Původně jsem už na tento svůj blog nechtěl nic psát, protože většina zdejších článků zde je víceméně nenávistným štvaním a spektrum čtenářů a diskutérů podle toho taky tak vypadá. Já rozhodně se svými příběhy do této sorty blogerů nezapadám a zřídit si tu blog byl ode mě hloupý omyl. Přesto však jsou situace v životě, kdy je nutné si také ulevit a podobně nenávistným způsobem popsat, co se i nám stalo. Sice to už nic nevyřeší, ale aspoň si trochu odplivnu.
A je mi hodně smutno z toho, co vám zde musím popsat. Nevěřil bych, že se tohle někdy stane, protože jsem vždycky tvrdil, že běžci jsou poslední slušní lidé v této zemi. Už ani to bohužel není pravda. Jaká je celá společnost, takoví jsou i lidé, kteří tu společnost tvoří. A v této zemi jsou morálka, slušnost a poctivost sprostá slova, která jen slouží k posměchu a pošklebkům.
Ryba smrdí od hlavy, když to vidí ti lidé dole, co se děje v nejhornějších patrech společnosti, začínají se chovat stejně a pak to dopadne až tak, že by tomu normální běžec a tedy většina z účastníků běžeckých závodů, už nemůžu napsat všichni, nikdy neuvěřil.
Abych vás dostal do obrazu, zkusím popsat, co se vlastně stalo.
Běžecká tour 2013 neboli Cyrilo – Metodějský maratón, se letos poprvé skládala ze čtyř závodů, kde se sčítaly časy všech těchto akcí, které daly součtem uběhnutých metrů právě onen již v názvu zmiňovaný maratón. Tři se běžely na jihu Moravy a jeden na Slovensku v Holíči.
Je to nesmírně zajímavá soutěž i proto, že veteránské kategorie se vyhlašují po pěti letech, což je vítaná příležitost pro některé veterány, kteří převážně na běžných závodech tvoří jen startovní pole bez šancí se umístit mezi nejlepšími, také něco vyhrát.
Stačí absolvovat všechny čtyři akce a pořadatelé tyto poctivé vytrvalce odmění.
Navíc prvních pět dostane i finanční prémie. O to větší je mezi běžci i běžkyněmi zájem Běžeckou tour absolvovat celou.
Stejně tak jako řada dalších, zvládla odběhnout celý seriál i jedna naše kamarádka z Vyškova, veteránka nad šedesát let.
Jenže závěrečné vyhlašování poháru po posledním závodu 28. září v Blažovicích bohužel nemohla stihnout, protože musela sednout na vlak a odcestovat do Běchovic, kde měla v plánu také startovat. Sice se domluvila se svojí přítelkyní, aby ceny vyzvedla, ale jaké bylo její překvapení, když zjistila, že je všechno jinak.
Pořadatelům se tam totiž představil neznámý muž, který tvrdil, že je přítel oné nebohé paní a drze vyzvedl nejen pohár, plaketu, litrovou flašku ionťáku, ale také slušnou finanční prémii. A pak zmizel jako pára nad hrncem.
Nikdo ho nezná. V tom davu lidí si na něho nikdo nevzpomíná a jako na potvoru jsme se zatím ani na fotkách nedopátrali, i když v tom pokračujeme, kdo vlastně tento gauner, který snad ani nemůže patřit mezi běžce, byl.
Tak se sice se smutkem v duši, ale s aspoň nějakou nadějí obracím na všechny účastníky závěrečného vyhlašování s prosbou, zda by někdo neměl konkrétnější informaci k identifikaci onoho samozvaného kamaráda, nejlépe fotky a případně ho na nich i poznali, co obral tím snad nejsprostším způsobem, který je mezi běžci možný, naši dlouholetou běžeckou přítelkyni při vyhlašování veteránské kategorie žen nad šedesát let o její zaslouženou odměnu.
A bohužel musím, ač nerad, použít známé Fučíkovo heslo už také pro běžce: „Lidé bděte, svině jsou již i mezi námi.“
Víc napsat nemůžu, byl bych hodně sprostý!
