Jak se se mnou Alan rozešel

Jeden z nejabsurdnějších rozchodů, co jsem zažila... Na druhou stranu, pokud přihlídneme k jeho věku, dá se pochopit, že se chlapec zachoval jako rozmazlený dítě, který zahodí hračku a jakmile po ní sáhne někdo jinej, je zle.

Rozešel se s tebou, pak po tobě zatoužil jinej a milej Alan tě chtěl zpátky? Nooo, kdyby to bylo takhle jednoduchý, minimálně by mi to zalichotilo a maximálně bych uvažovala o návratu. Jenže ne. Zle bylo v tom, že ješitnost mu nedovolila přiznat, že možná o rozchodu pochybuje. Aneb když zahodím hračku, radši ji rozbiju, aby ji nechtěl ani nikdo jinej.

Ale hezky popořadě. Bylo mi osmnáct, chodila jsem do maturitního ročníku na střední a Alana jsem si vyhlídla v autobuse. Nastupoval o zastávku dřív než já a cesta do školy trvala přinejmenším půl hodiny, takže jsem měla spoustu času po něm pokukovat, u čehož jsem měla v plánu i zůstat. Byl tu totiž problém. Věděla jsem, že je o dva až tři roky mladší než já a přece nebudu chodit s patnáctiletým klukem! Nicméně dlouho mi to nevydrželo...

Jednou jsme se potkali na školní akci, kam bylo pozváno několik tříd dohromady a my seděli tak, že se úplně nabízelo se seznámit. A on se mi tak moc líbil. No co, řekla jsem si po chvíli, dyť s ním nemusím hned chodit, ale můžu třeba jen zjistit, jakej je. Třeba je to vůl a nějaký randění nebudu muset řešit. A tak se stalo. Zapředla jsem hovor, Alan se chytil a hádejte. Správně, vůl to nebyl. Podrobnosti už si úplně nepamatuju, ale asi jsem ho pozvala na rande do čajovny a on šel. Chvíli jsme se oťukávali, z něj vylezlo, že ač v prváku, už je mu šestnáct, což mi tehdy přišlo o moooc lepší než patnáct a navíc se mi stejně různí zlí jazykové posmívali, že vypadám na čtrnáct. Ale asi to byla pravda, protože jsem bez problémů jezdila v MHD na dětský lístky platící do čtrnácti let a žádnýmu řidiči to nikdy, až do mých dvaceti, nepřišlo divný. Tak co řešit?

Takže jsme se s Alanem oťukávali převážně v čajovně a pak mě pokaždý doprovázel domů – stejně bydlel jen o pár baráků dál. Přišel mi vtipnej, inteligentní a duševně vyspělej... a vlastně asi i byl, abych mu nekřivdila, dokonce i rozchod byl na úrovni, jen ten konec nezvládnul.

Randili jsme maximálně dva měsíce, došlo samozřejmě na líbání a pak i náznak mazlení, ale někdy po Silvestru (který jsme strávili spolu) se to začalo kazit. Až na jednu výjimku pro mě nikdy žádný rozchod nebyl šokem - dost brzy vycítím, že se něco děje - a tak když mě Alan po jisté odmlce pozval do čajovny se slovy: „Potřebuju s tebou mluvit“, věděla jsem, kolik uhodilo. A taky jo, jen co jsme se usadili, vybalil: „Víš, chtěl bych se rozejít, uvědomil jsem si, že tě nemiluju.“ Oceňovala jsem jeho odvahu (v živé paměti mi ještě vězela vzpomínka na ukázkové ghostnutí od předchozího nápadníka), ale co si budeme povídat, ranil mě, i když jsem to čekala. Ale dokázala jsem zachovat klid. Co můžete použít za argument proti „nemiluju tě“?

Sice mi proběhlo hlavou, jak může vůbec někdo po pár rande vědět, jestli někoho miluje nebo ne, ale pokud mě nechce, nejede přes to vlak. Možná měl k rozchodu úplně jinej důvod, ovšem faktem zůstává, že zájem si nevynutíš. Tak jsem kývla a odpověděla, že chápu a přijímám. Myslela jsem, že se mu uleví a atmoséra se uvolní, ale po chvíli si všimnu, že po mně nějak divně kouká. Brzy se sice zvedneme a jedeme domů, jenže samozřejmě spolu, a tak jeho divný pokukování pokračuje i v buse. Přijde mi, jak kdyby čekal, kdy se konečně rozbrečím nebo udělám nějakou scénu. Pak se na mě najednou zahledí a pronese tak pateticky: „A co bude teď?“ až se musím začít smát, přestože mi není extra dobře. „No, asi půjdeme domů“, odpovím suše. Ale pak je mi ho skoro líto, tak dodám: „Předpokládám, že konec a nebudeme se vídat, ne? Pokud nechceš zůstat kamarád“, neodpustím si ještě ironii, jelikož je jasný, že ani jeden z nás asi nechce. Nic na to neřekne a zanedlouho vystupujeme. Považuju záležitost za uzavřenou. Pár dní je mi smutno, ale neměli jsme nijak dlouhý ani hluboký vztah, tak se brzo oklepu. Tohle je jedna z výhod mojí povahy – nikdy jsem se dlouho netrápila odmítnutím. Nechce – nechce.

Takže když mě asi po týdnu pozval do čajovny jiný nápadník, šla jsem. Sedíme a kecáme, když si všimnu, že naproti u stolku sedí Alan... už ani nevím, jestli s holkou nebo klukem. A pořád po nás kouká. Co se mu děje? říkám si, ale brzo mu přestanu věnovat pozornost a všímám si svýho společníka Honzy. Ten se mě na dalším rande ptá: „Ty jsi chodila s Alanem?“ „Jo, proč? Vy se snad znáte?“ odpovídám překvapeně, protože Honza je ještě starší než já a navíc chodí na jinou školu. „Jo, dá se říct, že je to něco jako kamarád. A hrozně mi vynadal za minule, jak jsme se potkali v čajovně.“ „Proč ti jako vynadal?“ „No prej jestli jsme sem spolu přišli schválně, jen abysme ho naštvali. Že jste se rozešli ani ne před týdnem a ty si sem vyrazíš a zrovna se mnou.“ „No to snad ne“, nevím, jestli se smát nebo zlobit. „Co si o sobě myslí? Za prvý – já ani nevěděla, že se znáte, za druhý – on se rozešel se mnou, za třetí – jak jsem mohla vědět, že bude v čajovně a za čtvrtý – proč bych ho měla chtít štvát?“ „Já nevim, tak mi to řekl“, pokrčí rameny Honza. „Ten si teda fandí“, ušklíbnu se.

Jenže tím to nekončí. Po pár dnech přiběhnou kámošky: „Víš, že Alan o tobě roznáší po škole pomluvy?“ „Jo a co říká?“ „Že prej tě učil líbat a že máš kníra.“

Naštval mě dost a v první chvíli jsem za ním chtěla běžet do třídy a pěkně mu to vytmavit. Ale pak jsem se na to vykašlala. Ještě bych mu udělala radost – že vyvolal nějakou reakci, což byl nejspíš cíl. Žádná romantika a lítost z rozchodu. Jeho ego to neuneslo, dochází mi. Že jsem nebrečela, neprosila, nežadonila, aby se ke mně vrátil. Naopak jsem si „drze“ vyrazila s jiným, místo, abych smutnila po něm. Fakt dětinský, svým rozchodem u mě stoupnul, ačkoli mě zranil, ale to, co předvedl potom, ho katapultovalo na nejhlubší dno. Pupek světa, fakt.

A jak to dopadlo? Už nijak, dal pokoj. A já? Přemýšlela jsem, jestli se člověk víc zlobí pro pravdu a nebo pro výmysly, který o něm někdo trousí... A doteď úplně nevím... I když ta pravda bude asi fakt horší. Nad jeho „výukou líbání“ jsem se posléze zasmála. Dalo by se polemizovat o tom, kdo koho učil, frajer před ním mě sice ghostnul, ale než se tak stalo, stačili jsme toho prolíbat dost. Ale na těch pár chloupků nad svým rtem jsem se přece jen zaměřila a naznala, že možná budou vidět trochu víc, než jsem si původně myslela. Asi nic nezkazím tím, že je vytrhám. Takže jo, Alane, díky tobě vypadám zase o něco líp.