Liberalizace trhu osobní železniční dopravy přináší velké otazníky

Dobrý den vážení čtenáři,Než se pustíte do následujících řádků, dovolte, abych se nejprve představil. A také vás přivítal na svém blogu. Jmenuji se Josef Smýkal, jsem poslancem za ČSSD a jejím odborným mluvčím pro oblast dopravy. Možná se vám, moderním lidem internetového věku, zdá takové uvítání zastaralé a zbytečné, ale u nás na Zlínsku je zvykem před vstupem do diskuse pozdravit a představit se. A diskuse je právě to, čeho chci svými články docílit. Zdá se mi totiž, že se odborná a věcná debata z politiky tak trochu vytrácí. 

Budete zde nacházet články na různá témata, spojená zejména s dopravou a ekonomikou. Spíše, než planě diskutovat například o rozhodnutích prezidenta Obamy či udělení Nobelových cen, bych se přitom rád zaměřil na témata sice zdánlivě banální, ale o to více se dotýkající každodenního života vás čtenářů. Udělení Nobelovy ceny totiž, Vážení čtenáři, vy ani já neovlivníme. Ale liberalizaci železniční dopravy (což je téma mého prvního článku), to už ovlivnit můžeme!

Tolik na úvod, a nyní přejděme k tématu samotnému.Podle vládního usnesení projde osobní železniční doprava mezi lety 2010 až 2019 rozsáhlou systémovou změnou, která od vzniku železnice nemá obdoby. Zhruba tři čtvrtiny dálkových železničních spojů má být převedeno do kompetence soukromých společností. Nejde přitom o privatizaci (tedy příslušné spoje včetně techniky a zaměstnanců budou nabídnuty nějakou formou konkrétnímu kupci), ale o liberalizaci, tedy na provozování příslušného spoje bude vyhlášen tendr, jehož vítěz bude dopravu zajišťovat svými prostředky a svojí technikou.

Ponechme stranou otázku, zda je něco takového vůbec nutné. Podle mne nikoliv, ale existuje řada odborníků, zastávajících zcela opačný názor. Stejně tak ovšem existují odborníci, jejichž názor je shodný s mým a od kterých přebírám argumentaci. Když se na argumenty obou stran podíváme podrobněji, zjistíme, že jde v podstatě o klasický ideový spor mezi pravicí a levicí a mezi zastánci silného a minimálního státu, a všichni zainteresovaní do něj promítají své vidění světa.

A to je možná ta chyba – odborná diskuse by se neměla týkat v první řadě idey veřejné nebo soukromé železnice, ale právě tohoto, zcela konkrétního návrhu ministra dopravy Gustáva Slámečky. Zdaleka nejen podle mého názoru je tento návrh šitý mimořádně horkou jehlou a vyvolává celou řadu otazníků, které by měly být hlavním tématem diskuse.

Otázka číslo jedna zní, jaké postavení má v tomto novém systému dopravní obslužnost.  Z návrhu totiž není patrné, zda se současně otevírá také trh regionální osobní železniční dopravy, nebo se jedná výlučně o oblast dálkové osobní železniční dopravy. Je tedy nutné se ptát, jestli nemůže dojít k tomu, že si lukrativní železniční spoje rozeberou soukromé společnosti, a ty nelukrativní zůstanou v režii ČD. Zcela nejasné pak je, jak budou tyto spoje chápány – jako veřejná služba, nebo jako normální podnikání s důrazem na maximalizaci zisku? To druhé se přitom více než neosvědčilo ve Velké Británii v osmdesátých letech.

Dále zde zatím chybí prakticky veškerá pravidla, jak by bylo takové „otevření trhu nastaveno“. To může vyvolávat dojem, že se někomu stýská po letech nedávno minulých, kdy „ekonomové utekli před právníky“. Pravidla chybí dokonce i v tom, kdo se vlastně bude moci případných tendrů zúčastnit. Nevíme tedy, zda by se tyto tendry týkaly jenom českých společností, nebo i dopravců z členských zemí EU.

Vůbec pak není jasné, zda bude mít nový dopravce povinnost převzít závazky toho stávajícího, a zda například převezme jeho zaměstnance v souladu se zákoníkem práce a platnou kolektivní smlouvou. A zda tedy nebude mít tato liberalizace negativní sociální dopady, zvláště s ohledem na probíhající hospodářskou krizi. Stejně tak chybí jakákoliv zmínka o ochraně investic případného provozovatele. Z toho je patrné, že se může tato „liberalizace“ v budoucnu našemu státu velmi prodražit.

V neposlední řadě nelze než připomenout legendární Parkinsonův zákon, podle kterého historická zkušenost říká, že čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí. Železnice je značně komplikovaný organismus, kterému, obávám se, navýšení počtu managerů o zástupce soukromých společností opravdu svědčit nebude.

Lze tedy konstatovat, že je zmíněný návrh (který mimochodem nemá - snad z výjimkou Velké Británie osmdesátých let - v Evropě obdoby) přinejmenším nedomyšlený a pojatý spíše ideologicky, než odborně a nejsou zváženy jeho praktické dopady. Pokud jej chtějí jeho autoři pojmout skutečně seriózně, měli by na něm ještě zapracovat a podrobit jej široké diskusi. A měli by se také seriózně zamyslet nad tím, zda je liberalizace osobní železniční dopravy skutečně na pořadu dne, neboť je zbytek Evropy k něčemu takovému zatím zdrženlivý.

Těším se na Vaše postřehy.

Josef Smýkal

PS: Nejraději bych odpovídal na diskusní příspěvky obratem. Moje časové vytížení však posouvá něco takového do roviny zbožných přání. Celou diskusi si proto pečlivě pročtu a bude-li inspirativní, rád se k ní vrátím v samostatném článku.