládla. Po těch prvních dvou "zádrhelech" ve formě politologie a jazykovědy už jsem ostatní dala dá se říct levou zadní. Co však začínám z duše nesnášet, je bydlení u babky. Její zlá dcera, ukvokaný slepice a ukokrhanej kohout, co mě každý ráno budí, hluk, kterej paní domu provádí dlouho do noci, uštěkanej pes, na něhož nedá dopustit a vůbec všechny omezení, jež se pokaždý sesypou na mojí hlavu.

Vzpomenu si na jednu písničku, ve který patnáctiletá holka vystřílí skoro půlku třídy. Když se jí pak při výslechu zeptají, proč to udělala, jednoduše odpoví, že nesnáší pondělky. Bohužel, jak jsem nedávno zjistila, ta písnička je inspirovaná skutečnou událostí. No, zas takovej magor nejsem... i když babky dceru bych někdy s chutí zastřelila, to zase jo.

Už od rána se cítím nějak divně - unavená, bez nálady, šla bych nejradši spát. V posluchárně je mi šílená zima. Obrovská místnost s velkými okny, ještě vyššími stropy a absolutně nevytopená! Navíc sedím v blízkosti dvou spolužáků, kteří celou přednášku smrkají. Když jdu ze školy, polije mě najednou horko a rozbuší se mi srdce. Určitě budu nemocná! Vymrzla jsem a oni mě nakazili. Moje nálada klesne ještě hlouběji pod bod mrazu. Ach jo! Nesmím být nemocná! Jenže cítím, že to asi nevyhraju. Blbečkové, proč lezou nachcípaný do školy, kdo je na ně zvědavej?! Dneska nesmím chodit ven a musím odpočívat. A půjdu brzo spát. Vzpomenu si na máminý slova, že se má chodit brzo spát, chodit pozdě je totiž nezdravý. Jenže co mám sakra dělat, když prostě brzo nemůžu usnout? Mám to už odmalička - vlastně žádný výraznější problémy se spánkem ne - jako že bych se třeba v noci budila nebo měla spánek nekvalitní, spala málo a tak. Jen prostě později usínám. A málo spím, jen když musím vstávat před osmou. A nic s tím neudělám. Jo, klidně si lehnu v deset, ale pak jsem schopná se tři hodiny převalovat v posteli, takže to vydá nastejno, jako kdybych šla spát v jednu. A možná ještě hůř, protože za ty tři hodiny, co čumím do stropu, jsem tak psychicky zdeptaná, že nakonec usnu ještě pozdějš.

Ale dneska jsem rozhodnutá přinutit se zalízt do jedenácti. Přece jsem někde četla, že tělo si odpočine, i když člověk jen leží a nespí. Je mi čím dál hůř. Cítím se unavená, zdeptaná a kolem osmé večer mě ještě navíc začne pálit v nose. Je to jasný, do rána mám rýmu jako trám. Ach jo, proč? Já nechci! Zalezu si potmě ve svým pokojíku a jen tak civím z okna. Začalo pršet... jaro už je na spadnutí. Koukám, jak po ulici chodí lidi. V domě je klid a ticho. Babka někam šla. Asi do divadla. To je jen dobře, aspoň že rozčilovat se dneska nemusím.

Vyšplhám se na staré matrace naskládáné přímo u okna a nalepím se na sklo. Civím do tmy a do deště, uklidňuje mě to. V pokoji tma a ticho, cítím, jak se moje myšlenky pomalu uklidňují. Sice ve mně pořád ještě hlodá zub strachu, ovšem už ne tak panicky. Koneckonců, tak dostanu rýmu a co má být? Zvládnu to! A třeba se mi nakonec uleví, to napětí za poslední měsíce už je úplně nesnesitelné. Odeberu se do koupelny umýt. Je něco málo po desáté. Dnes se dokonce přinutím ohřát si teplou vodu na sprchu. Miluju dlouhou, horkou sprchu. A teď po ní toužím ještě víc, vymrzla jsem v té odporné posluchárně a celý den se pořádně nezahřála. Připomene mi to dny na gymplu. Otevřená okna, nesnesitelná zima, tuny oblečení, nohy a ruce jak kus ledu, energie žádná, jen kolotoč nemocí a bezmoci. Měla jsem pocit, že se život zastavil a já žiju v kleci, v kruhu, z něhož nejde vystoupit. Upínala jsem se na krátké okamžiky, do nichž jsem vkládala všechnu energii, co mi zbyla. Básničky, pocity, hádky a hrdost... To byl můj život.

Ve sprše si vzpomenu na Igora... tedy, abych byla přesná, nikdy jsem na něj myslet nepřestala. Od té doby, co jsem ho poznala, je všudypřítomný. Kéž by tu teď mohl být se mnou. Jsi blbá, co by s tebou asi tak dělal? No přece sex, odpovím si sarkasticky. Ale ne, prostě bych si s ním potřebovala promluvit, mám tolik věcí na srdci a jen on mě chápe, jemu můžu všechno říct. On nesoudí, nehodnotí, nekomentuje, neobviňuje, nemusím mu nic vysvětlovat, ani zdůvodňovat. Igor sedí a poslouchá. Jak je to možný? Asi proto, že už toho tolik prožil a všechno možné viděl. Nic ho nepřekvapí a spoustu toho zná. "Jak to víte?" vzpomenu si na svůj úplně první údiv. "Ellinko", rozesmál se:"já ti vidím až do žaludku." Jeho sebevědomí je šokující a zároveň uklidňující. Jediný člověk, který pozná, co se ve mně děje a dokáže mi dát to, co potřebuju.

Už ležím v posteli a trochu se třesu. Zítra budu mít určitě rýmu, říkám si znova. Slyším, že babka vchází do dveří. Sakra a je po klidu. A to jsem si chtěla pořádně odpočinout a usnout brzo. Jsem v příjemném rozpoložení, že mám pocit, že bych snad i usnula. Je něco po jedenácté. Zavřu oči, ale hlavou se mi honí různé obrazy. Povětšinou s Igorem a salonkem. Ze snění mě vytrhnou rány z kuchyně. Hrnce, pánev, příbory a tak dále. Jen to ne! Babka se chystá vařit! Pak najednou uslyším zaklepání na domovní dveře. Co je zas tohle?? "Ahoj Maruško", pojď dál", uslyším babku. Sousedka. Co tu chce?? Odpovědi se mi hned dostane. "Tak kolik toho chceš upéct?" No, bude tam okolo padesáti hostů, takže dost. Koláčky, perníčky a ještě nějaké další cukroví, uvidíme, jak to půjde od ruky." No potěš koště, nějaká svatba, odhaduju. Ale kterej normální člověk začíná péct okolo půlnoci? Ne, ještě jsem si nezvykla, že nejsem v normálním domě.

Okolo jedné už jsem ve stavu šílenství. Téměř dvě hodiny ležím v posteli a snažím se usnout. Cítím se vyřízená, ale nedokážu se přestat soustředit na rány z kuchyně. To je prostě příšerný. Už dvakrát jsem usínala, když tu mě probrala rána jak z děla. Chodím po pokoji a nejradši bych tam na ně vlítla a seřvala je a skopala do kuličky. Jak může být někdo tak bezohlednej? V tomhle se přece nedá spát. Chtěla bych vidět ji, jak by si v klidu spala, kdybych ji třískala věcma za dveřma. No jo, ale je to její barák, takže mi to musí dát náležitě najevo. Mohla bych jí jít slušně říct, aby se ztišily, že nemůžu spát. Jenže to nejde. Chci zvednout ruku a vzít za klidu, abych otevřela, ale jako bych zkameněla. Nezmůžu se pohnout. Třesu se vzteky a zrychleně dýchám. Jsem ve stavu, že nedokážu najít odvahu a dost sil, abych to rozumně vyřešila. Táhne se to se mnou už od gymnázia. Tenkrát mě taky sousedi vedle z baráku rušili ze spaní. A já jsem čekala, že mi třeba pomůže táta, ale nic. On si seděl ve své pracovně, dycky se uťáple usmál a pronesl něco ve smyslu:" Tak je neposlouchej, co já bych jim říkal?" To bylo panečku zastání. Takže jsem třeba tři noci po sobě skoro nespala, ale každýmu to bylo jedno. Hlavně vstaň ráno v sedm, běž do školy a drž hubu. A tady je to to samé. Měly bych se tomu postavit, ale vím, že to dnes nedokážu. Pořád se třesu, ale teď už pláčem. Po tvářích se mi řinou slzy bezmoci. Zhroutím se na podlahu a otřásám se vzlyky. Bože, já tu nechci být, chci pryč. Kdyby tady tak mohl být Igor. Jen bych ho objala a byla v bezpečí. Jenže mi nikdo nepomůže.

Ležím zhroucená vedle kufru a pak si vzpomenu na lístky. Zapálím svíčku a začnu zuřivě hrabat. V rukách od slz se pomalu rozpíjí inkoust, ale já ty papírky třímám jako poslední záchranu. Mám jich plnou hrst a začnu číst. Je to jako balzám, jakoby tu aspoň kousek jeho byl se mnou. On mi vždycky pomůže! "Jak je možné, že často vím, co bych měla udělat, ale nedokážu to?" "Je to strach", čtu... "To se mi nezdá. Nepřijde mi, že bych se bála." "Ale jo, je to strach..." Strach? Jo, teď mám strach jít za babkou a cokoliv jí říct, i když jsem v právu. A slušně se dá říct cokoliv. Jenže se bojím. Jo, sem obyčejnej posera, co si jen hledá důvody, proč něco nejde. Jenže to se teď změní. Od zítřka budu jiná. Mám šílenou životosprávu, ven nechodím, nehýbu se, je ze mě jen vynervovaná troska, co se všeho bojí. I pitomý rýmy! To skončí. "Víš, co se říká: Kdo se bojí..." "Jasně, nesmí do lesa", odepsala jsem tenkrát. "Ne - kdo se bojí, sere v síni..."