Jak zabít nejromantičtější bar na světě

Srdce mi krvácí nad jeho nevyužitým potenciálem a to nejsem žádná podnikatelka ani nemám čuch na věci, co přitáhnou lidi. Ale přirozená poloha baru, prostředí, atmosféra - všechno dohromady přímo řvalo o pozornost.

A někdo neslyšel. Možná přes to techno valící se z repráků. No, ale nepředbíhejme...

Stalo se to jednoho večera v Portugalsku... Koupíme si s manželem flašku růžovýho vína a že ji někde v klidu u moře vypijeme. Chvíli couráme po promenádě podél pobřeží a pak se usadíme na jednu ze skal tyčících se vysoko nad hladinou a vychutnáváme kouzlo okamžiku. Slunce zapadá docela rychle, začíná se stmívat a jak se tak rozhlížím kolem, najednou mě v houstnoucím šeru upoutají nějaká světla ve skále hluboko pod námi. Nejdřív si říkám, že mě šálí zrak, pak mě napadne, že jsem skrz mezery mezi kameny zahlídla světla nějaké loďky, ale když se nahnu nad útesy, najednou to vidím! Pod námi je nějaká restaurace nebo bar!

„Hele, koukni támhle“, zatahám muže za rukáv. „Ty jo, nějaký posezení, to vypadá dobře.“ „Tak tam zítra půjdeme? To bude romanťárna jak blázen“, těsím se.

Druhý den vyrážíme. Chvíli hledáme cestu, ale pak si všimneme kamenných schůdků vedoucích hluboko do nitra skal. Ne, to trochu přeháním, ale faktem je, že musíme z útesů sestoupit hodně dolů, jen pár metrů nad hladinu moře. Už ze schodů, ještě než se před námi otevře bar v celé své kráse, dost nepříjemně vnímám hlasitou hudbu, která se sem ale vůbec nehodí. Nahoru na útesy nedolehla, stejně jako ani ostré osvětlení, které mě praští přes smysly hned vzápětí. Prostředí působí sice na první pohled úchvatně – žádné uměle vybudované zdi, jen stolky zasazené do díla přírody – jakési jeskyně beze stropu, se stěnami z béžového kamene, který vytváří nepravidelné sloupy roztodivných tvarů. Nad námi jen hvězdné nebe, pod námi šumění moře. Jenže!

Realita diametrálně odlišná. Hledáme volné místo – problém. Bar narvaný, stolky těsně u sebe, roztroušené náhodně a neútulně po prostoru. Do toho hudba z repráků na plný pecky a ještě ke všemu nějaký techno. Míň by se sem hodil už snad jen heavy metal. A všechen ten kravál završují hlasitě se bavící lidí, co se jen marně snaží překřičet repráky. Do obličeje šajn „minireflektorů“. Výsledek? Z hvězdnýho nebe nemáte nic, z šumění moře už vůbec ne.

Objednáme si Piňa Coladu, stylově, že... No, čekáme celkem dlouho, ale sedíme blízko baru, tak mám možnost sledovat, co se tam děje. Vidím chlápka míchat koktejl a pak vítězoslavně sáhnout do ledničky pro šlehačku ve spreji a šlehnout tam plnou dávku. Ano, přímo do naší Piňa Colady. Nejsem nějaký hnidopich a fajnšmekr, ale fakt by mě nenapadlo, že v Portugalsku na pobřeží v rádoby vymazleným baru mi zlejou koktejl šlehačkou ve spreji. A jako bonus ho narvou ledem takovým způsobem, až mám v žaludku pocit, že mi tam vyrostl rampouch. No, naklopíme to do sebe, já ani nedopiju a mizíme, zklamání největší. A přitom takovej zážitek to mohl být.

Nechápu. Vždyť místo samo o sobě už je tak atraktivní a romantický, že se dál nemusí vymýšlet skoro nic. Stolky (klidně úplně obyčejný) rozmístím tak, aby lidi měli soukromí a klid. Prostředí můžu doplnit tlumenou relaxační nebo romantickou (třeba orchestrální) hudbou. Jednou do týdne například i živou kapelou s možností si zatancovat. Ovšem v tomto případě méně je mnohonásobně více, takže já osobně bych nepouštěla nic a nechala vyniknout šumění moře a pleskání vln o skaliska. Osvětlení bych zvolila nejtlumenější možné (jen aby se lidi nezabili na schodech a poznali prázdný stolek) a drinků nabízela méně, ale z kvalitních surovin, klidně lokálních, a vypíchla to v nápojovém lístku. Proč nenechat vyniknout jedinečnou krásu místa, kvůli níž tam určitě většina hostů přišla?

Ovšem chápu, narváno měli, turistů celou sezónu spousta a stejně tam většina přijde jen jednou, takže proč se snažit? I když se jim tam líbit nebude, přijedou další, nechají se zlákat romantickou polohou ve skalách a podruhé už chodit nemusí. Jedna návštěva a dost, účel splněn, však přitáhnou další nevědomí... a tak pořád dokola.

Což nic nemění na tom, že mi to stále připadá jako obrovská škoda.