Tento seriál nemohu začít jinak než tím, jak to všechno začalo - přesněji co tomu předcházelo, co a kdo mě přiměl k tomu, abych vyhledal odbornou pomoc. Samozřejmě nemohu opomenout první sezení, coby začátek terapie jako takový...
Důvodů k tomu, proč si lidé nechtějí přiznat, že mají problémy se psychikou a že je nechtějí řešit s odborníky, může být spousta - z dávného pravěku přetrvávající pudy, strach z toho, "co tomu řeknou lidi" atd. - ale jedním z těch hlavní je ten, že "cvokaři" se netěší zrovna nejlepší pověsti (jsou často považováni za šarlatány), stejně tak i lidé, kteří k nim chodí (jsou považováni když ne přímo za blázny, tak přinejmenším za slabochy, kteří nejsou schopni své problémy řešit sami). I přesto, že se situace v této oblasti zlepšuje (především ve větších městech), spousta lidí považuje vyhledání "cvokaře" za ostudu a buď k němu nejde - i když by jeho pomoc byla pro něj přinejmenším vhodná.
Jsem přesvědčen, že začít řešit své problémy s pomocí "cvokaře" není žádné slabošství, ale naopak to chce notnou dávku odvahy a odhodlání (nebo mít mezi blízkými někoho, kdo tomu dotyčnému pomůže potřebnou odvahu a odhodlání získat). Dle mého názoru si lidi, kteří se odhodlají přizvat si na pomoc se svými problémy psychologa (nejsou k tomu přinuceni okolnostmi) a nenechají se odradit hned na začátku, si zaslouží když ne obdiv, tak alespoň velký respekt.
Ke psychologovi mě posílali už ve škole
Poprvé jsem "měl tu čest" se setkat se psychologem už v době, kdy jsem byl dítko školou povinné - byť to byly jen dvě jednorázové návštěvy pedagogicko-psychologické poradny v 1. a 7. třídě. Bylo to na základě podnětů učitelů, a to kvůli tomu, že ač jsem byl dítko chytré, příliš málo jsem to o hodinách dával najevo - zkrátka že jsem byl příliš pasívní - a domluvy, poznámky v žákovské knížce typu "Tomáš se při hodinách málo hlásí" a stížnosti rodičům na třídních schůzkách nezabíraly...
Možná právě kvůli těmto tlakům a dalším nepříjemným skutečnostem (šikana ve škole, které jsem se neuměl bránit, otcova nezdravá láska k alkoholu a z toho pramenící časté "dusno" doma, snaha přijmout "správnou víru" v období dospívání ze strany mého dědečka, fanatického to komunisty a češtinářce na střední škole, fanatické to milovnice "vážné" hudby, "krásné" literatury apod.) jsem měl na současnou diagnózu schizoidní poruchy osobnosti se sklony k prudkým depresívním dekompenzacím zaděláno.
Později v zaměstnání mi nadřízení často vytýkali to, že nekomunikuju s kolegy a že to brzdí mou práci apod. To mělo většinou za následek to, že jsem byl brzy odejit. Nejspíš tehdy začaly z temných hlubin podvědomí a nevědomí přicházet signály o tom, že se mnou asi není něco v pořádku. I když jsem těmto signálům ještě nebyl ochoten naslouchat, začal jsem se víc zajímat o sebe a svou psychiku.
Pomocná ruka mé drahé polovičky
S manželkou jsem se seznámil v březnu 2010. Už na třetím rande o cca 2 měsíce později, když jsem jí vyprávěl o jedné konině, co jsem provedl, se mě zeptala: "Neuvažoval jsi o tom, že bys šel ke psychologovi?" (nebo něco na tento způsob). Možná to byl z její strany takový nenápadný impuls, abych si začal pohrávat s myšlenkou, že bych toho psychologa opravdu navštívil. Dokonce jsem o něco později procházel stránky různých psychologů a ordinací, ale ještě jsem tu odvahu, abych si nějakého vybral a objednal se k němu, nedostal. Pak jsem to pustil z hlavy.
V září 2010, když byla má drahá polovička v lázních v Jeseníkách a já ji jeden víkend navštívil, prozradila mi, že ona sama se se psychikou dlouho léčí (v té době už skoro 10 let). Navzdory jejím obavám, mi tím přišla ještě atraktivnější. A možná i díky tomu jsem byl myšlence, že bych vyhledal psychologa, o něco přístupnější.
Někdy v prosinci na to opět přišla řeč a má drahá polovička se mě po více než půlroce zeptala, jestli bych nechtěl chodit k psychologovi, že by mi to přece jen pomohlo - nemohla si nevšimnout, že jsem byl čím dál víc vyčerpaný a skličovaly mě úzkosti kvůli každé kravině (hodně se na tom podepsala i "otročina" v jednom libeňském internetovém studiu, které vládl psychopatický "obchodní ředitel", který bral své podřízené spíše jako dobytek než jako cennou pracovní sílu). Nevím, co jsem tehdy odpověděl, ale vím, že jsme si o tom povídali, drahá polovička mi o tom pověděla něco víc a doporučila mi psycholožku, ke které sama několik let chodila a která jí pomohla z té největší bryndy. O několik dní později mi dala na ni kontakt.
Možná spíš zvědavost než potřeba odborné pomoci mě přiměla k tomu, abych se k psycholožce objednal na sezení. Její hlas, ze kterého vyzařoval klid a snad i jistá dávka životní moudrosti, ve mně budil důvěru a na první sezení jsem se začal i trochu těšit.
První sezení
První sezení proběhlo 21. 1. 2011. Psycholožka mi byla mi byla už od prvního momentu, co jsem se s ní osobně setkal, sympatická a cítil jsem, že vůči ní můžu mít "nadstandardní" důvěru oproti jiným cizím lidem.
Původně jsem šel na první sezení s tím, že jsem stále více vyčerpaný a že při komunikaci s druhými dochází k častým nedorozuměním. Jelikož je to zkušená psycholožka s mnohaletou praxí, záhy poznala, že problémem je u mě něco jiného - nízká sebedůvěra a frustrační tolerance, sklony k úzkostem - a dokonce, že je u mě natolik velké riziko rozvoje depresí, panické poruchy nebo jiných podobných neduhů, že je vhodné nasadit na to "prášky na nervy". A tak jsem začal užívat malou dávku jistých antidepresiv (SSRI antidepresiva na bázi citalopramu), čímž jsem se stal psychiatrickým pacientem.
Ale co je důležité, hned po prvním sezení jsem věděl, že jsem udělal dobře, že jsem dal na doporučení mé drahé polovičky - nejen ohledně toho, abych vyhledal odbornou pomoc, ale i ohledně toho, že drahá polovička zřejmě moc dobře vytušila, že ta psycholožka by mi "sedla". Důkazem toho je to, že k ní chodím už skoro pět let - byť už jen jednou za šest týdnů (oproti jednou za dva týdny na začátku).
Co na závěr?
Za to, že mě má drahá polovička přiměla svěřit se se svou nabouranou psychikou do odborné péče a učinila tak jemně a bez nátlaku (přemlouvání, naléhání, či jiný nátlak by alespoň v mém případě nadělal více škody než užitku), jí patří velký dík. Díky tomu se můj život začal ubírat směrem k většímu vnitřnímu klidu a vyrovnanosti a celkové životní spokojenosti - a jistě za těch pět let jsem se k tomu hodně přiblížil, i když to nebylo nic jednoduchého a občas to i "bolelo".
