Jen ne Bobošíkovou...

Když jsem předevčírem zjistil, že do Senátu se vedle Jiřího Dienstbiera ml. a dalších hlásí i Jana Bobošíková, "polilo mě". Jestliže na tomto blogu (jehož je VIP Bobošíková podle mne ostudou) občas píšu proti demagogům, nemohu ji vynechat. Přestože je pro mne, byť profesionála ve čtení mezi řádky, mimořádně obtížným soustem. Podobě jako u Langera (viz můj nedávný článek Langer versus John: nic nového pod sluncem) i u ní totiž platí, že nejvýmluvnější (to je vesměs i nejinteligentnější) demagogové a prospěcháři jsou nejnebezpečnější a nejneprůhlednější.

Kdykoli jsem ji viděl nebo vidím v televizi, dělá se mi zle. Nechť mne proto každý podezírá z podujatosti. Nechť ovšem pokud možno nezávisle na tom každý posoudí sám.

"Sousto" jsem si navíc ztížil tím, že jsem si k bližší analýze vybral odstavec z jejího blogového článku Gesta místo práva, aleb Helena na pranýři (začínajícího slovy Přejděte znovu Jordán, žádají po Heleně Vondráčkové osobnosti uměleckého a veřejného života), týkající se Václava Havla:

'Gesta možná mají své místo v revolučních okamžicích národa, ale do běžného života nepatří. Nepřekvapuje mě příliš, že v tomto smyslu svůj Jordán nedokázal přejít exprezident Václav Havel. Jako dramatik měl vždy velká gesta v oblibě. A jeho elitářské představy o fungování zastupitelské demokracie i pokřivené pojetí práva ho dovedly nejen k polistopadové spolupráci s elitními komunisty typu Mariána Čalfy, ale i k jeho první amnestii, kdy propustil na svobodu i vrahy a násilníky bez hledu na bezpečnost občanů.'

Na první podle to vypadá velice dobře, jen těžko se proti tomu dá něco namítnout. Je to, jak tomu u Mistrů bývá, je velice dobře napsané a jsou tam smíchány pravdy s polopravdami až nepravdami, ty jsou však jakoby napsány malými písmeny. Předesílám, že i já mám proti Václavu Halvovi ne nepočetné námitky, ale dejme si prosím pozor na vše, i na ta zdánilvě malá písmena.

'Jako dramatik měl vždy velká gesta v oblibě...' Jistě ano, nelze to však paušalizovat, používat slov "velká", "vždy" a podobně. Havel je jistě osobností bohatě rozkošatěnou až rozporuplnou, a proto je mu možno stejně "oprávněně" vytknout, že byl "vždy" příliš suchý a že například proto prohrál s Klausem (což je jinak věc samozřejmě mnohem složitější).

'Jeho elitářské...' Jedná se o klasickou nálepku, skrytě populisticky nadbíhající levicové, to je víc než poloviční části české společnosti. Nerozlišující elitu a elitářství, slovo tak rádo a tak často dříve i dnes zneužívané komunisty. Zde se mi chce zvolat: Kéž by měli současní Češi mezi sebou víc skutečných, to je široce a hluboce vzdělaných, střízlivě uvažujících a nezbabělých elit! Elit ne v tom horším, ale v tom nejlepším slova smyslu!

A pak milá Bobošíková začne útočit do slabin: 'představy o fungování zastupitelské demokracie i pokřivené pojetí práva ho dovedly nejen k polistopadové spolupráci s elitními komunisty typu Mariána Čalfy, ale i k jeho první amnestii, kdy propustil na svobodu i vrahy a násilníky bez hledu na bezpečnost občanů...' Ve skutečnosti ovšem nejde o slabiny, ale problematické a plně diskutabilní Havlovy kroky. "Zapomíná" se zde, že Havel, stejně jako například Jiří Dienstbier st., žil do Listopadu v jistém idealistickém závětří a že je přinejmenším omluvitelné, že zejména zpočátku si počínal nezkušeně. Využívá se zde, opět populisticky, jeho nynější neoblíbenosti. Zapomíná se, že Čalfa se z komunistů zachoval po Listopadů nejlépe jak mohl (čímž se ho samozřejmě nechci zastávat, nechci zlehčovat jeho předlistopadovu minulost, vzdáleně ovšem připomonající minulost Gorbačovovu). Kromě toho je statisticky doloženo, že Havlem propuštení zločinci nenapáchali zdaleka takové škody, jak se snaží "do zblbnutí" tvrdit Havlovi odprůci. Ve srovnání se škodami, které napáchali a stále páchají zločinci jimž dal zelenou Klaus a spol. (viz též orlické vraždy, Kájínka apod., tunelování a korupce), byly tyto škody de facto zlomkové.

'Dopady na vývoj společnosti a právního státu mu mohly být ukradené' je nepochybně evidentní lež. Málokomu v české společnosti jako Havlovi před Listopadem, po Listopadu a až dodnes záleželo a záleží na pravém opaku.

Dlouhá léta jsem psal psychologické a psychopatologické nálezy a troufám si říci, že jsem měl pověst docela slušného diagnostika. Můj psychologický závěr stran Jany Bobošíkové zní takto:

Anomální osobnost se silně narcistickýmiu rysy, jejíž ústřední životní motivací je nezřízená touha po moci a slávě, jimž je ochotna obětovat téměř vše a díky jimž jsou silně zdeformovány její charakter a morálka.

(Je ochotna si za kandidatury na prezidentku (!) pověsit na uši třešničky, aby se zalíbila stejně demagogickým a perfidním komunistům.)