Mnoho povyku pro nic - tedy pro Havla

Přesně předloni umřel jakýsi Václav Havel. Svědci Havlovi kvůli tomu ztropili strašlivý povyk, spojený s nesmyslně dlouhým státním smutkem. Dnes, přesně po dvou letech se situace - byť v podstatně menším měřítku - opakuje.

V médiích je to zase samý Havel a Svědci Havlovi se alespoň v duchu přehrabují ve zpopelněných ostatcích jejich "Pánbíčka", hledajíce jeho řitní otvor, do kterého by mohli vlézt. Podobně jako vymaštěné pubertální fanynky Justina Biebera nebo Michaela Jacksona zanášejí internetové diskuze slabomyslnými frázemi o tom, jak byl jejich "Vůdce" nej nej nej a neméně slabomyslnými frázemi o morální nevyzrálosti, závisti apod. prskají na ty, kdož jejich jediný správný názor nesdílí.

Je mi jedno, jestli byl Václav Havel první polistopadový prezident a je mi jedno, že je uznávanou autoritou nejen u nás. Pro mě je to prostě cizí člověk, se kterým mě nepojí žádný příbuzenský nebo jiný blízký vztah. Proto nevidím důvod, proč dnešnímu dni klást zvláštní význam.