Rotvajler bez náhubku na volno v lese by měl být trestný čin

Po sobotním protrpěném výplazu, protože tomu se již nedalo říkat běh, na Praděd, jsem byl rád, že vůbec chodím. Taky jsem tam málem nestihl autobus na Ovčárně, jak jsem pajdal z vrcholu nejvyšší hory Jeseníků. Naštěstí to vyšlo, ale přijít o minutu později, čekal bych hodinu, mokrý skrz naskr, na další spoj. Až dolů na parkoviště Hvězda by se mi už tedy klusat nechtělo.

Proto jsem si v neděli naordinoval je lehkou vycházku po lesní cestě z Lulče nad rybníkem směrem na Pístovice. Je pohodlná, sypaná pískem a dobře se po ni běží i se psem, který mě vždycky na dlouhém vodítku doprovází. Ostatně on by nepřežil, kdybych s ním nešel každý den někam vyběhnout. I když skoro nemůžu chodit, tak stejně musím.
Bylo krásné dopoledne. Ranní mlha se zvedla a mezi stromy prokukovala modrá obloha, ze které svítilo sluníčko téměř jarní silou.
Tak jsem si jen tak poklusával, ono to beztak líp nešlo, a sledoval, jak se již na stromech zabarvilo listí. A pomalu jsem se blížil k chatové oblasti na pístovickým rybníkem, kde se na silnici vždycky otáčím a vracím zpátky. I ten můj labrador na mě občas nevěřícně z boku koukl, co se tak loudám, tak jsem přece jen trochu z kopce přidal.
Najednou jsem uslyšel z lesa babský jekot. Ale nic mi to neříkalo, ostatně z chat se tu ozývá ledacos, a ani Messi, tak se ten můj pes totiž jmenuje, nijak nereagoval. Rozvážně jsme se tedy dál bok po boku blížili k silnici.
Když v tom se rozlétly houštiny u cesty a jako dělová koule se odtud na nás vyřítil obrovský rotvajler s hubou rozevřenou od ucha k uchu.
Bleskurychle a bez varování zaútočil.
Bylo to nečekaně rychlé. Navíc foukal vítr proti němu, takže ho ani můj pes neucítil, jinak by mě varoval. Vůbec jsem v prvním okamžiku nestačil zareagovat.
Okamžitě se vrhá na Mesíka. Při prvním kousnutí mu naštěstí zuby sjedou po běžeckém postroji, na kterém mám psa připoutaného vodítkem.
Rychle ho přitahuji k sobě a otáčím se s ním dokola, ať ta bestie nemůže útočit přímo na něj a musí se pohybovat kolem nás. Není za co se schovat. Stojíme na otevřeném prostranství lesní cesty zrovna v místě, kde je rozšířená pro skládku kulatiny.
Jakmile se znovu ten rapl vrhl na mého labradora, vždy jsem se otočil a strhl ho bokem. Jinak by to byl smrtelný útok. Díky tomu pokaždé trochu sjel zuby po kůži postroje a Mesíkově srsti. Na nic jiného nebyl čas.
 Jen jsem stačil zařvat: „Do prdele, kde jste. Odvolejte si tu potvoru, jinak to špatně dopadne.“
Nemohl jsem svého psa pustit z vodítka. On by neutekl a zaútočil taky. Bránil by mě. A to by špatně skončilo, protože ten rotvajler měl aspoň o 20 kilo víc. Ještě, že nešel po mně, ale zajímal se jen o Mesíka. Tak jsem tam tancoval pořád dokola a stále se nic nedělo.
Tep jsem měl už dost přes dvěstě a nervy fakt v kýblu.
Až po delší době se u nás objevila hodně silná paní, měla už smrt na jazyku, než k nám došla a několika marnými pokusy se snažila toho svého rváče zastavit.
 Absolutně se nechytala. Totálně neschopná ženská.
Musel jsem si pomoct sám. V okamžiku jeho útoku se mi ho podařilo chytit jednou rukou za kůži na krku těsně za hlavou, druhou jsem odtahoval svého psa a tu bestii pak přitlačil k zemi. Až potom se té ženské podařilo navléct mu obojek a odtáhnout ho bokem. Ještě, že byla tak tlustá a ten pes ji neodvlekl zpět k nám.
Tak jsme chvíli všichni lapali po dechu a já uklidňoval Mesíka a prohlížel jeho rány. Pokousaný byl, ale přes jeho hustou srst a postroj se zuby nepřítele do jeho těla moc hluboko nedostaly.
Když jsem viděl bílou tvář té ženské, tak mě pomalu přešel vztek a jenom jsem zavrčel:
„Sakra takového psa nemůžete pustit na volno a už vůbec ne bez náhubku. Máte všechna očkování v pořádku?“
Nezmohla se na nic víc, než na kývnutí hlavou.
„Nadiktujte mi číslo,“ rozkázal jsem jí a uložil si ho pro jistotu do svého mobilu.
„Já raději jdu. Kdyby se něco dělo, tak se ozvu,“ zavolal jsem ještě na ni, otočil se a šel pomalu pryč, abych jí nezačal nadávat, protože jsem toho fakt měl na jazyku hodně a slušné to rozhodně nebylo. Navíc jsem nechtěl, aby se jí ten vztekloun náhodou nevytrhl a znovu se na nás nevrhl.
Skoro jsem se nemohl rozběhnout. Byl jsem z toho všeho docela dost vystresovaný.
Messi vypadal víc v pohodě než já. Klidně si šlapal vedle mě, jakoby se nechumelilo.
On je taky rváč. Velké psy nesnáší, protože se jich na nás už vrhlo víc, tak se již dopředu brání, ale takhle špatně jsme na tom ještě nikdy nebyli. Tak jsem se jen divil, že to bere celkem klidně a vůbec se neježí.
Možná si říkal, že moudřejší ustoupí.
A nahoře pár desítek metrů od místa, kde se tohle všechno odehrálo, se za mnou otočil nějaký muž, co tam byl s dětmi, které v lese sbíraly houby, a jenom na mě zavolal: „To není poprvé, co to ten její pes udělal. Je tady z dědiny a už jsem jí říkal, že tu běhají malé děti, tak by si měla psa hlídat a nepouštět ho. Zřejmě ale nemá rozum. Bylo by dobré si s ní pořádně promluvit.“
Mávl jsem rukou a plížil se domů. Měl jsem toho plné brejle a ještě mě čekalo pět kilometrů cesty, tak jsem byl rád, že se vůbec hýbu a nedopadlo to hůř.
Ale je fakt, že takový pes na volno a ještě k tomu bez náhubku do lesa prostě nepatří.
Teď abych se bál, co kde na nás za každým stromem čeká za černé překvapení.
Jaká je to pak radost z proběhnutí.
Některým lidem pes do rukou bohužel nepatří.
Nebo aspoň ne rotvajler.