Krušnohorské výhledy – Velký Špičák

Říjen se přehoupl přes svoji polovinu a svými nadprůměrnými teplotami stále vábil k procházkám krásně zbarvenou přírodou. A Já měl pořád vyhlédnutý kopec s nádherným kruhovým výhledem.

V pátek přestalo pršet, víkend sliboval slunečno. Já měl volno a tak Jsem se rychle rozhodl, zjistil si spojení a v sobotu po poledni zase vyrazil na autobus z Chomutova směrem do hor. Tentokrát do Černého Potoka.

Když Jsem vystoupil, bylo už kolem čtvrté odpolední a sluníčko nezadržitelně mířilo ku Klínovci. Čekalo mě skoro pět kilometrů mírného stoupání. V údolí Černé Vody, Jsem se napojil na žlutou turistickou značku a chvíli kráčel po ní. Kousek pod Špičákem, Jsem se z ní odpojil a přišel k němu od západu krátkým průsekem. To už Jsem před sebou viděl výrazný špičatý kopec s dřevěným křížem na vrcholu. Dorazil Jsem k patě kopce, kde v jeho západní stěně je starý lom, s výrazně viditelným sloupcovitým rozpadem čedičové stěny, tak zvané skalní varhany.

Bylo teplo, pod tíhou batohu a fotovýbavy ze mě teklo, jako bych byl v sauně. Čekalo  mě posledních asi 25 metrů převýšení a teď už ne mírných, ale pěkně strmých. No nic, řekl Jsem si a začal šplhat skoro po čtyřech, aby mě batoh nepřevážil zpět.

S obrovským funěním jsem se vyškrábal až ke kříži, kde na kamenech seděla mladá němka a zapisovala se do turistického deníku ve schránce na kříži.  Její manžel s děckem postával opodál. Funíce Jsem pozdravil, shodil bagáž a začal obhlížet terén vrcholu. Ale jediný důvod byl, že Jsem se potřeboval vydýchat…

Vybalil Jsem stativ a foťák a začal se připravovat na focení, slunce již se blížilo k horizontu. Mezi tím německá rodinka opustila vrchol a Já zůstal sám.

Našel Jsem si místo na spaní, opět nikde ani kousek rovného místa a tak Jsem si ustlal mezi obrovskými drny kousek od cesty.

Začal Jsem fotografovat a těšil se na krásný a barevný západ slunce, ale v dáli nad Klínovcem a z druhé strany nad Jelení horou se začali prohánět mraky. Začalo to nenápadně, lehce se zvedl vítr a najednou v mračnech zmizel vrchol Měděnce a pak během pár minut od jihozápadu zahalila mračna i Velký Špičák. Doufal Jsem, že tak jak to přišlo, to i odejde, ale mýlil Jsem se. Západ slunce se odehrával a Já ho už neviděl. Bylo půl sedmé večer, byla tma a Já mohl jít spát. Povečeřel Jsem a jelikož foukal studený vítr, zalezl Jsem tedy do spacáku, vytáhl svůj příliš chytrý telefon, z radaru zjistil, že jediný mrak, ne příliš velký sedí přímo nade mnou. Web kamery všude ukazovali rudé nebe. Tak že Jsem byl ve správnou dobu, na špatném místě. Což mi potvrdili i přátelé na facebooku, s kterými Jsem se odsud spojil.

Vzbudil Jsem se před půlnocí a vyhlédl z pod mokré celty. Bylo ticho, po větru ani památky a do očí mne pálily hvězdy… Nádherná noční hvězdná obloha, kterou protínala jen letadla a padající meteority. Napadlo mne, že by byla docela smůla, kdyby mě nějaký trefil. Do ticha se občas z německé strany ozývalo protáhlé hoouuuuůůůůů, jako by tam někde mezi kopečky vyli vlci. Radši Jsem si to zdůvodnil tak, že to nejsou vlci, ale němečtí mašinfíři před nechráněným přejezdem. Prostě jim to troubí jinak, než těm našim…  Nebo Jsem si místo mašinek představoval vlky…? Teď nevím..

Takto Jsem se mezi drny vrtěl až do šesti do rána, kdy Jsem ještě na chvíli usnul.

Otevřel jsem oči a rudá barva  se mi odrážela od celty. Bylo krátce před sedmou, sluníčko mělo každou chvíli vykouknout a již se hlásilo od obzoru rudou oblohou. Vypochodoval Jsem ze spacáku, vybalil stativ a fotoaparát. Barvy na nebi i na zemi se střídali a měnili, jako by si tam nahoře někdo hrál s kaleidoskopem. A Já měnil objektivy, filtry a fotil a fotil. Po osmé se slunce uklidnilo a přestalo zemi zásobovat barvami. Bylo na čase se sbalit a vyrazit… Měl Jsem namířeno do Měděnce, kde Jsem si prohlédl opuštěný důl na železnou rudu a odtud sjel vláčkem zpět do města zahaleného inverzí.