Tisíc a jedna noc XIX: Agrese

Noc, kdy zase nemůžu spát a brečím vzteky. Bojuji proti všem a vítězím, trpím zimou a slabostí. Noc, kdy vůně vyvolávají vzpomínky. Nepsané heslo zní: Nikdy neříkej nikdy.

Stojím s těžkým kufrem na nádraží a čekám na vlak domů. Všude mraky lidí, až se mi z toho točí hlava, na zemi špína, do toho hluk a smrad. A ten zatracenej vlak pořád nikde! Mám dojem, že mi asi upadnou ruce, protože už skoro půl hodiny v nich svírám kufr, jelikož odmítám pokládat si ho do toho hnusu na zemi. A k tomu mám dojem, že puknu vzteky. Do háje, ať už jsem doma... kdybych se tak mohla přemístit lusknutím prstů. Ne, místo toho ještě budu minimálně dvě hodiny trpět na téhle cestě.

Ani toho pitomýho holuba jsem nebyla schopná si za týden obstarat. Ale holkám v kruhu jsem to natřela. Na každém semináři jsem měla hlavní slovo, myslím, že většina učitelů už si mě pamatuje. A to jsem prosím mluvila německy, přestože to není můj mateřský jazyk. Jsem prostě lepší než ostatní dámy. Teď vidí, že se mnou to nebudou mít jednoduché. Ale páni učitelé jsou zajímavá skupinka. Hodně mladá skupinka. Až nad očekávání. Byla jsem připravená na staré dědky, ale tohle mě příjemně překvapilo. O to víc jsem ráda, že jsem na sebe dokázala upoutat pozornost. Jediné dvě holky, které jsem vzala na milost a které jsem ochotna považovat za kamarádky, jsou ošklivá Marie a ještě ta její známá z koleje - Anežka. Obě jsou dost v pohodě - ta Anežka je o něco hezčí, ale v obličeji mi připomíná opici. Včera jsme spolu byly všechny nakupovat jídlo k večeři, je to paráda, tohle jsem zatím nikdy nezažila. Připadám si hrozně samostatná a dospělá.

Tedy, teď úplně ne. Momentálně se cítím zoufalá. Když už mám dojem, že snad půjdu k nám do vesnice pěšky a nebo budu muset zůstat ve Vídni, zpoza zatáčky se k nám líně doplazí vlak. Je narvaný k prasknutí a mě se zmocní panika, že si nesednu. Jsem totiž už k smrti unavená a vidina dvouhodinového stání v přeplněném vagoně mě dohání k šílenství. Ještě, že mám s sebou svačinu. Ale aby bylo možné si ji sníst, když budu stát a na někoho se mačkat. Navíc už mám pěkně špinavé ruce. Na naši dobu to s hygienu asi trochu přeháním, jenže si nemůžu pomoct. Představa, že si láduju do pusy chleba rukama, kterýma jsem sahala ve vlaku a na všechno okolo, se mi hnusí. Kolik nechutných lidí na to sahalo přede mnou. Radši ani nemyslet. Nechápu, že si ostatní  ruce nemyjou. No, někdo třeba jo, ale když to kolem sebe vidím... Asi to k nim ještě nedošlo a nebo tomu pořád nevěří. Ale že ani Vídeňáci ne, to nechápu. Vždyť to bylo přece Vídni, kdy si doktor Ignác začal před porodem svých pacientek mýt ruce. A jak se najednou snížila úmrtnost! I přesto mu však nikdo nevěřil. To až Pasteurovi popřáli sluchu. Jenže jak je vidět, většina lidí jsou úplní zabedněnci. No co, ať jsou klidně nemocní.

Narvu se do vlaku. Stojím nalepená v kupé na nějakým chlapovi, který strašně smrdí. Bože, ač nesnáším průvan, tak si přeju, aby někdo otevřel okno. Já na něj totiž nedosáhnu. Jasně, mohla bych někomu říct, jenže to bych musela zařvat na celý vlak, aby to slyšel až někdo u okna. A to se mi nechce. Pak mě napadne, že jsem strašnej srab, když si nedokážu říct, co chci. Mám přece nějaké sebevědomí. Nebo ne?? Čeho se vlastně bojím? Že mi někdo vynadá? Že odmítne? Že se mi bude smát? Nevím, ale v každém případě mě ty úvahy za chvíli pohltí tak, až se mi udělá fyzicky divně. Buší mi srdce, nemůžu se nadechnout. Sakra, tak už něco udělej, ty huso blbá! Řekni to. Tři, dva, jedna, teď. A nic! Nevydám ze sebe ani hlásku. Tak až budeme ve stanici, kde je ten obrovský košatý buk. Jsme tam. Tři, dva, jedna... A zase nic. Já prostě nemůžu. Svůj úkol posouvám dál a dál a nikdy nic neřeknu. Tak jsme minuli košatý buk, zakrslý smrk, nádraží s růžovou střechou, stříbrný rybníček a já jen mlčím a trpím. Asi za hodinu se cítím šíleně vyčerpaná. Padne na mě hrozná slabost a nohy skoro necítím. Pomohlo by mi se najíst. Jenže tady? Ani nevytáhnu ten pitomej chleba, protože smraďoch vedle mě mi zašlápl kufr. Fuj, bude celej špinavej. Ach jo! Že já ho vůbec nechala na zemi. Jenže co jinýho? Nahoru na regál těžko dosáhnu. Navíc bych ho pak musela kvůli jídlu sundavat a nechci tim nikoho obtěžovat.

Už úplně soptím vzteky. Když mám dojem, že víc nesnesu a domů zbývá pouhých dvacet kilometrů, smraďoch vystoupí a s ním tři čtvrtě vlaku. Sedám si, ale už z toho ani nemám radost, protože se třesu po celém těle. MUSÍM se najíst. Vytáhnu chleba a opatrně beru do ubrousku. Podařilo se mi ho nedotknout. Cpu ho do sebe, ani nevnímám, co jím. Jsem naprosto vyčerpaná. A pak už vystupuji na našem malém nádražíčku, kde mě čeká mamka. Jaká úleva. Jsem doma. Nemůžu ani mluvit, jen bych brečela. Ale to si zakážu. Sice jsem jedla, ale chleba byl suchý a já mám pocit, že v žaludku nemám vůbec nic. Nohy se mi pořád třesou a toužím, aby mě mamka podpořila. "Jsem úplně vyčerpaná." "Doma si odpočineš." To je všechno? Mám pocit, že je jí to úplně jedno, a že to bere na lehkou váhu. Ale já se opravdu cítím hrozně. "Úplně se mi třesou nohy, mám pocit, že už neujdu ani metr." "Jen pojď, za chvíli jsme doma." Je hluchá nebo co? No, jasně, zatni zuby a makej. To víš, že jo, to tě babička naučila opravdu dobře. Když nemůžeš, tak přidej. Ale na mě to teda aplikovat nebudeš. Cítím, jak ve mě zase narůstá vztek. Slabost na chvíli ustoupila. A to už stojíme před naší chalupou. "Dala bych si polívku, máme? " "Jo, ještě zbylo, tak si ji ohřej", odpoví mamka. "A proč mi ji neohřeješ ty?" obořím se na ni. "Protože mám ještě práci." "No, skvělý, tak já si ji teda ohřeju!" prásknu zlostně domovními dveřmi. Demonstrativně nakráčím do kuchyně, hodím hrnec na plotnu, pak mlátím vším, co mi přijde pod ruku. Máma odejde. To mě vytočí doběla. Odnesu si polévku do pokoje, tam kopu do pelesti postele, až se praštím tak, že mi vrknou slzy do očí. A už u nich zůstanu. Zhroutím se na podlahu a nahlas brečím. Musím, musím brečet, jinak to nejde. Je toho ve mně tolik, že bych asi praskla. Po několika minutách neustávajícího pláče konečně cítím, jak to odplouvá. Nohy se mi už netřesou, slabost odešla, vztek se vytratil. Zbyde mi jen totální vyčerpání, ale klid. Naprostý klid.

Zvenku ucítím závan vlhkého mechu kombinovaný s asfaltem ohřátým na sluníčku. Dnes byl horký, skoro letní den, ač už je konec září. Hlavou mi proběhne vzpomínka na dětství, když jsme ještě bydleli ve vesničce vedle a my chodili s mamkou na dvorek věšet prádlo. Z jedné strany byla vysoká zídka porostlá mechem, na kterou nikdy nesvítilo sluníčko. A opodál měl soused střechu vyspárovanou asfaltovou hmotou, jež se na sluníčku tavila a vydávala svůj charakteristický zápach. Jak živé jsou ty vzpomínky! Chtěla bych se tam aspoň na moment vrátit. Do okamžiku, kdy mi bylo dobře. Kdy jsem byla šťastná... Jenže to nejde. Ale už se cítím dobře i teď. Padá na mě příjemná únava a klid. Jen ležím na podlaze a myšlenky mi plynou. Měla bych jít spát. Přinutím se to zkusit. Bez úspěchu. Proč to nejde, když jsem tak vyčerpaná?? Navíc se do mě dá zima. Už se zase propadám do pocitů beznaděje, když tu mě  vyruší šramot za oknem. Vyskočím a co nevidím!

Igorův holub. A na noze má lísteček. Jak ví, že jsem doma? I když, vlastně je to logické, je pátek večer, předpokládá, že jezdím domů. A hlavně jsem mu to říkala. Nedočkavě sundám holubovi papírek. "Jak se má Ellinka?" čtu. "Úplně vyčerpaně, ale teď už dobře." "To tě to přemýšlení tak vyčerpává?" "No jistě, jak jinak? A jak se máte vy?" "Dobrý, ale dámské návštěvy mě vyčerpávají :)". "Kdo by to byl řekl?" "Doporučuji také." "Jako dámskou návštěvu?" "No jestli dáváš přednost ženám..." "Ne, pozvu si deset chlapů a užiju si to." "Zvládneš tolik, jo?" "Levou zadní." "Přijď, já tě naučím..." "Tak to nikdy neudělám." "Nikdy neříkej nikdy." "Můžu, protože tímhle jsem si jistá." "Jak myslíš..." "Můžu zítra přijít za váma do salonku?" "Přijď." "Tak se budu těšit." Žádná odpověď už nedorazí. Proč musí být vždycky on, kdo ukončuje konverzaci? To se ale změní... Ovšem ne dnes.

 

Autor: Alena Šnajdrová | středa 8.7.2015 23:06 | karma článku: 5,81 | přečteno: 287x
  • Další články autora

Alena Šnajdrová

Nechci chlapa s nižším vzděláním

Tedy s nižším, než mám já. Na sociálních sítích se zmíněný exemplář obvykle profiluje jako absolvent "Vysoké školy života". A osobně? Netřeba pátrat, on mi to vždycky spolehlivě řekne sám...

18.1.2024 v 4:14 | Karma: 40,48 | Přečteno: 10747x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Svět patří těm, co se nepos**ou

V životě jsem se naučila jednu důležitou věc - člověk musí umět rozlišit, před kým a kdy může bezpečně odhalit svoje strachy a skutečné emoce a kdo jich obratem ruky zneužije.

17.1.2024 v 5:06 | Karma: 17,44 | Přečteno: 507x | Diskuse

Alena Šnajdrová

Jak (ne)(s)balit učitele - učitel druhý

Na střední škole už jsem na(ne)štěstí svou snahu o sbalení učitele neopakovala, ovšem na vejšce mi spadla brada hned první týden zimního semestru, kdy se v učebně zjevil on - magistr Zajíček - a já se okamžitě zamilovala.

7.12.2023 v 4:26 | Karma: 17,09 | Přečteno: 889x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Pomoc, nesnáším telefonování

Už prakticky od dětství se s tím potýkám. Stokrát radši jdu někam osobně, než bych tam volala. Do jisté míry mě vysvobodily emaily a esemesky. Neznámá čísla neberu a známá jak kdy... Naštěstí vím, že v tom nejsem sama.

28.11.2023 v 3:25 | Karma: 17,17 | Přečteno: 675x | Diskuse| Společnost

Alena Šnajdrová

Jak se mi splnil sen aneb intuice, část druhá

Vědci tvrdí, že člověk zdaleka nevyužívá veškerou kapacitu svého mozku. Někteří dokonce odvážně udávají nevyužitost až osmdesátiprocentní. A zjistili už, co jsou sny, kde se berou a proč?

15.11.2023 v 4:25 | Karma: 10,67 | Přečteno: 318x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  3.5 12:38

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Budoucnost válčení? Stíhačka řízená AI obstála v „boji“, vezla i šéfa letectva

3. května 2024  21:23

Americký šéf letectva Frank Kendall se poprvé proletěl experimentální stíhačkou F-16, kterou místo...

Hamás má týden na příměří, jinak Izrael vtrhne do Rafáhu, spekuluje Egypt

3. května 2024  19:28,  aktualizováno  21:13

Izrael dal palestinskému radikálnímu hnutí Hamás týden na to, aby přijal dohodu o příměří a...

V Berlíně hoří výrobní hala firmy produkující zbraně poskytnuté Ukrajině

3. května 2024  15:44,  aktualizováno  20:58

Hasiči na jihozápadě Berlína likvidují rozsáhlý požár výrobní haly, ve které jsou uskladněny...

Názor, že Paroubek parazituje, nestačil. Podle soudu může iniciály ČSSD použít

3. května 2024  19:44

Volební senát Nejvyššího správního soudu (NSS) zamítl návrh Sociální demokracie (SOCDEM) na zrušení...

Chcete, aby vaše děti měli v dospělosti bohatství? Přečtěte si, jak na to!
Chcete, aby vaše děti měli v dospělosti bohatství? Přečtěte si, jak na to!

Správné finanční návyky a dovednosti vznikají právě v dětství. Mnoho dětí je přijímá přirozeně od svých rodičů, kteří jsou pro děti velkým vzorem....

  • Počet článků 176
  • Celková karma 21,86
  • Průměrná čtenost 1262x
"Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem" (Descartés). Poslední dobou mi pořád někdo říká, že přemýšlím až příliš...

Seznam rubrik