Adaptace divadelních her ale přece jen nějaká úskalí mají. Zmíněné tituly (Kdo se bojí Virginie Woolfové, Na dotek, Dvanáct rozhněvaných mužů, Kočka na rozpálené plechové střeše...) táhnou herecké výkony a výborné předlohy. Když tohle začne drhnout, pak u "normálního" filmu může tyto nedostatky nahradit obrazově výtvarná složka - aspoň takhle chápu stesky na často ne zcela fungující převod divadla do filmu.

Máte určitě pravdu, ale velmi důležitá je také složka kamery a střihu. Právě u Dvanácti rozhněvaných mužů je toto velmi důležité, po pomalém začátku se zrychluje kadence střihu a zvětšuje se velikost záběrů. Diváka to naprosto vtáhne do děje. Tohle zkrátka není jednoduchá disciplína a má svá úskalí, která se musí řešit ještě před začátkem natáčení.

Skvele.