Nad katolíky, protestanty, nevěřícími Čechy a Liborem Michálkem

V zásadě souhlasím s paradoxně vánočním článkem kolegy blogera Hrebenara "Římskokatolická církev je největším pokrytcem na světě", je však podle mne silně přeexponovaný, nehledě na některé dílčí omyly a faktické nepřesnosti, kterých se autor dopustil ať již z nevědomosti, z nedostatku kritického myšlení či (možná) jen z potřeby být "karmově úderný".

My Češi jsme ve světovém měřírku jeden z nejméně věřících národů, ne-li národem vůbec nejméně věřícím - a v cokoli.  Lze těžko říct, zda je to tak dobře nebo špatně. Jednou z příčin naší "nevěřivosti" je jistě to, že jsme byli příliš dlouho a příliš opakovaně vystavováni krásným (v průběhu let různým a navzájem si odporujícím) slovům, která se potom vždy či téměř vždy rozešla se skutky nebo se ukázala sama o sobě jako mylná. Děje se tak bohužel dodnes.

Snad hlavním historickým kořenem naší nevěřivosti je katolicismus. Příliš nedám na po staletí přetrvávající národní vlastnosti, ale na na to, že nám vždy bylo bližší protestantství než katolicismus, bych si skoro přisadil. Ne náhodou protestantství (husitství) jako masové hnutí začalo u nás, ne náhodou nám musel být katolicismus po Bílé Hoře tak násilně vnucen: byli jsme vystaveni drastické katolické propagandě. Jen proto jsme postupně na katolicismus přešli a začali jsme přijímat jeho mýty, dogmata a nešvary, které pro nás byly dříve zcela nepřijatelné. Svou roli hrálo i to, že po třicetileté válce se počet obyvatelstva v Čechách a na Moravě zredukoval na třetinu, že snad ještě víc upadla jeho vzdělanost a že protestantská elita musela utéct nebo otočit (jako například Albrecht z Valdštejna). Za svého jsme přijali "svatého" Svatého Jana z Nepomuku, mýtus o němž byl ryze účelově  a "marketingově" vykonstruován katolickou církví ruku v ruce s absolutistickou habsburskou mocí. Nit se však přesto nepřetrhla, paměť na husitství a českobratrství se udržela. Ne náhodou se naši obrozenci koncem osmnáctého tak "chytili" osvícenství, které mělo s protestantstvím mnoho společného a v němž se nacházely motivy ateismu. Osvícenský císař Josef II (ne náhodou u nás tak populární) sice katolické církvi silně ustřihl hřebínek, avšak (zřejmě) nechtěně jí tím i pomohl, neboť jednak tím, že potlačil její moc a největší nešvary ji učinil nám přijatelnější, jednak tím, že povolil pouze německé evangelictví, oslabil naši tendenci vrátit se českobratrství. Podruhé jsme příležitost přimknout se víc k protestantství promarnili po první světové válce, neboť již tehdy jsme byli do značné míry národem "beznabohů" a s odklonem od Rakousko-Uherska jsme se sice ještě víc odklonili i od katolicismu, avšak převážila již nechuť věřit v cokoli. Nacismus, stalinismus a poststalinismus naši nevěřivost jen posílil.

Nerad bych, aby můj historický exkurs vyzněl jako propagace protestantství. Jsem příliš převědčen o tom, že šťastný, smysluplný a svému okolí prospěšný život člověk může vést nezvisle na tom, zda je katolík či protestant či věřící či nevěřící. Rozhdující podle mne je, zda je to mravný či nemravný člověk.

Je však podle mne dobře, věří-li v něco vyššího a má-li nadosobní, byť třeba (nebo dokonce nejlépe) veskrze suše realistické ideály. Omlouvám se: proto se snažím tak zarputile proklamovat Masaryka. Ten se nejdřív odklonil od katolické církve, potom víceméně i od všech protestantských (i když unitářská a československá mu zůstaly blízké), potom vše nahradil vírou v humanitní demokracii a svou vlastní víru omezil na ryze osobní. Samotnou víru v boha pak na pouze hypotetickou.

Podle mne je víceméně jedno, v co a jak člověk věří, hlavní věcí je jeho konání. Každý z nás, ale i každý národ, ovšem potřebuje nosné a ušlechitlé vize, chce-li se vyvíjet k lepšímu.

Rozhodujím pro hodnocením katolicismu je podle mého názoru tedy to, zda v něm lepší pohnuty a konání (a nosné a ušlechtilé vize) převažují, nebo zda jsou v defenzívě. Podle mne v katolicismu to lepší převažuje. Katolická církev je dnes dokonce, přes zvou značnou rozporuplnost, jednou z mála sil, které jsou ještě schopny bránit úpadku naší euroamerické civilizace.

My Češi jsme jako ateisté na jedné straně světovou avantgardou, na druhé straně nám doslova zoufale chybí jakákoli víra a jakékoli vize.

Je mi jedno, zda náš novodobý Hus Libor Michálek je katolíkem, protestantem či beznabohem...