Mirek Houbička aneb s huličem se nedá ani tancovat

Další ze série příběhů z tanečních. Tentokrát se zaměříme na sympaťáka Mirka, s nímž to ze začátku vypadalo slibně - že by kromě tancování mohlo proběhnout i nějaké rande. Bohužel, kde jsou lysohlávky, není středa, potažmo rande.

Mirek se objevil jako zjevení, aby mě zbavil jednoho otrapy, jenže bohužel jen splnil svůj „úkol“ a zase šel. Ale nepředbíhejme.

Naše seznámení proběhlo trochu jak z romantickýho filmu. V hale na mě při odchodu z tanečních nevědomky pustí těžký, skleněný lítačky a když se následně tak roztomile stará, jestli jsem v pořádku, zalíbí se mi. Pokusím se chytit příležitost za pačesy a zapříst s ním hovor, což se více než povede (u východu mi jako završení všeho galantně podrží dveře) ovšem na praktickou stránku věci už jaksi zapomenu. A to zjistit aspoň jeho jméno a ne doufat, jestli se na další lekci zase objeví. Spoustu kluků přišlo do tanečních jednou, dvakrát a pak to pověsili na hřebík.

Já se modlila, aby nebyl ten případ, a měla jsem štěstí. Další lekci, kdy mistr nezvykle hned v úvodu zahlásí dámskou volenku, ho zahlídnu v hloučku kluků a rychle jednám. Připadám si jak ten blbej Ušoun, protože cítím nutkání běžet, aby mi ho nějaká nevyfoukla... jenže vím, že pokud má stálou partnerku, je mi ten úprk stejně k ničemu... Ulovím ho maximálně na jeden tanec a pak adíos. Jenže kdo nic nedělá, nic nezkazí – takže si pro něj dojdu. Pro tentokrát dobrý – žádná mě nepředběhla a tak můžu položit obligátní otázku: „Smím prosit?“ a dočkat se tak širokýho úsměvu a odpovědi: „Samozřejmě.“ No ne, on si mě snad pamatuje! Pamatoval. Když přijde ještě vtípek: „Vím, ty jsi ta, které mám vždycky podržet dveře“, jdu vážně do kolen. Ovšem štěstí toho večera nebere konce. Na svou přímou otázku: „Máš stálou partnerku na tancování?“ dostanu jedinou správnou odpověď: „Nemám.“ Takže položím i druhou přímou otázku: „A nechceš tancovat se mnou?“ „Rád...“ asi se mi všechno jen zdá.

Takhle „odtancujeme“ tři lekce, což překvapivě stačí k tomu, aby se Ušoun vzdal a přestal chodit, takže v tomhle smyslu je mise splněna a mně se obrovsky uleví. Ovšem slovo „odtancujeme“ dávám do uvozovek záměrně, jelikož se o žádném tancování mluvit nedá. Mirek je absolutně mimo – mimo rytmus, mimo kroky, neslyší a hlavně neposlouchá hudbu, no děs. A já jsem samozřejmě mimo s ním, potřebuju kluka, který zvládá kroky a vede mě v rytmu, protože já ať se snažím, jak chci, prostě ho neslyším. Jenže s Mirkem neděláme nic jinýho, než že kecáme, smějeme se a nevnímáme, co se kolem děje. Jo, já se těžko soustředím kvůli němu, ale chtěla bych si i pořádně zatancovat. Ale jemu je to fuk, skáče jak koza, ještě se tomu směje a vůbec se nesnaží něco naučit. Začínám ho podezírat, že důvod jeho nesoustředěnosti je jiný než můj. Bohužel... Navíc už tři lekce čekám, až mě někam pozve. Marně. Sice je vždycky milej, ale musím si přiznat, že jen tak nějak „obecně.“ Aby někdy aspoň utrousil, že mi to třeba sluší, to ne.

No a pak čtvrtou lekci nepřijde. Zatím se uklidňuju tím, že jedno vynechání nic neznamená, určitě existuje spoustu legitimních důvodů, proč se neukázal. Třeba je nemocnej, že...

Další taneční dorazí a já jsem sice štěstím bez sebe, ovšem stejně si neodpustím jen tak „mimochodem“ naťuknout, proč minule nebyl. „Jooo, minule? Promiň, já zaspal.“ Aha... Cože? Zaspal??? Na lekci od osmi večer? Sice možný je všechno a moje zaspávací historky jsou taky velice výživný, ovšem stejně se mi to zdá krajně podezřelý.

Na další dva kurzy zase nedorazí. Sakra, znám jen jeho křestní jméno a ulici, kde bydlí. Co já jsem tam ty čtyři lekce dělala? Na co jsem myslela? No co asi... skákala s ním do rytmu jak koza a čekala na pozvání.

Ale naštěstí mám zase kliku. Zanedlouho jeden můj spolužák, kdoví proč, stočí řeč na taneční a já zmíním i Mirka. Slovo dá slovo a zjistíme, že je to jeho kamarád. Bingo! Sice nemám koule na to, abych ho hned požádala o číslo, jelikož před spolužáky se člověk musí mít pořád na pozoru (s vysokou pravděpodobností by totiž rozkecal po třídě, kdo se mi líbí, a nebo by to hned za tepla vyslepičil rovnou Mirkovi. A o to tu nikdo nestojí), nicméně pod řekla bych věrohodnou záminkou zjistím příjmení, což mi stačí k tomu, abych po příchodu domů naběhla, prolustrovala Zlatý stránky (ty jo, to už je fakt pravěk, haha) a po pár minutách slavila úspěch. Najdu jeho mamku. Ulice souhlasí, příjmení taky, musí to být on.

Proběhne mnou vlna paniky. Já mu mám volat??? Nechci! Jenže musíš, jestli se chceš někam pohnout, něco zjistit, vědět, na čem jsi, tak prostě musíš! hecuju se. No dobře, dobře... na nic už radši nečekám, protože jestli budu ještě chvíli přemýšlet, neudělám to nikdy. Vytáčím. „Prosím“? uslyším na druhým konci ženský hlas. „Dobrý den, tady Alena Šnajdrová, mohla bych mluvit s Mirkem?“ „Ano, je doma, předávám...“ Šíleně se mi třesou ruce. „Ahoj, tady Alena...“ zlomek vteřiny ticho. „Z tanečních“, dodám vzápětí. „Alena? Z tanečních?“ diví se Mirek. Trapas, nepoznal mě. Po chvíli: „Jo, ahaaa, jasně, Alena, promiň, nenapadlo mě, že zavoláš.“ „No, to jsem čekala, ale nemám tvoje číslo na mobil.“ „No jo, vlastně a chceš ho?“ „To budu ráda.“ Yes! „Proč vlastně volám...“ přichází na řadu moje geniálně promyšlená strategie. Haha, v teoretických strategiích jsem přeborník, ovšem každou chvíli mi do nich někdo prakticky hodí vidle. Tak jak to bude tentokrát? „Nevím, jestli víš, ale ve středu je v Puppu slavnostní večeře od tanečních. Pokud tam chceš jít, musí se do pátku zaplatit.“ „No jo, večeře, něco jsem zaslech. To už je teda teď ve středu?“ „Jo, teď, právě proto se ptám. Přijdeš?“ „Asi bych měl, viď? Jsem to teď trochu flákal...“ To´s teda flákal kámo, ale pořádně. Navenek však jen opáčím: „Trochu...“ „Promiň, já vím no... jednu lekci jsem zapomněl.“ Zapomněl?! Na mě?! „A tu druhou, to jsem byl u kámoše a zakecali jsme se... no a pak jsem zjistil, že už je po tanečních. Ale na večeři určitě přijdu“, povídá rozhodně „Tak se budu těšit“, vyleze ze mě. „Já taky, jsem rád, že jsi zavolala.“

Výborný! Tak on na mě zapomněl. Dobře, možná nemá zájem. Ale proč je, do háje, pořád tak milej?! Dokonce vypadalo, že má radost, když jsem zavolala. Nechápu. Dám mu ještě šanci, jestli dorazí na večeři.

Ve středu sedím na večeři, Mirek nikde. Už roznášejí předkrm. Fuj, zatímco neustále kontroluju mobil, snažím se do sebe dostat neuvěřitelně hnusnej, houbovej puding. Fakt jsem netušila, že něco tak odpornýho vůbec na světě existuje. Moje nutkání na zvracení ještě umocňuje fakt, že ve skrytu duše vím, že ani dnes se Mirka nedočkám. Ovšem člověk musí využít všechny možnosti, takže pro jistotu ještě pošlu zprávu. „Přijdeš?“ „Jé, ta večeře, viď? Moc mě to mrzí, ale jsem nějakej nemocně unavenej, tak dneska radši zůstanu doma.“ „Tak ať je ti brzo líp“, zmůžu se ještě na poslední větu a pak vztekle mrsknu telefon do kabelky. Kašlu už na tebe! Večer si užiju co nejlíp umím a k tomu mi poslouží ten jedinej kluk, co sedí u našeho stolu! rozhodnu se. Pche, nemocně unavenej! To určitě.

Kluk od našeho stolu se pro dalších pár let ukáže jako poměrně osudovej, ale o něm zase jindy...

Co Mirek dál? Předpokládám, že už nic, o to víc se podivím, když mi za pár dní najednou zvoní telefon a na displeji jeho jméno. Zvednu to, jsem přece jen zvědavá a hlavně jsem ho ještě nepustila z hlavy, přiznávám. „Ahoj, jak se máš?“ ptá se jakoby nic. „Dobrý, co ty?“ „Taky dobrý, nechtěla bys se mnou jít příští týden na koncert?“ „Jasně, ráda.“ Jsem v takové euforii, že hned kývnu, aniž bych věděla, kdy a na jaký vlastně koncert. „Super, tak já se ozvu.“ Neozval. Ale zase tolik se netrápím. Pozval mě na schůzku kluk od našeho stolu a přišel. Jedna nula pro něj.

Asi za čtrnáct dní zase telefon. „Ahoj, promiň, že jsem se neozval, něco mi do toho přišlo. Nechtěla by ses ve středu sejít?“ „Jo, můžeme...“, souhlasím, ale tentokrát už lhostejně. Sice jsem furt trochu zvědavá, co se z Mirka vyklube, ovšem kluk od stolu už vede dva nula. Navíc předpokládám, že se Mirek neozve. Neozval. Ovšem! Volá ve čtvrtek. „Ahoj, tak kam bys chtěla zajít?“ ptá se. „ Jako myslíš dneska?“ „No jasně, dyť jsme se domlouvali, že bysme se ve středu sešli.“ „Jo, jenže dneska je čtvrtek“, odvětím suše. „Cože? Fakt? Páni, to jsem ale blbec, že sem to takhle poplet“, směje se. Nevím, jestli se mám taky smát, brečet nebo se vztekat. Nakonec se zasměju, ovšem setkání odmítnu s tím, že nemám čas.

Na jedno rande však nakonec přece jen došlo – on mě pozval a dokonce i přišel. Ani jednomu z nás nedocvaklo, že 25. prosince asi bude všude zavřeno, tak jen bloumáme po ulicích a kecáme, spíš jako kámoši než cokoli jinýho. Zjišťuju, že mě už zamilovanost taky asi pustila. Mirek mele pátý přes devátý, furt se směje, ač není moc čemu, a tak spíš jen nasávám vánoční atmosféru potemnělých ulic, než že bych ho nějak zvlášť vnímala. No, ale jak tak jdeme a já položím úplně nevinnou otázku: „Jak ses měl o Vánocích, co jsi dělal?“ a on se zas blbě zasměje se slovy: „Dobrý, pohoda, ale co sem dělal, si uplně nevybavuju, docela sme s kámošema hulili...“ zpozorním. „Ty hulíš, jo?“ ujistím se naoko ledabyle, protože mi začíná leccos docházet. „No jo, dost, já vim, asi bych to měl omezit, ale je to sranda, hahaha. Jsem se párkrát tak zhulil, že sem pak ani nedorazil do tanečních“, láme se smíchy v pase. „To jsi chodil i na lekce zhulenej?“ „Většinou jo, ale ne tolik...“ „Zvláštní, nikdy jsem z tebe trávu necítila“, nejde mi do hlavy. Mám hodně citlivej nos. „Dávam si pozor, aby si toho nevšimla máma, má na to čuch, hodně se sprchuju, meju si vlasy, beru čistý oblečení a tak.“ Jo, ale kdy je středa, stejně nevíš, ušklíbnu se v duchu. „Kámoš si na chatě v garáži pěstuje trávu, ale nikomu to prosím tě neříkej! A pár dní před Vánocema jsme spolu vyjeli na Božák, na houbičky, víš, teď hodně rostou.“ Cože? Pár vteřin nechápu, pak se mi rozsvítí. „Ty jíš lysohlávky?“ „Jó, na Štědrej den jsem jich měl dvacet. To bylo ródeo.“

Aha, všechno do sebe konečně zapadá. Dobře, že už to vím. Chodit se zhulencem, kterej si plete dny, fuj. Ani kdybych nerandila s tím z večeře, už bych Mirka stejně nechtěla. Jdu sama domů, poté co mi sdělil, že se chystá za kámošem do jednoho zahulenýho pajzlu, kde mají zázračně otevřeno, ale že samozřejmě můžu jít s ním. S díky jsem odmítla.

Překvapivě se pak ještě ozve s pozváním na další rande. Píšu mu: „Promiň, ale nepůjdu, našla jsem si někoho jinýho. Docela dlouho jsem si myslela, že máš zájem, ale asi jsem se spletla.“ „Nespletla, já mám zájem. Ale tak nevadí, v pohodě.“ Ten vlažnej dojem doslova čiší i jen z pouhý esemesky, až se musím smát. Jemu je to vážně jedno. A tak mi ho není ani líto, protože věřím, že fakt v pohodě bude. A dost možná už je, jestli si zrovna zahulil. V tanečních už se nikdy neobjevil, ale vysloužil si parádní přezdívku.