Barokní bouřlivák Petr Brandl

Malíř ctností a neřestí, bezesporu kontroverzní osobnost, ale zároveň geniální umělec s frejířstvím v povaze a zálibou v luxusních kočárech. V dnešním blogu si ho představíme.

Slavný český barokní malíř se narodil v Praze roku 1668 do rodiny krejčího s oprávněním šenkovat a české selky z jihočeských Přestanic. Vzdělání získal na malostranském jezuitském gymnáziu a zřejmě díky strýci, významnému malostranskému zlatníkovi Danielu Hrbkovi se dostal do učení k dvorskému malíři a správci obrazárny Pražského hradu Kristiánu Schröderovi.

Jeho nezřízený bohémský život, zejména láska k vínu, tabáku, vybraným lahůdkám a nejnovějším typům kočárů a častému vyhýbání se placení členských poplatků u cechu a později i alimentů vedlo k mnoha jeho životním kotrmelcům. Dokonce chvíli pobyl ve vězení pro dlužníky, ale naštěstí zakrátko získal církevní azyl a ochranu před věřiteli podle logiky, že jako Bohem talentovaný umělec má na určité neřesti právo.

Vždy ho však provázela pověst vynikajícího a vyhledávaného umělce, který nikdy nezkazil žádnou legraci. Během života prošel řadou angažmá pro církevní a šlechtické objednavatele, mimořádným angažmá bylo pro opata Zinka v klášteře na Břevnově. Kromě malby se věnoval také nástropním freskám a byl i zdatným kreslířem.

Jeho dílo prošlo četnými změnami výrazu, které svědčí o jeho schopnostech vnitřního uměleckého vývoje. Zvládl jak líbezné obrazy s transparentními jemnými a emailově svítícími tóny, tak tenebrózní expresivní výjevy s ostře řezanými rysy. Střídal kompoziční principy s přímo experimentátorským zaujetím.

Celým Brandlovým životem prostupoval s odstupem velmi oprávněný pocit umělecké výlučnosti, jemuž dal plný obraz svými autoportréty. Zpodobňoval se na vlastních kompozicích, ale zvěčňoval svou tvář i u postav biblických, světeckých a mytologických, od mužných typů až po děti. Modely pro světce si vybíral v řadách bezdomovců. Rád se stýkal se šlechtou a možná i proto dluhy za jeho život na vysoké noze dosahovaly takových výšin. Oblíbenost však byla vzájemná, jak svědčí třeba portréty vzniklé ve službách velkého sběratele a mecenáše umění Františka Josefa Černína z Chudenic nebo jeho portrét pražského arcibiskupa hraběte Ferdinanda z Khuenburgu.

Později byl činný v okolí Hradce Králové, kde dokonce i chvíli pobyl ve vězení pro dlužníky. Konec svých dnů prožíval po několik měsíců v Kutné Hoře, kde si ho brzy oblíbili místní šepmistři, ostatně byl jeden z nich, protože podstatná část dluhů vznikla z jeho investice do prospektorské činnosti při zlaté horečce v Jílovém u Prahy, která však žádné hmotné statky Brandlovi nepřinesla. Po dokončení obrazu pro hlavní oltář v Kutné Hoře jej našli mrtvého v hospodě U černého koníčka. Psal se rok 1735.

Kutnohorští však Brandla přijali za svého, ostatně frejířství tam proslavil renesanční šlechtic Mikuláš Dačický z Heslovic a s myšlenkou, že mezi nimi dožil „český Apelles“ mu vystrojili nádherný pohřeb s procesím s jezuity z místní koleje a cisterciáky z nedalekého Sedlce. Jeho odkaz ovlivnil vývoj českého barokního malířství a za jednoho z nejslavnějších Brandlových následovníků můžeme směle označit Václava Vavřince Reinera.