III.odboj ANO – i s Mašíny?

Čas rychle letí a za necelé dva roky si připomeneme 20.výročí pádu komunistického režimu a troufnu si tvrdit, že při současných postojích a rychlosti projednávání dokumentů a jejich schvalování pochybuji, že bude již konečně schválen zákon, který by oficiálně uznal III. Odboj jako legitimní boj proti totalitnímu režimu v období let 1948 až 1989, se všemi oceněními, poctami, vyznamenáními, až po uznání přednostní zdravotní péče a její plné úhrady státem. Tito lidé si to právem zaslouží, prošli si peklem žalářů, mučení, hladovění a těžkou prací v uranových, či uhelných dolech. Právem si to vše zaslouží a nemělo by jim to být odpíráno. Bohužel řada z nich již nežije, buď byli odsouzeni k trestu smrti, nepřežili příkoří vězení, těžkou práci a nebo podlehli později na jejich následky. Mnoho z nich nemá ani památník a nebo jsou dnes v takovém stavu, které není důstojné jejich činům.

Proč tedy vláda a naši politici stále váhají, co jim brání s konečnou platností uznat III.odboj?

Pouze zákonem č.198/1993 Sb. z roku 1993 potvrdila mj. že Komunistická strana její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v letech 1948 až 1989. To je zatím jediné vyrovnání se s minulostí a svědčí to o tom, že jsme zatím stále jen postkomunistický stát a do skutečně demokratického státu máme hodně daleko. Asi politici čekají, až tyto lidé díky věku umřou, až zde nebude Konfederace politických vězňů, až nebude nikoho, kdo by se za svá práva a práva ostatních bral a tento problém pomalu zmizí do ztracena. Proč si nějak pálit prsty, když to za nás udělá čas.

Když si vezmu, že za totalitního režimu bylo 243 vězňů popraveno, dalších více jak 250 tisíc jich bylo uvězněno v nelidských podmínkách a mučeno a dodnes se neví, kolik lidí bylo zastřeleno na hranicích při útěku, tak tyto fakta vypovídají za vše. Těm, kteří dodnes žijí pak musí připadat jako hození hrst soli do očí, když dnešní komunisté uznají únor 1948 jako za legitimní a právem očekávají jaké stanovisko k tomu přijmou ostatní parlamentní strany.

Měl jsem těsně po revoluci, kdy jsme připravovali seriál pro noviny o politických vězních, možnost z řadou z nich hovořit. Byli to lidi, co žili na hranici bídy a s podlomeným zdravím. Jejich příběhy, které o sobě vyprávěli, byli nejen neskutečně kruté, ale vháněli mě do očí slzy.V tu chvíli jsem se styděl, styděl nejen za režim, ale i za účast na prvomájových a lampionových průvodech. Žili jsme v nevědomosti, bojovali za ideály lepších zítřků, ale o skutečném marasmu této doby jsme neměli ponětí. A tito lidé byli umlčeni.

Přitom z jejich řečí a při jejich skromnosti netouží po pomstě, vyřizování si účtů a odplatě. Chtějí jen, aby se jim tehdejší režim omluvil, aby byl uznán jejich boj proti totalitě, byla jim přiznána práva a satisfakce. Netouží po vyznamenáních, řádech, penězích, jen aby byla udělaná jasná čára za minulostí a jim poskytnuta odpovídající lékařská péče a rehabilitace, protože podlomené zdraví z lágrů a dolů jim nikdo nenavrátí. Jak musí být flustrující, když tito lidé si dnes musí platit za lékařské ošetření a doplácet na léky, které nutně potřebují.

Uznejme s konečnou platností III.odboj jako právoplatný boj a proti totalitnímu režimu s přiznáním všech práv lidem, kteří si to skutečně zaslouží, včetně poct a ocenění těm kteří ještě žijí a ti kteří již nejsou mezi námi, tak je oceňme im memorandum. Opravme a postavme obětem důstojné pomníky, kde bude na náhrobcích a pamětních deskách napsáno jasně věnováno obětem III.odboje, tak aby jejich odkaz tu zůstal i pro další generace.

Uznání III.odboje pro lidi, kteří byli popraveni a nebo vězněni v lágrech je naprostá samozřejmost. Ale vyvstává otázka zda nepřiznat účast na III.odboji i lidem, kteří v této době emigrovali, žili v exilu a pomáhali v boji proti bolševikovi. Lidé jako byli Karel Kryl a mnoho dalších, přiznání lidem okolo manifestu 2000 slov, okolo Charty 77 a podobně. Stejně tak je tu dnes velmi diskutovaný problém, který rozdělil názorovou hladinu lidí na dvě části, zda přiznat, či nepřiznat bratry Mašíny jako skutečné hrdiny a účastníky III.odboje. Je to velice citlivé téma a přinese to ještě spoustu názorových střetů.

Bratří Mašínové chtěli naplnit odkaz svého otce, vzpříčili se režimu, bojovali s ním, to nikdo nepopírá, ani smrt tří příslušníků východoněmeckých složek, kdy jim šlo skutečně o život.Ale smrt dvou příslušníků SNB a jednoho pokladníka je již obestřeno určitou pochybností, zda museli či nemuseli tito lidé zemřít. Dost jednoduché mě připadá tvrzení, že to byli nepřátelé, protože přísahali věrnost vlasti a tudíž komunistickému režimu. To pak byli nepřátelé všichni vojáci a pohraničníci tehdejší Československé lidové armády, kteří v devatenácti letech na základě povolávacího rozkazu složili přísahu u své jednotky po skončení přijímače. To jsme je v rámci odboje také měli postřílet?A jak dál bratři Mašínové v USA pomáhali v odboji?

Předseda vlády pan Topolánek dal svojí medailí jasně najevo, kterou cestou by se měla diskuse o vyznamenání bratří Mašínů vést. Jen by mě zajímalo, zda by se stejným úsměvem také předával premiérskou medaili, kdyby vznikla stejná skupina jako Mašínové, vtrhla do Zbrojovky za účelem se vyzbrojit a při této akci zastřelila jeho otce, člena KSČ a tudíž jejich nepřítele. Jak někdy zapomínáme na minulost.

Jestliže se mám vyslovit názor, tak říkám schvalme zákon o III.odboji, oceňme a vyznamenejme lidi, kteří si to oprávněně zaslouží, přiznejme jim odškodnění a těm co nežijí postavme důstojné pomníčky a pamětní plakety v místech jejich uložených ostatků. Jestliže se mám přiklonit k názoru, zda do III.odboje zařadit i bratry Mašíny a jejich skupinu, říkám jednoznačné NE.