Současné a budoucí perspektivy jednotlivých politických stran

Je třeba se zamýšlet nejen nad současnou podobou české politky, ale též nad její minulostí, zejména však nad jejími perspektivami. Pokud se jedná o aktuálně horké téma, o jednotlivé politické strany, je možno říci (vzato zprava doleva):

TOP 09 je sice novou stranou, personálně je však stranou zkušených profesionálů. Stojí na některých vyhraněně konzervativních, všeobecně ne zcela přijatelných stanoviscích, je však "hutí", kterou česká politika potřebuje a pro niž byl u nás po Listopadu vždy dostatečný prostor (viz např. ODA). Jejím nejvěším a nejnezpochybnitelnějším kladem je Karel Schwarzenberg, jeden z mála zaručeně neúplatných českých politiků. Jeho kladem je i to, že z hlediska pravolevých názorů je na české poměry nezvykle tolerantní (před nedávnem například prohlásil, že nemá nic proti sociálně demokratickým ideálům, kdyby ale ČSSD...), což jistě napomůže tomu, aby jeho strana uměla nacházet kompromisy se stanovisky jiných (koaličních) stran. Ze známých důvodů je plusem-mínusem Miroslav Kalousek - plusem díky své inteligenci a vitalitě, mínusem díky sklonu k demagogii.

ODS je, věřme, nyní v přerodu - a věřme, že ne jen v předvolebním. Její program je středopravicový, tedy uměřený, "rozumný". Zvláště ze situace, v níž se se nejen Česko, ale celá Evropa nyní nachází, je obzvlášť opodstatněný. Její nový lídr Petr Nečas sice nemá charakterové přednosti Karla Schwarzenberga, jeho "poločistota" je však v mezích diplomatické obratnosti. Jeho pozice je nelehká, ale snad mu pomohou nejen lidé typu Alexandra Vondry a Jiřího Pospíšila, ale též mnozí níže postavení členové ODS - a hlavně: veřejnost. ODS pomohlo štěpení pravice, neboť na ni vytvořilo konkurenční tlak, u něhož lze předpokládat, že po volbách nepoleví.

Věci veřejné coby středová strana zastávají až na podružné věci vesměs racionální a aktuálně potřebná stanoviska, jistým problémem je však jejich lídr Radek John. Je s podivem, že veřejnost mu toleruje nejen jeho manželské nevěry, ale i to, jak dlouho a jak dokonale dokázal manželce lhát. V každém případě nevýhodu Věcí veřejných je to, že jsou otazníkem vzbuzujícím i jiné pochybnosti, mimo jiné proto, že jsou stranou, která své kvality dosud neprokázala. (Z nových stran, které se po Listopadu u nás objevily, svou životaschopnost neprokázala téměř žádná, neboť než se stačily zbavit dětských nemocí, konkurence je smetla.)

Ve stadiu zbavování se dětských nemocí a celkové konsolidace se právě nachází Strana zelených, a proto je i ve většině statistických odhadů pod hranicí volitelnosti. To nejhorší má však už pravděpodobně za sebou - nevykazuje rysy vnitřní rozplocenosti a ustoupila například od kategorického odmítání jaderných elektráren. Snad se poučí - nejen proto, že je to strana mladá, ale i proto, že je to strana mladých. Je třeba si přinejmenším povšimnout, že za (všeobecně přijatelného) nového lídra Ondřeje Lišky svůj program rozšířila od "zelenání přírody" na "zelenání společnosti".

S důsledky rozkolu se potýká i KDU-ČSL, ale právě v tom spočívá její budoucí potenciál. I ona by ovšem měla rozšířit svůj programový záběr, nevyzdvihovat například tolik (jinak jistě žádoucí) podporu rodiny. Nejen ve svém vlastním zájmu by se měla v budoucnu méně svazovat s katolickou církví. Teoreticky má ze všech současných stran nejlepší střednědobou perspektivu, protože může být atraktivní nejen pro středové, ale též pro středolevicové voliče, kterých je u nás mnoho a je mezi nimi i mnoho těch, kteří už mají dost "Paroubka".

U ČSSD lze dokončit Schwarzebergův výrok: nic proti sociálně demokratickým ideálům, kdyby v podobě politiky jejího lídra Paroubka nebyly příliš levicové a hlavně, kdyby nebyly zdiskreditované. Něco jiného je politika Paroubka a něco jiného je politika Blairova nebo Schröderova. ČSSD nutně potřebuje zásadní přerod, ne-li rozkol, je však otázkou, zda je ho schopna.

Ke KSČM pouze jednu větu: je to krajně levicová a věrolomná strana, která u nás měla být už dávno zakázána.

Nikdy jsem neměl rád zelené mozky. Za totality se tak ovšem říkalo vojákům-omezencům, co byli spjati s komunistickým režiem. Nevím, zda se tak vojákům říkalo i dřív, ale za 1. republiky asi ne - to byla armáda ještě klasa - bylo v ní mnoho vzdělaných lidí, s rozhledem a charakterem, kteří mohli jít ostatním za příklad. (Pár jsem jich poznal: otcovy kamarády a nadřízené, co s nimi sloužil na Podkarpatské Rusi.)