Pohádka o sedmi bratrech

Žilo-bylo sedm bratrů. Každý z nich měl zahradu. Zahrady byly stejně velké, stejně zavlažované, stejně prosluněné. Prostě úplně stejné plochy půdy.

Ten první svou zahradu rozdělil do záhonů a pěstoval brambory, obilí, zeleninu, jahody atd... Sel, sázel, přesazoval, plel, okopával, zaléval…A pořídil si slepice a krmil je tím, co mu ze zahrádky zůstávalo – plevel, odřezky atd..

Ten druhý vysázel ovocný sad a pořídil si králíky. Zatím, co čekal na ovoce, sklízel dvakrát do roka trávu a tou krmil ty králíky. Poklízel králíkům, prořezával stromy a posléze i sklízel úrodu.

Ten třetí byl pomalejší, jak už se tak někdy stává. Hrozně moc chtěl být jako první bratr, ale dokázal se starat jenom o jeden záhonek. Chtěl být i jako druhý bratr, ale vyrostl mu pouze jediný strom.

Čtvrtý na své zahradě vysázel okrasné stromy a keře do malebných zákoutí a mezi nimi pěstoval krásný trávník. Upravoval stromy a keře do nejrůznějších tvarů, které byly oku líbezné, a kochal se krásou své zahrady.

Pátého bratra zahrádka zarůstala divokým býlím. Zahradničení nebyla jeho parketa. Ale zajímal se o to, co se děje kolem něho.

Šestý na své zahradě také nepracoval. Ale ani se nesnažil nikomu pomáhat.

Sedmý bratr vlastně zahradu neměl, ale věděl, jak se pěstuje ovoce a zelenina, jak se chovají domácí zvířata, jak se starat o krásnou zahradu, uměl léčit nemocné a učit ty, co se učit chtějí.

První bratr měl co jíst a ještě mu zbývalo. A dřel jako kůň celý rok.

Druhý bratr také měl co jíst a také mu zbývalo a také hodně pracoval, i když míň, než ten první.

Třetí bratr hodně pracoval, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal se uživit.

I čtvrtý bratr hodně pracoval. Ale neměl co jíst. Jeho zahrádka mu žádný užitek nepřinesla.

Pátý nepracoval rukama. Ale byl chytrý jiným způsobem.

Šestý nepracoval a pořád jenom někde klábosil.

Sedmý bratr vždycky dostával od ostatních bratrů část úrody za léčení a rady.

Třetího brášku měli všichni rádi a oceňovali to, že se snaží a kdo mohl, tak mu dal část své úrody, aby netrpěl hlady.

Čtvrtý bratr se dohodl s ostatními bratry, že když budou chtít, mohou v té jeho krásné zahradě relaxovat a odpočívat a jemu za odměnu dají část své úrody. Bratři souhlasili. A čtvrtý se měl dobře.

Pátý bratr nabídl svou zahradu ostatním bratrům, aby i tam dělali, co umí nejlépe, když mu dají polovinu z toho, co získají díky tomuto pozemku. První, druhý i čtvrtý souhlasili a dali se do díla.

Šestý bratr pozoroval. Do práce se mu nechtělo. Ale přišlo mu nespravedlivé, že se všichni mají dobře a on ne. Tak došel za pátým bratrem a zeptal se ho, kde bere jídlo, když ho nikdy neviděl pracovat na zahradě. Pátý bratr mu řekl, že jídlo dostává od prvního, druhého a čtvrtého bratra.

A šestý bratr se hluboce zamyslel a vyhlásil, že od teď v rámci spravedlnosti mu musí všichni dávat polovinu z toho, co vypěstují, nebo jiným způsobem získají. A že on rozhodne, kdo to potřebuje nejvíc. A že zajistí, aby se měli dobře všichni. První a druhý bratr dávali polovinu úrody, třetí bratr neměl z čeho dávat, tak byl tedy osvobozen, čtvrtý bratr musel odevzdat polovinu z toho, co dostal za péči o zahradu. I pátý bratr musel odevzdat polovinu z toho, co mu dali bratři za pronájem pozemku. Všem bratrům umožnil směnit část zbylé úrody za jiné produkty. No a teď tady byla hromada, které šestý bratr říkal hrdě „náš rodinný produkt“. Rozhodl, že sedmému bratrovi nebude nikdo platit přímo, že mu dá z té společné hromady část, jakou si zasluhuje. Že ani třetímu bratrovi nikdo nic dávat nemusí, že mu dá, kolik bude potřebovat.

Šestý bratr sám však na společnou hromadu nedával nic a jenom si bral, kolik chtěl, protože ho nikdo nekontroloval. Pak přišlo sucho a neúroda a bratři se ptali, kde jsou jejich zásoby, odpověděl jim, že zásoby nejsou, protože on je přerozdělil. Kdyby jenom přerozdělil, on si dokonce musel ještě půjčovat od jiných rodin, aby bylo dost produktů na přerozdělování. Jenže po celou dobu třetí i sedmý bratr neměli víc, než dřív, často dokonce i míň.

Přijde vám to spravedlivé a v pořádku? Víte kde je chyba?

Chtěla bych mít možnost adresně určit, kdo dostane podíl z mých daní. Řict tolik procent na policii, tolik na hasiče, tolik pro vědce, i když ti by měli mít profit ze svých vynálezů, tolik na postižené, i když to je snad zahrnuto v sociálním a zdravotním pojištění. Tolik na školství, protože potřebujeme vzdělaný národ. A tolik pro úředníky, kteří evidují, kdo si koho vzal a kdo se komu narodil. Kdo má potřebu, nechť určí, kolik chce dát církvím. Stačilo by mít přesně určené účty, kam se má co poslat. Mít možnost to poslat s přesným účelem - na školu v Berouně, na hasiče v Kroměříži. Přece každý víme, komu mají naše peníze připadnout. A pokud by snad mělo něco zbýt, ať to přijde na pomoc těm, kteří teď přispívat nemohou. Pro ty, kteří nechtějí posílat adresně a nechtějí se ani zabývat rozdělováním těch procent, použít šablonu (něco jako státní rozpočet). A podle toho, kolik by která zájmová oblast měla peněz, podle toho by se odvíjel počet státem placených zaměstnanců. Kde nic není ani smrt nebere a pokud nikdo z lidí nemá pocit, že je ten který úřad opravdu potřeba, tak proč ho živit?

Škoda, že tohle už udělat nejde, z  rozjetého vlaku nelze ani vyskočit ani přeskočit na protijedoucí.