Jak mě sbalil Dan aneb miluju odvážný mužský

„Pamatuj si, Alenko, že chlap ženskou nikdy nesbalí, vždycky sbalí ona jeho jako první.“ Cože? Co mi to tu povídáš, dědo? To si říkáš stará škola?

Bylo mi patnáct a hovory s dědou o ženách jsem zbožňovala. Vždycky mě pobavil svojí nekonečnou studnicí historek, někdy i trochu naštval, rozhodil a překvapil, ale vždycky donutil k zamyšlení. Jako i tehdy.

„Jak jako že chlap ženskou nebalí? Možná tak v dnešní době...“ ušklíbnu se a zachmuřeně si znovu vybavím tu naprosto tristní situaci, která mě donutila sebrat veškerou odvahu a začít oslovovat kluky jako první, protože kdybych měla čekat, až to udělají oni, dopadla bych jako ten chleba na diskotéce. Jo, mimochodem víte, jak se hraje na chleba? To mě naučila moje nejlepší kámoška, když jsme čekaly, až nás někdo přijde vyzvat k tanci a ono nic. „No, nevadí“, pronese suše kámoška. „Zahrajem si na chleba.“ „Co? Jakej chleba?“ protočím oči. „Ty nevíš, jak se hraje na chleba?“ „Tak to fakt nevim.“ „Uplně jednoduše, prostě sedíš a tvrdneš.“

„Nejen v dnešní době, tak to bylo vždycky“, zatváří se děda vědoucně a vrátí mě do reality. „Tak teď to fakt nechápu. Ještě mi řekni, že babička sbalila tebe a já už uvěřím fakt všemu.“ „Samozřejmě, že sbalila ona mě, jinak bysme spolu nebyli.“ „To jako že tě vyzvala k tanci, doprovodila domů, pozvala na rande a pak se na tebe vrhla?“ „Ne, to jsem udělal já.“ „Tak vidíš“, plácnu se triumálně do stehna, „vidíš, že jsi ji sbalil, měla jsem pravdu.“ „Alenko, pochop – babička mě sbalila dávno předtím, než jsem tohle všechno udělal, kdyby ne, nic by neproběhlo.“ Jsem čím dál víc zmatená a popravdě už trochu vzteklá. „Já to prostě nechápu. Dyť to TY jsi aktivně provedl všechny tyhle věci! Co udělala ona?!“ „Dovolila mi to.“ „Aha“ začíná mi svítat. „Chceš tím říct, že ona si tě vyhlídla?“ „Joo, říkejme tomu, jakkoli - sbalila, vyhlídla... to je jedno. Ženská má jemnější radary, víš? Věřím tomu, že ona si mě všimla ještě dřív, než já vůbec zaregistroval, že existuje. Byla nádherná, to ano, ale ona si mě vybrala, dívala se mým směrem, maličko se usmála... pak se otočila stranou, jakoby ty její pohledy byla jen náhoda...“ „Jenže nebyla“, doplním. „To víš, že ne, ale já to tenkrát taky nevěděl, byl jsem jelito, ale nějak jsem to prostě poznal. Kdyby mě nechtěla, mohl bych se stavět na hlavu, ale žádný rande by nebylo. Ženská k sobě umí chlapa nalákat a zahrát to tak, aby si myslel, že sbalil on ji. Omyl! A někteří mu věří celý život. Ale ty věř, že záleží jen na ženský. Když ta si vybere chlapa, on s tím vůbec nic neudělá.“

„To je všechno hezký...“ pořád mě ještě nepřesvědčil. „ Ale tu druhou půlku jsi musel odmakat ty. Sebrat odvahu, riskovat odmítnutí – mohl sis ty její signály přece vyložit špatně. Šel jsi do akce a to každej nedokáže – radši jde za takovou, co se mu vysloveně nabídne.“ „To máš pravdu. Ale já bych takovou nechtěl, já chtěl babičku a musel jsem to zkusit.“ „Protože nejsi srab.“ „Snad ne... ale taky jsem se bál... jenže riskovat se vyplácí“, mrkne na mě.

Střih. Sedím na slavnostní večeři od tanečních. U stolu já, kámoška, dvě cizí holky a nějakej neznámej kluk. Netrpělivě čekám na šestýho – svýho tanečníka, kterej už opakovaně nepřišel na lekci a já zatím jen marně toužím po pozvání na rande. A to jsem s ním zapředla hovor, požádala o tanec, zavolala mu... jen k tomu pozvání jsem se ještě neodhodlala.

Píše, že zase nedorazí. Kecy, výmluvy. Vztekle hodím mobil do kabelky. Mám všeho akorát tak dost. Tolik jsem se na něj těšila! A ted bych šla nejradši domů... Ale počkat! Zarazím se a najednou se rozhodnu. Přece si nenechám zkazit večer jedním blbečkem, kterej ani nemá zájem mě vidět. Však si ho užiju i tak.

Rozhlídnu se kolem. A padne mi zrak na toho kluka u našeho stolu. Sedí a mlčí, kouká kamsi do dálky. Hm, je docela hezkej. Vlastně ne, je výrazně hezkej! Po očku ho pozoruju dál a začnu se „zaujatě“ bavit s kámoškou, občas se zahihňáme a já po něm každou chvíli nenápadně loupnu pohledem. Ha, teď na mě taky kouknul. A teď zase. Už si mě všímá. „Nevíte, co je jako předkrm?“ zeptá se najednou a upřeně se na mě podívá. „Houbovej pudink, doufám, že nebude tak hnusnej, jak to zní“, pronesu procítěně a on se zasměje. Bingo. A přestože houbovej pudink byl ještě hnusnější, než zněl, moje nálada se otáčí o 180 stupňů. Po večeři přijde samozřejmě na řadu tanec. „Jé waltz, ten mám ráda a tuhle písničku zbožňuju“, pronesu jakoby mimochodem. „Smím prosit?“ zvedne se okamžitě ten kluk a nabízí mi rámě. Jsem v sedmým nebi – hezkej, milej, vyzval mě k tanci, krásně voní a jako bonus – umí tancovat! „Já jsem Dan“, představí se. „Alena, těší mě...“

Celý večer se od sebe nehneme a já si připadám jak ve snu. Jenže z každýho snu se člověk nakonec probudí a mně přijde, že jsem se probudila nějak moc rychle, protože večeře končí. Dan mě doprovází do šatny, vyzvedne mi kabát, krátce se rozloučíme a každý si jdeme po svým (pro mě přijel táta). Znám jen jeho křestní jméno a vím, že se už asi neuvidíme (chodím na středeční kurzy, zatímco on na páteční, večeře byla po oba kurzy společná), ale přesto poprvé necítím to hořký zklamání z promarněný příležitosti, že jsem nepřešla hned do útoku na jeho číslo. Už jsem neskutečně unavená z tlaku, co na sebe vyvíjím – že když nepůjdu do akce, nic nebude. Nechala jsem prostě události plynout a musím říct, že jsem pocítila neskutečnou úlevu, klid a taky radost. S takovou lehkostí jsem si užila večer!

Následující týden lehnu s brutálním nachlazením, takže středeční taneční lekci vynechávám. Válím se doma, přehrávám si znovu v hlavě večeři a je mi dobře. Někdy po desátý večer pípne esemeska. Kámoška. Aha, vlastně před chvílí skončily taneční, asi má nějaký zajímavý zážitky. Otevřu zprávu a na pár vteřin zamrznu s pohledem na displej. „Čau, že neuhodneš, co se stalo? Dneska přišel do tanečních Dan a ptal se mě na tebe. Řekla jsem, že jsi nemocná, tak si na tebe vzal číslo. Předpokládám, že brzo napíše :D“. Cože?!! Jak to? V životě by mě nenapadlo, že něco takovýho udělá! Jak je to možný? Čím jsem si to zasloužila? Vždyť jsem absolutně nic neudělala! Fakt nic? Najednou si vybavuju všechny ty svoje pohledy, úsměvy, vtípky, vějičky a hozený rukavice. A teda Dan je frajer. Sebral se, přišel na kurz jen kvůli mně a když mě nenašel, zamířil si to za kámoškou a požádal ji o moje číslo! To chtělo sakra odvahu.

Cítím, že svět je v pořádku a přesně takhle to má fungovat. Že bys měl, dědo, nakonec pravdu?

P.S. Napsal... a nejen to.