Strasti řidiče mezinárodní dopravy- Švýcarsko

Již rok jezdím po západní Evropě jako řidič mezinárodní dopravy, na stařičkém Ivecu s max. hmotností do 7.5 tuny. Nedávno jsem si na stará kolena rozšířil oprávnění o skupinu E a tudíž můžu jezdit i s vleky a návěsy.

„Bude to výzva“ pravil do telefonu můj dispečer a mně bylo jasné, že mě chtějí poslat s vlekem někam do světa a ne jen do Plzně. „Máte to naložené, jen to odvezete do Švýcarska a cestou zpět Vám něco najdu“ Jelikož jsem měl volno a auto přišlo ze servisu, naložil to za mně kolega. V pondělí ráno jsem tedy přišel k autu a pokoušel se nastartovat, ani to neškytlo, vybitá baterie… No nic, mám přeci kabely, po hodině a půl jsem vyjel. Prvně s 11 tunami do zahraničí a mimo unii. To znamenalo zaplatit poplatek za Německou dálnici. Již v neděli Jsme s dispečerem hledali výjezdy a nájezdy na Německou dálnici abych je mohl zadat do automatu někde na benzinové pumpě u hranic. Na Pomezí jsem tedy poprvé přišel k automatu Toll collect a začal zadávat. Nejdříve SPZ vozidla, pak emisní třídu, v mém případě Euro 3, poté počet náprav, tedy čtyři, pak nájezd na dálnici, Marktredwitz Nord, a jako výjezd jsme našli 57a Ettenheim s tím, že přespím na zdejším autohofu což je placené parkoviště a ráno si zaplatím zbytek ke Švýcarské hranici. Pak už jen vložit tankovací kartu, automat si stáhne peníze a můžu jet..

Do Ettenheimu to bylo z firmy rovných 620 km, to většinou stačí  na povolených 9 hodin jízdy, pokud nebudou zácpy, měl bych to dát v pohodě. Po 4.5 hodinách jízdy následuje přestávka 45 minut. Jelikož jsem jedl po cestě tak jsem přestávku prospal asi 80 km před Heilbronnem  Cesta probíhala dobře, protože v úterý měl být v Německu svátek a tak moc kamionů  už v pondělí nejezdilo. Proto mi také dispečer volal, jestli bych to nedotáhl až na Švýcarskou hranici, abych nemusel v úterý stát. Provoz byl plynulý tak jsme se dohodli, že to dojedu. V Ettenheimu jsem si teda prodloužil mýto až na hranici a pokračoval. Po setmění jsem dojel na hranici, do Baselu. Už z mapy jsem věděl, že bude problém se trefit, Jsou tam krátké vjezdy a jak vjedu do špatného, už nevyjedu.  Hranice se přiblížila rychle a téměř bez upozornění. Rovně smí osobní automobily, první vjezd transit a druhý Zoll. Musíte se rozhodnout během pár metrů a sekund… Tak jsem to strčil do prvního a vidím, že asi špatně. Parkoviště bylo za druhým vjezdem, tady přede mnou byli jen celní brány. Řekl jsem si, že tedy projedu přes hranici do Švýcarska, tam zaparkuji a ráno vše potřebné vyřídím.  Vjel jsem tedy do brány, kde svítila zelená a stáhl okýnko. Německý celník vystrčil šuplík na dokumenty a ani nepozdravil. Vítězoslavně jsem vytáhl svůj nový, dosud nepoužitý pas a těšil se, že do něj dostanu razítko.  Ukázal jsem mu ho s posunkem „Chcete pas?“  Celník protočil oči a ukázal na korbu, jako že chce papíry od nákladu… „Ja, OK“. Pravil jsem plynulou němčinou a strčil mu všechny papíry co jsem mněl, aby si vybral. Chvíli v nich listoval a pak mi je podal šuplíkem zpátky, zařval „Raus“ a ukázal šikmo ke Švýcarům. „OK“ povídám zase plynně Německy a vyjel jsem kupředu a zastavil mezi  bránami. Myslel jsem, že chtějí náklad kontrolovat ale regulovčíci s vysílačkami mně ukazovali ať jedu dál do Švýcarské brány. Tak jo, vjel jsem tedy ke Švýcarům. Opět jsem to zkusil s pasem a pak s papíry. Opět řval celník „Raus“ a ukazoval zpátky. Neochotně jsem tedy začal s celou soupravou couvat a postavil se mezi brány tak aby ostatní mohli projíždět. Přišel ke mně jeden regulovčík s vysílačkou a asi se ptal co že se děje. Jen jsem krčil rameny a tak mi po chvilce otevřel boční bránu a vysvětlil mi, že musím vyjet zpět do Německa a vrátit se na dálnici. Neochotně jsem tedy vyjel, projel nějakou nákupní zónou a po malém bloudění najel opět na dálnici, teď již dobře odbočil na parkoviště k celnici. Jen co jsem vypnul motor, objevil se u mne nějaký Slovák a ptal se mně, jestli si má Švýcarskou dálnici vyřídit ještě večer, nebo to nechat na ráno.   Vysvětlil jsem mu, že vůbec nemám tušení, jak se tady co dělá a na to mně on provedl a vše ukázal. Poté jsme se rozešli, každý do svého auta, na své pivo. Já ještě pro jistotu odpojil kabel od vleku, aby mně to zase nevybilo baterii. Ráno jsem vstal v pět hodin, udělal si snídani, kafe a v šest hodin vyrazil úřadovat. Nejprve do malé budovy u parkoviště. Tam mi zřídí kartu, se kterou pak v automatu vyřídím mýto. Za okýnkem seděl asi třicetiletý Švýcarský celník v černé kombinéze a s palestinským šátkem kolem krku. Předložil jsem techničák a potvrzení o emisní třídě. Chvíli ťukal do počítače a když mu to nechtělo projít, nevěřícně se mně ptal, jestli jako, že fakt EURO drei? „Ja, euro drei“, použil jsem opět svoji vybroušenou němčinu. Šel se tedy poradit se starším kolegou. Následně zjistili, že musejí zaškrtnout políčko o nějakém neexistujícím filtru, na mém stařičkém Ivecu. Povedlo se a dostal jsem kartu. S tou jsem zašel naproti k automatu a kartu tam vložil. Po jejím načtení mně začal automat vítat češtinou. Oddychl jsem si a navolil požadované údaje, stav kilometrů před vjezdem do Švýcarska.  Pak zastrčil tankovací kartu a vyjel mi průpisový papír s několika kopiemi. Teď zbývalo vyhledat deklarační firmu. Tu jsem našel ve větší budově a předložil papíry od nákladu. Vyžádali si třicet minut na orazítkování a tak jsem se šel projít. Po té co jsem si vyzvedl papíry, jsem sedl do auta a vyjel ku Švýcarské bráně. Teď tam seděla starší paní, podal jsem jí papíry, chvíli listovala a pak je podala kolegyni. Ta vyšla ven a ukazuje mi abych jel a pak to na Švýcarské straně otočil a najel jinou bránou zpátky do Německa. Řvala při tom na mně jak na nějakého darebáka. Ještě, že německy nerozumím. Za bránou si mně opět převzali regulovčíci a vysílačkami zastavili příjezd kamionů na parkoviště, tak,   abych tam mohl vjet z protisměru. Prý mi ještě chybí Zoll Deutsch. Tak, že jsem opět zaparkoval a vydal se do celní budovy. Našel jsem okénka s německými celníky a nechal si papíry potvrdit. Opět jsem nastartoval a doufal, že už bude vše v pořádku. Vjel jsem do stejné brány, podal papíry a čekal. Listování trvalo snad ještě déle, než když to bylo bez razítek. Celnice mi  podala papíry zpět, otevřela závoru a na sklo kukaně přitiskla papír s velkým nápisem Rampa Controle!!  A ukázala k budově, kam jsem měl přejet. Nacouval jsem tedy k rampě, vyhledal celníka a odplachtoval náklad. Jen nakoukl, pokýval hlavou a chtěl vidět Švýcarské mýto. Ukázal jsem mu tedy papír s automatu, on si zkontroloval stav tachometru a kde prý mám známku na vlek? Neměl jsem, myslel jsem, že když jsem zadal vlek do mýta, že to bude stačit. Ale prý ne, tak jsem musel zpět do celní budovy, do kasy, koupit známku za 40Euro, na celý rok 2016, teď v listopadu. Když jsem známku nalepil na vlek, byl spokojený a propustil mně k další bráně. Tam seděla mladá celnice a já se opět těšil na razítko do pasu. Zavrtěla hlavou a že chce ty orazítkované papíry od nákladu. Podal jsem jí je, ona si je nechala a otevřela bránu a byl jsem ve Švýcarsku. Pak už to probíhalo běžně. Vykládka, noc na parkovišti a ráno cesta zpět do Německa, pouze jinudy. Na hranici jsem jen vyplnil stav tachometru, na dotaz zda něco vezu jsem tentokrát odpověděl plynule anglicky že „empty“ a byl jsem propuštěn. Ale ouha, nikde automat na německé mýto a tak jsem vesele ujel asi osmdesát kilometrů než jsem narazil na benzinku s automatem. Pak už vše probíhalo opět běžně, nakládky a vykládky a ve čtvrtek večer jsem byl doma. No a takhle si poslední rok žiju...