Kronika Řetězy (10), Lukáš (1950 - 1970)

Radim byl už dospělý, když ho přepadl zvláštní sen. Ocitl se na Podkarpatské Rusi, kolem byly jehličnaté stromy. Pral se s otcem na palouku, oba mladíci, otec vysvlečený do pasu, jen ve vojenských kalhotách. V morku kostí cítil jeho tělo, které mu vždy vonělo. Dostal otce na lopatky, byl lepší! Viděl, jak pod ním Lukáš bezmocně leží a dívá se mu do očí. Pak se Radim rozbrečel a probudil se.

Poté, co musel opustit místo vedoucího ve svém bývalém obchodě, vystřídal Lukáš několik dělnických zaměstnání. Najít cokoliv lepšího se mu nepodařilo. Nebylo dokonce snadné najít ani tu nejhorší práci.

Jednou se vrátil domů zdrcený - nevzali ho na práci kopáče. Když ho mistr, který ho přijímal dozvěděl, že je to 'ten Vrána co měl ten Krystal', s gestem převahy mu ukázal dveře.

Lukáš si nakonec našel místo jako topič. To mu ‚plně‘ vyhovovalo, hlavně proto, že ve chvílích mezi přikládáním uhlí mohl studovat knihy o výtvarném umění, filozofii a historii. (Doma četl beletrii a poesii - nejraději měl Zweiga, Čapka, Hostovského, Šrámka a Seiferta.)

Časem přece jen zatrpkl. Radim s Libou si ho z dětství pamatovali jako vlídného, byť poněkud zasmušilého. Později ožil, byl ale někdy vzteklý. Když poslouchal rozhlasové zprávy, nadával i hrubě. Měl to odstupňované na ‚hajzli!‘, ‚hajzli prašiví!‘ a ‚hajzli zasraní!‘. Podle toho rodina poznala, jak ho co dopálilo.

Jako topič pracoval necelých dvacet let; potom měl pracovní úraz. V kotelně unikaly jedovaté plyny; omdlel, spadl ze schodů a rozbil si hlavu. Po určitou dobu pak trpěl epileptickými záchvaty.