Jak to v dnešním světě (zřejmě) chodí

Tvrdím, že politika dneška se globalizuje, minimálně v Evropě je to více než patrné. Důkazy? Obden s nimi přichází premiér naší vlády pan Petr Nečas. Museli jste si všimnout, že cestu „rozpočtové odpovědnosti“ obhajoval před parlamentními volbami hospodářským postavením Řecka a silou prosazované vládní škrty s oblibou hájí slovy, že to dělají v Evropě všichni!

Třeba vás to ode mne překvapí, ale pan předseda vlády má pravdu. Tedy v tom, že „strašidlo škrtmánie obchází Evropou“. Jednotlivé vlády to vysvětlují stejně. Jakoby návod četli z jednoho manuálu. Nelze žít na dluh, dluhy se platit musí, žít nad poměry se nedá, spoustu toho bylo prožráno...Zdánlivě a pro ucho většiny logická argumentace. Pokud se ale na věc podívám blíž, napadne nás, že libě znějící slogany budou asi jen chytrým marketingovým obalem toho, co ve skutečnosti za nepopulárními kroky opravdu stojí.
Dovolte krátké odbočení. Když se nad kroky vlád, tu naši samozřejmě nevyjímaje, člověk zamyslí, musí zákonitě přijít nechápavé kroucení hlavou a s ním pak i otázka, proč to proboha ti politici dělají? Copak nechápou, že si těmito kroky kopou politický hrob? To je statisíce protestujících ve francouzských ulicích, bouřlivé demonstrace britských studentů, nedávná demonstrace státních zaměstnanců a chystaná výstražná stávka odborářů v našich krajích nijak nevarují? Skutečně si myslí, že s pohádkou o prozíravě šetrné až skrblické vládě vystačí po celé volební období a znovu obstojí i v povolebním boji po něm? Zdá se že ano! Nějakou příčinu taková neochvějná jistota mít musí. Dostaneme se k ní.
Svého času sociolog Jan Keller v jednom z periodik vyjádřil myšlenku, že rozpad veřejného sektoru, a k ničemu jinému, než právě k tomuto cíli ony praktikované škrty nevedou, byl podle všeho dopředu naplánován. Kým a proč se stane zřejmé, když si uvědomíme jak stále rychleji veřejné statky, jak to ostatně stálo v jednom článku v časopise Ekonom, přecházejí do rukou velkých nadnárodních společností. Nejde o maličkosti, ale o celé obory, jako třeba telekomunikace, energetika, doprava, stavebnictví, potravinářství, samozřejmě finance a tak dále.
Tyto okolnosti zvyšují procento pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že za demontáží „sociálního státu, který si nemůžeme dovolit“ není nic jiného, než snaha ještě zbytek nezprivatizovaných veřejných statků a služeb nahnat do náruče soukromého kapitálu, koncentrovaného do obřích nadnárodních společností. Nejde o démonizaci a neobstojí ani námitka, že realizovat a provozovat tu kterou službu, či dříve veřejný statek budou menší a třeba i národní firmy. To se může stát, ale tyto firmy budou, tak jak je tomu ostatně už dnes, v prakticky nevolnickém postavení, či pod diktátem oněch „velkých hráčů“, kteří se tak stanou skutečnými režiséry a my všichni ostatní loutkami té které kategorie. Vliv těchto globálních megakorporací a jejich satelitů skvěle vystihl před pár dny český europoslanec Pavel Poc, když napsal: „Českou, irskou nebo řeckou ekonomiku dokáže rozstřílet na cucky každý větší americký penzijní fond. Na likvidaci španělské ekonomiky se spojí dva, na německou nebo francouzskou tři čtyři velké finanční domy plus jedna ratingová agentura, a je vymalováno."
Tohle samozřejmě politici „rozpočtové odpovědnosti“ moc dobře vědí. A pokud si to někteří z nich neuvědomují, pak jsou s odpuštěním skutečně hloupí. Protože ti, co to vědí pochopili, že důležitější, než vratké politické postavení je mít mnohem výhodnější a dlouhodobě perspektivnější podíl na přerozdělení prostředků.
Ne kam, ale co s tím? Osobně si nedokážu představit život v podmínkách, které současní exponenti oné „rozpočtové odpovědnosti“ připravují. Dovolím si vyjádřit přesvědčení, že absolutní většina z těch, kdo před jednadvaceti lety zvonila klíči na náměstí, si nic takového nepřála. Spolu s tím, či v návaznosti na to, si umím představit, že se lidé krokům tvrdě snižující jejich životní úroveň přece jen postaví. A to přesto, že mnozí se obávají svůj názor viditelně prokázat ze strachu před ztrátou místa. Je ovšem na čase probudit se. Pídit se i po jiných informacích, než nabízejí většinová média, snažit se pochopit oč se hraje a především si ujasnit, že takzvaně obyčejní lidé nemusí být jen pěšáky na velké šachovnici.