Svědci Jehovovi aneb Netrpělivost Vás zabije!

Jdu si takhle ráno parkem, když mě najednou osloví paní s kočárkem, jestli mám chvilku. S úsměvem odpovídám, že ANO. Paní tedy hbitě vytahuje z tašky nějaký časopis. Úsměv z tváře mi ale nezmizel...

Hlavou mi okamžitě probíhají roztodivné věci, které už odněkud znám: Stážná Věž a Vesmírní lidé!

Netrefil jsem se, paní mi podává časopis Probuďte se!. Konkrétně číslo s názvem  Proč jsou lidé tak netrpěliví?

Povídá mi, že prý ona sama se v tom našla, dost jí to pomohlo a jestli se nebudu zlobit, když mi tento časopis věnuje. Odpovídám, že se určitě zlobit nebudu a rád si prostuduji něco, kvůli čemu ona dokáže zastavovat neznámé lidi na ulici.

Nakonec dodává to, co už mi bylo jasné, že v tomto časopise najdu odkazy spojené s náboženstvím.

„Ale nebojte se, abyste si to mohl přečíst, nemusíte být věřící." Nebojím se! Loučím se s paní s přáním hezkého dne a pokračuji svým dnem s novými podněty k přemýšlení.

Konečně mám chvilku a otevírám časopis. Na první pohled mě zaujalo příjemné grafické zpracování. Začínám číst a překvapujeme mě druhá věc, poměrně čtivě napsaný článek o netrpělivosti.

Je sice velice jednostraně (jednopohledově) napsaný, se spustou jmen vědců a psychologů, která mají vzbudit dojem, že se tu píše něco, co si nevycucali z prstu. Ikdyž podle mě prezentují jen poměrně zřejmé trendy ve vyspělé společnosti.(nebo že by církev byla moderní institucí zajímající se o vědu?)

Ale proč ne, internet, televize a rádio na mě chrlí spousty takových informací. Umím si vybrat.

Další část s názvem Netrpělivost vám může ublížit, už ve mě vyvolává pocit, že mě pisatel článku má za idiota, a tak jen prolétávám nějaké věty.

Ve zkratce: budete netrpělivý a přijde stres, alkohol, snížení HDP, ztráta přátel a nakonec zbankrotovaný umřete na vlakovém přejezdu!

Poslední část článku Co vám pomůže být trpělivější už nečtu. Jen si rychle pročítám, kolik je zde přímých odkazů na bibli. Je jich šest, to ještě ujde. Každopádně myslím, že podobná doporučení jak žít, už jsem viděl v Rytmu života, Bravíčku a Ona Dnes, a tak dále nepokračuji.

Do popředí mysli se mi ovšem dostává jiná otázka: Kdože mi ten časopis vlastně dal?

Jak už jsem řekl, byla to mladší paní s kočárkem (miminko jsem neviděl). Dále si pamatuji, že byla příjemná, zdvořilá, ale že vypadala velice unaveně, měla mastné vlasy, nezdravě sešlapané boty s tvrdou podrážkou, v ruce sušenku a velkou nadváhu.

Proč to píšu?

Je sice moc hezké, že mi ta paní chtěla rozzářit život časopisem, který mi může pomoci. Je super, že jí nějakým způsobem pomohl. Být ale na jejím místě, tak se asi zaměřím na jiný problém. Abych v tom parku mohl za pár let v pohodě běhat se svým dítětem. Abych se vůbec se svým životním stylem měl šanci dožít vnoučat...

Rozdávat časopisy a šířit poselství může potom třeba do osmdesáti.

Svědci Jehovovi, těším se na další setkání - Čau!