Babiš začal „mnichovskou zradou“

Bylo zajímavé sledovat, s čím nás v Evropě představí Babiš na jednání Evropské rady. Výsledek je smutný. Posunul nás mezi ty, kteří mají image sobců a hlupáků. V jistém smyslu sem zapadá i analogie s mnichovskou zradou.

Postoj Andreje Babiše v Bruselu, kdy odmítl ručit za evropskou půjčku Ukrajině, v mnohém připomíná temné momenty české historie. Ne proto, že by šlo o stejnou situaci, ale kvůli podobnému vzorci chování: snaze „držet se stranou“, chránit krátkodobý zájem a vyhnout se odpovědnosti ve chvíli, kdy jde o zásadní hodnoty.

Mnichovská zrada v roce 1938 nebyla jen o podpisu pod diktátem velmocí. Byla především o tom, že demokracie ustoupily agresorovi v naději, že si koupí mír. Dnes čelíme jiné hrozbě, ale princip je podobný: pokud Západ váhá s jasnou podporou napadené země, vysílá signál slabosti a ochoty obětovat druhého ve jménu vlastního krátkodobého pohodlí.

Odmítnutí ručení za půjčku Ukrajině není neutrálním technickým krokem, jak se někdy prezentuje. Je to politické gesto, které říká: „Tohle není náš problém.“ Stejně jako v roce 1938 však platí, že ignorování agrese ji nezastaví, pouze ji posílí. Solidarita v Evropě není charita, ale investice do vlastní bezpečnosti.

Připomínka Mnichova není v tomto kontextu lacinou nálepkou, ale varováním. Česká zkušenost nás učí, že alibismus a krátkozraký pragmatismus se mohou krutě vymstít. Právě proto bychom dnes měli být citliví na rozhodnutí, která se tváří jako opatrná, ale ve skutečnosti nás staví na špatnou stranu dějin.

Babiš svým rozhodnutím naši zemi ztrapnil a uvedl do hanby. V tomto smyslu je těžké nevzpomenout na slavná slova Winstona Churchilla, že kdo si zvolí hanbu, aby se vyhnul válce, nakonec dostane obojí. Doufejme, že dnešní že Babišovo opatrnictví a strach z odpovědnosti nás znovu nedovedou do situace, kdy budeme litovat vlastní pasivity. Dějiny nám už jednou ukázaly, jak vysokou cenu má takové selhání.