Jak jsem se ti líbila

Je to skoro dvacet let, co jsme se poznali na jedný internetový seznamce. Potácela jsem se zrovna v jednom z nejšílenějších období svýho života a asi hlavně proto jsem ti dala šanci. No, ještě proto, že ses mi fyzicky líbil...

Chvíli jsme si psali, já neustále musela koukat do tvých uhrančivých očí na profilový fotce a váhala, jestli se s tebou vůbec sejít. Byl jsi starej (teda nebyl, ale tehdy jsem to tak viděla). Třicet plus a navíc ses zdál totálně šíbnutej. Nicméně nakonec jsem si řekla, že s tebou na rande půjdu, aspoň uvidím, jestli jsi i v reálu takovej magor, jak se zdá po zprávách. A taky se podívám do těch očí, že jo... Někde uvnitř jsem zřejmě intuitivně vycítila, že magor nejsi, jen se prostě rád děláš horší, než ve skutečnosti jsi, což mi bylo sympatický – už jen proto, že vlastní máma mě jednou zhodnotila přesně tímhle způsobem.

Psal jsi myslím něco jako: „Moc ti to sluší, brunetko“ a „utopil jsem se ve tvých hlubokých, hnědých očích“, čímž jsi mě ovšem trochu naštval – protože já nemám hnědý oči, ale hnědoZELENÝ, což je sakra rozdíl, abys věděl, a všechny lidi s hnědoZELENÝMA očima štve, když jim někdo chválí krásný, hnědý oči. To dá přece rozum. Nicméně jo, uznávám, na tý fotce to tehdy fakt nebylo vidět a vypadala jsem jako seriózní hnědoočka.

A tak jsem se jela na schůzku přesvědčit, jestli jsi magor nebo ne... A světe, div se, dopadlo to přesně tak, jak jsem tušila. Magor jsi nebyl, jenže asi jsem se přece jen trochu bála se na to spoléhat, když jsem odmítla nechat se odvézt domů. Upřímně ses mi smál a nechápal jsi. Jako, doteď nevím, co je k nepochopení na tom nelízt cizímu chlapovi na prvním rande do auta... Díky, nechci. To můžu tisíckrát věřit, že nejsi magor, ale život je mi milejší... Ovšem jako argument beru, že když sám víš, že nejsi psychopat, přijde ti to nepochopitelný.

Pak následovaly další rande, takže asi na třetím jsem ti to „konečně“ dovolila. Stejně jako polibek. V autě – rychlý, škrábavý, hladový... a v tu chvíli jsem si řekla „a proč vlastně ne“.

Divný rozpoložení a rozpad celý mý tehdejší identity nahrály tomu, že jsem dala šanci někomu a něčemu, co bych ještě před rokem rezolutně odmítla hned v zárodku. Ale teď, kdy jsem absolutně netušila, kdo jsem, co jsem, co mám dělat a hlavně, co chci – tak proč bych tě odmítala? Bylo to nový, bylo to neznámý, bylo to zajímavý... a taky trochu vzrušující. A tak jsme randili... a líbali se... a hádali se. Hrozně. Jednou jsem na tebe v autě řvala do ochraptění. Ale sakra! To bylo tak strašně osvobozující a očišťující. Hlavně proto, že jsem věděla, že TY to ustojíš. A ne jako ty chudáci, kterýma jsem byla obklopená doposud. U těch totiž hrozilo, že se na ně křivě podívám a budou mít z toho trauma do konce života.

Věděla jsem, že tě hrozně štvu a taky že se chovám jak malej spratek. Jenže ty ses kolikrát choval podobně, takže si nemáme co vyčítat. A navíc jsi mi pořád psal a volal a jezdil za mnou a já za tebou šla.

Vzpomínám, jak jsi mě vzal na nějakou zříceninu kousek za městem, koupili jsme s sebou pizzu a snědli ji tam, na kamenech. Pobyli jsme až do úplnýho setmění a když jsi se na mě začal dychtivě sápat ještě víc než obvykle a pošeptal jsi si mi, že pojedeme k tobě, proběhlo mi hlavou: „Sakra, už mu budu muset asi vyklopit, že jsem ještě s nikým nespala.“ Evidentně tě to totiž vůbec nenapadlo. Pravda, vzhledem k mýmu věku by to asi napadlo málokoho... Když jsme nasedali do auta, zapnul jsi rádio a zrovna hráli Bleeding love od Leony Lewis. „Při týhle písničce jsem před pár lety brečel, když se se mnou rozešla holka“, prohlásil jsi a já si tě zaboha nedokázala představit, jak brečíš kvůli holce. Takovej sebevědomej, vyrovnanej, suverénní týpek... ne, to sis určitě vymyslel, abys mi zahrál na city.

Jedeme k tobě nocí a tmou a já najednou pronesu, ať už je to venku: Asi bych ti měla něco říct – ještě jsem s nikým nespala.“ „COŽE???“ otočíš se po mně v takovým šoku, až se musím smát, i když jsi v tu chvíli málem naboural. „Jak je to možný??? Neříkej, že tě nikdo nechtěl“, nechápeš. „Ale jo...chtěl“, pokrčím rameny. „Já sem nechtěla... a ne, nečekám na toho pravýho, prostě se mi nechtělo.“ „Holka, co s tebou...“

No, co se mnou...

Bydlel jsi v baráku, který měl zvláštní kouzlo. Třeba hned ten první večer, kdy jsem zjistila, že v něm nemáš koupelnu – jen záchod na chodbě a dřez v kuchyni a že k životu nepotřebuješ mýdlo – ten mě okouzlil. A hlavně jsem utrpěla obrovský kulturní šok. Ale abych ti nekřivdila, nakonec jsi jen a kvůli mně mýdlo odněkud vyštrachal a odkázal mě do koupelny v přístřešku na zahradě, kde tekla teplá voda a mně se v ní kdovíproč strašně líbilo. A ne, nebylo to kvůli tomu, že to byla koupelna.

Pamatuju taky na tvýho obrovskýho psa, o kterým jsi tvrdil, že je strašně hodnej, a já se ho bála jak čert kříže, jelikož ve mně probouzel dávný fobie z dětství. A jo, uznávám, že byl vážně hodnej. Ovšem občas si mě dobíral a tak si třeba jen tak mimochodem přišel, když jsem stála u zdi a obdivovala tvůj obraz přes půlku stěny, a stoup si přede mě tak, abych se odtamtud nemohla odlepit. To celý proved úplně bezdotykově – jen na mě pak nevinně civěl, odmítal se pohnout byť jen o centimetr a bavil se, že nemůžu nic dělat. Aspoň já jsem přesvědčená, že se bavil. Abych se odtamtud dostala, musela bych ho odsunout, což by byl už sám o sobě problém, když ten buldozer vážil snad víc než já, ovšem nejvíc jsem se děsila toho, že mě sežere. Nakonec jsi přišel na pomoc a odvolal ho, ale smáli jste se mi.

Líbilo se mi, že jsi v ložnici neměl skoro žádnej nábytek a dovnitř ti svítila pouliční lampa. Uklidňovalo mě to.

Další kulturní šok přišel na nákupu, kdy jsi vzal bochník čerstvýho chleba a jen tak, bez obalu, bez pytlíku jsi ho hodil na pás a ještě z něj stihnul nemytýma rukama kus uloupnout, strčit do pusy a prohlásit: „Tenhle chleba úplně miluju“ a labužnicky si to sousto vychutnat. Civěla jsem na tebe jak blázen a říkala si, že je to fakt nechutný... ovšem zároveň mě ve skrytu duše fascinovala ta schopnost užít si beze zbytku a bez pochybností to, na co máš zrovna chuť. Když jsi pak krájel kuřecí a rukama s odkapávající šťávou chmatal na notebook a něco mi zaujatě ukazoval, pomyslela jsem si už jen, že TOHLE je fakt nechutný. (Jo, donutila jsem tě umýt si ruce a utřít počítač). Nicméně večeře mi moc chutnala... A co bylo po večeři, si řekneme zase příště.