Na řadě je Vladimíra Dvořáková?

Když jsme v roce 1989 volali "Už je to tady!", netušili jsme, že velmi brzo budeme to stejné moci volat znovu, jen v opačném slova smyslu: že budou, stejně jako po roce 1968, znovuvylézat krysy z děr. A že tato volání, kdyby se poskládala těsně za sebe, by vydala na nekonečné skandování.

Netušii jsme (i když jsme to tušit měli), že se znovu rozhoří boj, kterému se poněkud pateticky říká Spor o smysl českých dějin, ale který za bezmála dvě stě let svého tvrání nabral nekonečné množství naprosto nepatetických - prozaických, tvrdých a nechutných - podob.

(Začalo to kdysi Dobrovským, který měl tu "drzou" poctivost a odvahu vystoupit s tím, že Rukopisy zelenohorský a královédvorský jsou padělky. Padělateli a davem, který jim nadšeně tleskal, byl za to uštván a zatracen. Po delší době a mnoha peripetiích se stejně odvážně vyslovil Masaryk a byl stejně zatracován, ale protože byl silnější než Dobrovský, nikdo si na něj nepřišel. Pak to pokračovalo mnoha jinými Masarykovými spory, v nichž ve všech zvítězil - byť například ve sporu s Pekařem musel poněkud se svých původních stanovisek ustoupit. Potom však přišly spory, v nichž pravda většinou dostala "na frak": Beneš vs. Chamberlain, Beneš vs. Gottwald, Kriegel vs. Husák, Havel vs. Klaus. Zastánce "pravdylasky", kteří prohráli po Listopadu, nelze vyjmenovat.)

Nyní se dnešní padělatelé pokouší dát na frak Vladimíře Dvořákové. Snad se jim to nepodaří. Snad to bude jeden ze symptomů ne nemoci, ale obnovujícího se uzdravování české společnosti (?!).