Za mnou letěl zákon, přírodní zákon

Dopolední běžecký trénink nestál za nic. V poslední době se stejně trápím až hanba. A ráno to vyvrcholilo. Výklus v tom pekelném vedru smrděl spíš předčasným úmrtím, než urychlením regeneračního procesu.

Když jsem stál u Tří javorů v lesích Drahanské vrchoviny a představil si, jaká štreka mě ještě čeká domu, udělal se mi mdlo. Nakonec jsem se z kopců dolů nějak dokutálel. Ovšem v příšerném čase. Tepová frekvence již byla jen na souvislé čáře. Okamžitě jsem padl do vany, kde jsem si přísahal, že už nikdy.
Za půl hodiny mi otrnulo a za hodinu jsem si rozhodl udělit trest: „Když se tak flákáš při běhu, tak odpoledne sedneš na kolo a jedeš na to svoji oblíbenou trasu Rakoveckým údolím do Jedovnic a kolem rybníků pak zpět.“
Dobral jsem energii při obědě, za který by se nemusel stydět ani lesní dělník po celodenní šichtě při těžbě dřeva v zimě a chystal se vyrazit. Měl jsem celkem naspěch, poněvadž podle předpovědi počasí měly na Moravu dorazit bouřky. A v tom špatném se ti naši prodavači deště obvykle nemýlí.
Jenže se u mě stavila jedna má svěřenkyně a než jsme probrali nejdůležitější věci, hned jsem měl neplánované zpoždění.
Ale nic nenapovídalo tomu, že by měl přijít nějaký zvrat v počasí. Vedro až k zalknutí. Lístek na stromu se nepohnul a pot ze mě pršel, jako bych běžel někde v Údolí smrti a ne jel na kole po silnici do Račic.
Tak jsem ani moc nespěchal a kochal se nádherou Rakoveckého údolí, protože tam je vždy co vidět. Jenom mi bylo podezřelé, že káňata nekroužila nade mnou jako obvykle, ba ani jejich křik se nerozléhal téměř nábožným tichem přírodního parku.
Z pohodové jízdy mě vyrušil tlumený zvuk řeči. Otočil jsem se a trochu strnul. Za mnou si to hrnuli dva borci na horalech.
„Tak to tedy ne,“ probudil se ve mně závodnický duch a bylo po kochání. Přehodil jsem a na těžší převod, rozkmital nohy, co to šlo, a po lesní cestě upaloval směrem ke svému cíli.
Stačil jsem v tom fofru jen zjistit, že se sbalil další tábor a víc nebyl čas to prohlížet. Jen mi hlavou prolétla rychlá myšlenka: „Co se to děje? Tábory tu bývaly vždy tak dlouho a teď už tu nebude nic. Žádný křik dětí při jejich hrách. Ani se už nebude rozléhat jejich zpěv při večerních táborácích a ozvěna z okolních skal už nebude přinášet žádné zvuky připomínající činnost lidí. Temné lesy ještě víc potemní tichem a nad loukami podél Rakovce se budou prohánět jen drobní ptáčci zpěváčci a všudypřítomný hmyz.“
Otřepal jsem se s povzdechem z nostalgické nálady, do které jsem tím pohledem začal rychle dostávat a mrkl se za sebe. Borci nestíhali. Bylo to dobré. Trochu jsem zvolnil a zanedlouho jsem už brázdil hráze malebných rybníků za tím největším z nich, Olšovcem v Jedovnicích.
Proplétal jsem pomalu proudícími davy lidí po místní riviérě a na parkovišti jen tak ze zvyku zvedl hlavu k obloze. A málem mě trefilo. Ze západu se valily zlověstné černé mraky, které nevěstily vůbec nic dobrého. Přidal jsem na tempu, otočil se kolem hlavní hráze a vyrazil podél kempu do lesů zpět domů.
 „A žádné flákání a pozorování přírody,“ přikázal jsem si: „Jedeš nejkratší cestou k domovu a basta. Není třeba k tomu srabu, ve kterém zrovna jsi, ještě pořádně zmoknout.“
Zamířil jsem do prudkého kopce lesem směrem k Bukovince a s obavami hleděl, co se děje nade mnou.
Bylo to dobré. Zatím. Jenže jak jsem vyjel z lesní cesty nad vesnicí, začal se zvedat vítr a to už jsem tušil, že bude zle. Asi moc zle. Z větru se stal totiž během okamžiku fičák, co ohýbal stromy a lámal větvičky. Listí mi létalo před očima a za mnou začal burácet hrom.
„Co teď,“ říkal jsem si: „Mám zůstat v místní cyklistické hospodě, nebo zkusit jet co to dá dolů z kopců domů.“ Rozhodl to ten vítr. Měl jsem ho na hlavní silnici v zádech. Tak jsem to riskl. Rozkmital jsem opět nohy, jak to jen šlo. Na rovině se dala udržet pětatřicítka, ale do mírnějšího kopce na tom mém těžkém a starém treku už nebylo možné tak rychle jet. Navíc po silnici jelo jako naschvál jedno auto za druhým.
A co jsem potkal kolegů na kolech, co jeli přímo proti bouřce. Ani jsem je nepočítal. Volat jsem na ně nechtěl, stejně jsem funěl jako lokomotiva táhnoucí sto vagonů plně naložených dřevem, jak to vidím na kolejích denně z okna domu. Byl jsem rád, že to tempo zvládám udýchat a sledovat zároveň, co se děje na silnici. Zejména v serpentinách nad Račicemi, kterými jsem se už letěl dolů víc jak padesátkou.
„Vypadá to, že jsi tomu ujel,“ radoval jsem se. Bohužel předčasně. Oblohu náhle prořízl ostrý záblesk a vzápětí se ozval hrozivý rachot. Ani jsem nepočítal, za jak dlouho to bylo, abych zjistil, jak je centrum bouřky daleko za mnou. Kdepak daleko. Začalo to bouchat kolem mě. Hned jsem si připadal jako hlavní hrdinové ve filmu Mackennovo zlato, když prchali soutěskou ze zlatého údolí a ona se za nimi hroutila těsně za koňskými zadky.
Ty blesky sice tak blízko nebyly, ale mi se to tak zdálo. Ze zbytků sil jsem zabral a vyjel poslední kopeček na cestě domů. Kolem mě se prohnala kolona motorkářů a okamžitě zmizela v zatáčce pod lesem.
„Ti tomu ujedou,“ povzdechl jsem si a ohlédl se za sebe. Málem jsem zkameněl jako Lotova žena. To nebyly mraky, ale přímo nějaké černé peklo, co se za mnou valilo.
Zalehl jsem za řídítka a řítil se z kopce jak kamikadze.
„Ještě kousek a bude to,“ oddychl jsem.
 Nebylo.
V mé rodné obci mě to dostihlo. Velké kapky deště se kolem mě začaly rozplácávat po silnici a občas některá trefila i mne.
Blesk naštěstí ne. To naše zlatá dobrá Liliová hora, jak předpověděla již kněžna Libuše, nás ochránila. Odklonila jako obvykle nejhorší centrum toho pekla směrem na Vyškov.
„Dobře jim tak, stejně je tam nepořádek, tak ať se to spláchne,“ řekl jsem si a seskočil rychle z kola. Ovšem déšť dál houstl, a jakmile jsem za sebou zabouchl vrata, tak se spustil z nebes naplno.
„No nevadí. Jsi doma a s tebou přišel zákon. Přírodní zákon,“ zasmál jsem se v duchu.
„Kéž by takový zákon přišel s někým do celé naší republiky a pořádně to tu vyčistil,“
Napadlo mě vzápětí.
Bohužel, toho se asi jen tak nedočkáme.