Pernes a měkká a tvrdá data

"Příznačné pro českou situaci je, že Pernese vyhodilo z nového sedla jeho plagiátorství a ne jeho politicky zkompromitovaný profil," napsal mi dnes můj bývalý spolužák (a stejné jako já bývalý spolužák Jiřho Pernese) z brněnské filozofické fakulty, Čechoameričan I. Ř. Mimo jiné tím vyjdářil něco, co oba dobře víme: že existují tzv. měkká a tvrdá data.

Je to docela jednoduché: měkká data jsou neohraničená a víceméně subjektivní, tvrdá data jsou jasná "jako facka". Například: "nezachoval jsem se vůči němu úplně slušně" je něco trochu jiného než "dal jsem mu facku".

Tvrdým datům se dává všeobecně přednost, pro jejich nezpochybnitelnot, avšak vystačit s nimi bohužel nelze. Například psychologové (já a I. Ř.) a historici (J. Pernes) musí umět pracovat pokud možno nezkresleně i s těmi měkkými, a dokonce to rozhoduje o jejich odborných kvalitách.

Na jiném místě se I. Ř. dotkl podstaty současné "české stiauce": "Stejně tak by bylo dobře prozkoumat, zda správní rozhodnutí o povolení a prvním připuštění KSČM do voleb bylo v souladu s ústavou - jako že nebylo. Stejně tak by se měli všem partajím omlacovat o hlavu všichni jejich bývalí normalizační komunisti, aby odcházeli do politického důchodu."

Tím se ovšem můj bývalý spolužák (a dodnes kamarád) I. Ř. dostal na měkké pole. Dnes dvaašedesátiletý Pernes může posloužit jako učebnicový příklad. Jsou všichni bývalí normalizační komunisté na odstřel? A co ti, kdo byli kdysi "jen" členy Socialisického svazu mládeže nebo ti, co stejně jako Pernes "jen" studovali VÚML? A co vlastně všichni ostatní, snad vyjma "magorů" chartistů, neboť každý z nás více nebo méně spolupracoval? Není to vůbec problém české povahy, která je díky historickým zkušenostem příliš ohýbavá?

Tím se ovšem dostávám k tomu podle mne nejpodstatnějšímu: k polotvrdému psychologickému zákonu, že ohýbní páteře zatemňuje mozek. Člověk chce být integrovaný, vnitřně jednotný, nemůže žít v trvalém vnitřním rozporu, a

svědomí téměř vždy podřídí svým špatným nebo rozporuplným skutkům.

Jirka Pernes měl vlastně z pohledu typického českého člověka smůlu: byl jen "normálním" Čechem. Čechem, který neuznává boží mlýny a "pravdulásku", protože všude vidí, jak to nefunguje a jak je většina lidí úspěšná právě proto, že se umí dobře nebo přinejmenším dostatečně ohýbat.

Jenže v širším slova smyslu to normální není. Chce to značně širší pohled, aby to člověk pochopil. Toho naprostá většina Čechů schopna není. Proto téměř všichni chartisté šli po Listopadu "od válu" a jsou dnes vysmíváni skoro stejně jako to normalizace, kdežto komunisté a polokomunisté dodnes dělají kariéry.

Na případu Jiřího Pernse mne těší (omlouvám se),  že je výjimokou potvrzující pravidlo. Že naznačuje, že s českou demokracií to není tak špatné, jak se často zdá.

Těší mne, že je typickým příkladem toho, že ohýbání charakteru zatemňuje rozum. Jirka totiž, jak stoupal nahoru a nahoru a myslel si, že je normální, ztratil zpětnou vazbu a vešel do míst, kde neměl co dělat. Do míst, kam patří jen ti  o p r a v d u  nejlepší z nás.