O fóbiích a vtipech

"Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí nebo situací. Postižený si nesmyslný strach plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Fobie má svůj objekt, na který je vázána a podle kterého je také pojmenována." Tolik citát z wikipedie.

Trpím několika fobiemi. Některé jsou pro mě, jako pro ženu, velmi typické - například archnofobie, tedy strach z pavouků. I když vím, že většina u nás žijících pavouků mně nemůže zabít, ani nějak vážně ohrozit, jsem ochotná akceptovat maximálně pavoučka z babího léta a jenom tehdy, když o něm vím, jsem duševně připravená na to, že po mě poleze a hodně moc se snažím. Celkově mi opravdu vadí, když po mě leze jakýkoliv hmyz, včetně motýlů. Jedinou výjimkou je beruška a opět musím o ní vědět. Jinak se minimálně oženu, v horším případě vyjeknu. Pokud se mi před obličej spustí pavouk (například v autě, když řídím), jsem na prášky a pravděpodobně bych mohla způsobit nehodu. Uvědomuji si to, ale neumím s tím nic udělat.

Další moje fobie je strach ze psů. Pokousal mě pes, se kterým jsem si hrála, když mi byly tři roky. Celé dětství se mě táta snažil naučit se nebát, zbavit se toho strachu. Už to skoro bylo. V patnácti mě zákeřně zezadu pokousel další pes, o kterém jsem ani nevěděla, že tam je. Strach se vrátil a asi už nikdy nezmizí. A tak, než bych se potkala s velkým psem (aha, zapomněla jsem, bojím se velkých psů), tak radši zvolím jinou trasu. Nedávno jsem se potkala v domě na schodech s pitbullem. Vykřikla jsem "pomoc" a ztuhla. Asi jsem měla velikou kliku, že pes je dobře trénovaný a i když jsem byla strachy bez sebe, nevrhl se na mě. Ale ani to neznamená, že bych byla připravená na další setkání s ním. Bojím se chodit z práce i do práce. Pes, respektive majitelé, bydlí ve vedlejším bytě. Stěhovat se nebudu, byt není můj, ani nejsem plátce nájmu, nájem platí můj zaměstnatel. Vím, že můj strach je v tomto případě zřejmě iracionální, ale neumím si pomoct.

Podobný, neopodstatněný strach mám také z některých lidí. Jsou situace, kdy si kabelku tisknu k tělu, zrychluji krok a pokud možno se nerozhlížím, předstírám, že vůbec nexistuji a jenom doufám, že si mě nikdo nebude všímat. Naštěstí jsem nikdy nebyla cílem. Ale to neznamená, že tu nebezpečí není. Otázkou je, zda můj strach z některých lidí je fobie, rasismus, nebo jenom normální ostražitá reakce.

Pokud bych se bála každé hlučnější skupinky lidí, byla by to fobie.

Dokud je to strach z podezřelých skupinek, které do okolí pořikují nenávistná hesla a jejich chování je útočné, je to oprávněná ostražitá reakce.

Pokud řeknu, že mám tento strach vždy, když vidím skupinku romů, jsem rasista, xenofob, nebo jak se tomu ještě říká.

Problém je v tom, že podezřelé skupinky, které do okolí vykřikují nenávistná hesla a jejichž chování je útočné, jsou buď skupinky romů nebo v daleko menším množství skini nebo jiní takoví extremisté. Tohle není generalizování, to je skutečnost. Je pochopitelné, že v takovém případě si člověk vytvoří jisté zábrany vůči celým skupinám lidí?

V jednotlivých případech při osobním jednání se člověk snaží oprostit se od předsudků. A zkouší to znovu a znovu. Někdy se nespálí. Čím víc má člověk možnost s nimi přicházet do styku, tím víc má možnost porovnávat. A děláme to všichni, leckdy nevědomky. U načančané blondýnky s dokonalou postavou na vysokých podpatcích, s dokonalými nehty a dokonalým make-upem, která se chichotá v případech, jež nikomu moc vtipné nepřipadají, automaticky předpokládáme, že IQ zas až tak vysoké nebude. A přesto blondýnky nekřičí "diskriminace". Ne, blondýnky se snaží, aby dokázaly, že takové nejsou. Nebo se nesnaží a tím jenom potvrzují všechny blonďaté vtipy. A pak jsou takové, které je sbírají a vyprávějí.  Blonďaté vtipy se tady vyprávějí posledních 20 let. Mnohé z nich jsem znala už z dob před revolucí, ale tenkrát byly o policajtech. Některé se dodnes vyprávějí v obou verzích.

Existují vtipy o programátorech. Jsou úžasné, problém je v tom, že jim leckdy neprogramátoři nerozumí. A tak si je vyprávějí jenom programátoři mezi sebou. Příklad:

Kamarád neprogramátor říká kamarádavi programátorovi: Sem včera zbalil bezva kočku. Jen si to představ, 90 60 90. Odpoveď: tyvago, tmavá fialová?

Exitují vtipy o Slovácích, černoších, venkovanech v Praze, pražácích v Brně nebo v Ostravě, z ordinací, kanceláří, politické, o policajtech, o žárovkách, židech, o sexu, manželství, nevěře...vtipy o čemkoliv. Některé jsou vtipné jenom jednou, některé jsou vtipné pořád, některé jsou vtipné jenom pro někoho.

Vtipy o cikánech se dají rozdělit do dvou kategorií. V první se naráží na jejich nevzdělanost. V druhé na jejich násilnické chování.  Z nějakého důvodu cikáni tyto vtipy nevyprávějí. Vtipy je uráží.

Co víc k tomu říct...