Komunistického psa demokratickým kouskům nenaučíš

Bylo velmi zajímavé sledovat včerejší Otázky Václava Moravce na České televizi. Profesionální novinářský přístup tohoto redaktora často odkryje daleko více, než jen obsah vyřčených informací. Sešli se nám tam hned tři osobnosti mistrně reprezentující komunikační a politickou kulturu minulého, komunistického režimu.

Vím, že my všichni, kteří jsme starší nějakých 25 let tuto kulturu v sobě máme, neboť jsme v ní vyrůstali a její deformační účinek nás více či méně nemohl minout. Ono to až tak nevadí, když si to uvědomujeme a snažíme se to změnit. Tragédií však je, když si to někteří z nás, zvláště ti ve veřejných funkcích, nechtějí přiznat, snaží se to maskovat a přitom tím zanášejí politický a veřejný prostor jedem starých pořádků...

Prvním smutným příkladem je pan ministr Ivan Langer. Pan ministr Langer v sobě nezapře svazáckou školu. Přes masku usměvavého, hodného a vstřícného politika pečlivě vytvořenou nejspíš šikovným image-makerem, na nás promlouval "budovatelsky tvrdý", svazácký postoj. Zvláště když byl vystaven kritickým otázkám redaktora či oponentů, jakoby ztratil jistotu a rovnováhu a na chvíli zapomněl rady svých učitelů image. Namísto klidné, věcné diskuse s oponenty, obracel kritiku proti nim, místo klidného obhájení se argumenty, lacině odbyl a zkritizoval oponenta. Připomínalo mi to doby, kdy jedna nejmenovaná bezchybná nekritizovatelná strana odpovídala na kritiku jen pranýřováním, ponižováním a likvidací nepohodlných kritiků. Inu, pane ministře, starou školu v sobě nezapřete, ani nepřekryjete pečlivě pěstovaným image.

Horší ukázkou staré kultury však bylo vystoupení pana Miroslava Šloufa, na němž byla patrná škola podstatně důkladnější než svazácká. Šlouf stále vyzařuje to, co si vyšší nomenklaturní kádry typu Miroslava Štěpána osvojili v totalitní komunistické a estébácké škole. Panu Šloufovi se přes jeho dvojznačný úsměv dalo věřit jen málo z toho, co řekl. Typické mlžení, zvláště v otázce jeho vztahu s kontroverzním podnikatelem Mrázkem a podsvětím, jeho kličkování a hlavně jasné a rychlé soudy na adresu nespřízněných osob (včetně možného prezidentského kandidáta Jana Švejnara) poukazovali na to, jak významného hráče minulého režimu před sebou máme. Je až s podivem, že osoba tohoto typu není už dávno v politickém důchodu či předmětem úřadů zodpovědných v trestním řízení, ba dokonce že je šedou eminencí české "demokratické" polistopadové politiky. Jeho postupy a metody jsou tak zřetelně poplatné partajnímu myšlení minulých dob, že mám obavu o budoucnost naší politiky, dokud takoví lidé budou mít na ni svůj vliv.

Posledním smutným příkladem totalitních úředních postupů a arogance moci byl mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. Způsob, jakým tento úředník ministerstva "zametal" s ve svém oboru mezinárodně uznávaným profesorem Pavlem Klenerem byl minimálně nevkusný, v horším případě připomínající způsoby, jak se komunistické úřady zbavovaly nepohodlných neloajálních odborníků. V rámci diskuse ohledně kauzy Ústavu hematologie a krevní transfúze pan Cikrt neustále šermoval zdviženým prstem a chytal profesora Klenera za slovo, používaje obvinění typu "zase jste lhal" anebo "ohrožujete zdraví pacientů" (možná chtěl říci "pracujícího lidu"...). Nejen, že byl neadekvátním protějškem profesora Klenera, jímž měl být spíše ministr Julínek, ale hlavně vykazoval způsoby do demokratické diskuse nepatřící. Pak Cikrt si asi ještě nevšiml, že již nereprezentuje komunistické úřady, ale úřad demokratického státu, kde je mu moc občany jen propůjčena a tak ji nemůže svévolně používat k ponižování a likvidaci druhých. Jeho způsoby možná vypovídaly o jeho vlastní minulosti a pravděpodobně o komplexu jímž trpí. Samozřejmě, každý máme na takové nedostatky právo, nelze je však nekontrolovaně uplatňovat za peníze daňových poplatníků.

Je až s podivem, kolik lidí "vycvičených minulým režimem" se nám vyhouplo pod různými kabáty do vrchních pater politiky. Nemyslím, že by všichni byli stejní, ale zdá se mi, že nemůžeme očekávat, že změnou image a slovníku nám z nich vyrostou demokraté. Starého psa novým kouskům nenaučíš.

A tak jsem si z pořadu zas odnášel ponaučení, že se nové opravdu "demokratické" doby dožijeme nejspíš až nám doroste generace politiků, kteří vyrostli v prostředí komunismem nezatíženém a kteří mají naději, že staré komunistické psí kousky zůstanou jen v učebnicích dějepisu.