Postříkat či nepostříkat... to je, oč tu běží

Ženy, bojíte se za tmy samy venku? Nosíte něco na sebeobranu? Já svírám v ruce pepřák, cítím se s ním klidnější, ale nevím jestli by mi vůbec pomohl. Už před lety jsem totiž narazila na jedno zásadní úskalí.

A narážím na něj zas a znova. Naposledy: Jdeme s dcerkou večer po tmě z nákupu a proti se blíží nějaký muž. „Mami, já se ho bojím“, chytne se mě pevněji. Jo, pán má kapuci, tmavý oblečení a trochu strašidelně opravdu vypadá, ovšem s nějvětší pravděpodobností to bude úplně normální člověk. „Neboj, kdyžtak mám pepřák...“ uklidňuju ji. Týpek se přiblíží až k nám, bez povšimnutí projde kolem a pokračuje ve své cestě. „Mami!!?“ oboří se na mě dcera, „pjoč si ho nepostčíkala?“ Nejdřív se rozesměju, její úvaha mě dostala. Jenže pak si zase uvědomím, že je docela logická. Kdy je ten správný moment ho použít? Všude doporučují vzdálenost několika metrů a ne až když máte útočníka na dosah ruky. Jenže asi těžko na sebe bude dotyčný upozorňovat z pěti metrů a hlásit: „Paní, připravte se, chystám se vás přepadnout!“

Něco podobnýho jsem řešila asi před deseti lety. Jdu v noci potemnělým parkem, nikde nikdo. V ruce třímám pepřák, když tu se najednou proti mně vyloupne postava. Může být tak padesát metrů daleko, když se mi v hlavě překotně rozběhnou myšlenky. Co když je to úchyl? Mám přece pepřák. Ale co když je normální a jen prochází? To ho nemůžu jen tak postříkat. Jak poznám, že mi chce něco udělat? To nepoznam. Blíží se. Už je tak dvacet metrů ode mě. Fixuju ho pohledem a hledám náznak toho, že po mně půjde. Nic. Ruka s pepřákem se mi potí. Deset metrů. Mám ho použít nebo ne? Připravím se. Pět metrů... ruka na spoušti v pohotovosti. Ještě blíž... nemůžu ho sakra postříkat! Je na metr ode mě. Se zatajeným dechem čekám, jestli po mě hrábne nebo učiní nějaký výpad. Nic, projde a pokračuje dál na opačnou stranu. Až když se ohlídnu přes rameno a vidím ho přecházet přes ulici, uklidním se. Sakra! Byla bych postříkala nevinnýho člověka, to přece nejde. Ale zase nemůžu čekat do poslední chvíle, dokud mě nechytne pod krkem! Tak co mám teda dělat?

Neporadil mi ani náš lektor sebeobrany. „Jo, pepřák, vypadá jako dobrá věc, ale je to ošemetný. Ideální je ho použít na vzdálenost dvou až šesti metrů, podle toho, jakej máš. Jenže co dělat, když nevíš – je to magor, není to magor...? Nemůžeš jen tak jít a preventivně stříkat na všechny okolo. Už si představuju, jak v noci procházím parkem a tam se každejch pět metrů válí chlap s rukama na obličeji a řve bolestí. To nejde, že jo... Takže, co vám radím? Nejúčinnější je vždycky prevence. Navíc, jste holky, takže pouštět se do fyzickýho boje s utočníkem jen pokud nebude vyhnutí. Zapomeňte na klíče do očí, obušky... maximálně kopnout, pokusit se trefit ideálně rozkrok, případně další slabiny a zdrhat. Prevence často stačí k tomu, abyste se vyhnuli přímýmu střetu, takže sledovat okolí, když se mi něco nezdá, dám na svůj instinkt a zdrhám. Nečekam, až ke mně ten divnej chlap dojde, kašlu na pepřák, prostě zdrham.“

Musím souhlasit, za ty roky, co se občas pohybuju venku za tmy sama, jsem došla k něčemu podobnýmu. Prevence je prostě alfa a omega, neošetří samozřejmě všechno, ale může hodně pomoct. O svých preventivních opatřeních se detailněji rozepíšu někdy příště, závěrem tohoto článku bych ještě podotkla, že pepřák sice nosím pořád (lepší než nic), ovšem nespoléhám na něj. Může být užitečný v některých specifických situacích – kdyby po mně na ulici vystartoval třeba někdo posilněný alkoholem, kdo huláká a nadává na několik metrů a dá se očekávat útok nebo obtěžování (pozor na feťáky, chovají se nepředvídatelně a často mají posunutý práh bolesti, takže na pepřák jejich tělo nemusí vůbec reagovat), ale bohužel není samospásný.