Havlíček očima TGM (3) - Proti revoluci

Hlavní taktická otázka roku 1848 přirozeně byla: účastnit se revoluce? Havlíček, stejně jako Palacký, byl proti násilné revoluci a stál v tom proti nejradikálnější revoluční frakci nejostřeji. Nelze pochybovat, že bránit se proti násilí je z mravního stanoviska jednotlivci i společenským celkům dovoleno. Bránit se neznamená užívat násilí nového; znamená to právě jen bránit se, a není-li jiné možnosti, i železem. Bránit se železem je něco docela jiného než činit násilí: každý čin se posuzuje podle úmyslu z něhož prýští a je tudíž jasné, že ten kdo se brání, chce něco docela jiného než ten, kdo utlačuje.

Havlíček vychází z názoru, že pokrok jednotlivých národů a celého člověčenstva je jen stupňový a pozvolný; pokrok také není ustavičný a bez přestávky, chvílemi se otáčí i zpět – je ustavičným „vlněním lidských osudů“. Ve svém celku a jako celek však člověčenstvo skutečně pokračuje, třebaže se střídají revoluce a reakce.

I nynější pokolení lidstva ještě zdaleka neuzrálo pro uskutečnění těch politických ideálů, jaké tanou jednotlivým šlechetným horlivcům pro blaho člověčenstva. Věru, toto dílem nezralé, dílem zkažené pokolení musí vymřít a zahynout, nové pak musí vykonat dlouholetou pouť skrze poušť všelikého utrpení a trpkých zkušeností, aby se očistilo i utužilo a stalo se tak schopným nového života.“

Havlíček žádá odpor zákonný, zjevný a veřejný. „Zákonnou mravní opozicí se odzbrojí i mravní síla utiskující moci, kdežto protizákonným, tajným, úkladným válčením se naopak vybízejí a jaksi ospravedlňují její tyranské utlačující prostředky. Pro knížata je nejnebezpečnější, když se počestností a zákonností přátel svobody, jejich odvahou a odhodlaností pro obecné blaho a pro čest vlasti zahanbí opačná povaha jejich usilování a stane se lidu povědomou. Kdekoliv by se to sběhlo, tam veta po despotismu.

Prostředky k zákonnému boji a odporu se zmnožují a zesilují v té míře, v jaké se v národě vyvíjí smysl a odvaha pro tuto nejšlechetnější a nejzáslužnější činnost. K nejdůležitějším těmto prostředkům patří:

1. Zákonné odmlouvání a odpírání při bezprávných poručeních a porušeních, také i žaloba a stížnost až k nejvyšším místům, aby se bezpráví a právo objasňovalo, aby vyšší úředníci buď sami přiznali bezpráví a odstranili je či aby jeho potvrzením sami museli dobře smýšlejícím slabochům strhnout bělmo z očí nad pravým stavem věcí.

2. Veřejné horlení proti bezpráví a pro právo na jakékoli možné právní cestě, nejvíce pomocí domácího i zahraničního tisku. Musí se to však dít takovým způsobem, aby jestliže nastoupí pronásledování a odsuzování, nemohlo se to považovat za zaviněné, ale aby mučednické utrpení pro svobodu v lidu jako patrný důkaz despotického násilí a bezpráví též rozšířilo obecný smysl pro zákonnou opozici.                                                                                                                                                                                    3. Vynalézání a užívání jakýchkoli cest a prostředků, kterými by se pravda a vlastenecké přesvědčení vštěpovalo do lidu a kterými by se stále víc zobecňoval a sílil jeho souhlasný výraz. Prostředky jsou: tisk, listy, demonstrace, to je projevování smýšlení, schůzky a shromáždění, cesty, adresy, petice, podporování chudších vlastenců, zvláště pronásledovaných atp. Kde by pak nebylo mluvení včas či namístě, tam výrazné mlčení a opominutí holdování. Zvláště toto poslední bývá často jediným možným a vhodným způsobem, kterým se knížatům dá povědět pravda a výstraha do očí.

4. Důležité je rovněž nepotlačitelné projevování soucitu a účasti při veřejném ukřivdění a bezpráví, zvláště při procesech apod. Národ, pokud se může pokojně a mlčky dívat, když jeho nejšlechetnější muži hynou pro jeho právo a blaho ve vězeních, je mlčky odsouzen k hanbě a porobě. Kdo se bojí promluvit, ať také mlčky snáší bezpráví. Mravní úpadek národů bývá nejžalostnějším důsledkem delšího potlačení svobody. Pravý muž musí mít přesvědčení a musí si troufat pronášet je a zastupovat.

Nejdůležitější ctností však je, aby člověk nezoufal o dobré věci své vlasti, aby si podržel pevnou víru v její budoucnost a raději spolu s ní trpěl a podle možností jí pomáhal než aby ji docela opustil.“

Revoluce je podle Havlíčka jen prostředkem k cíli. Cíl musí být musí být rozumný a mravný a revoluce sama musí být vedena rozumně a mravně. „Jsem velký nepřítel revoluce se zbraní a držím hlavně  na revoluce v hlavách a v srdcích.“

(Z připravované knihy Tomáš G. Masaryk: Karel Havlíček, demokratický publicista, vybrané výňatky)