Naložíme repráky - hyjé moje koně hyjé

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Logistika byla, je a bude věda. Jak co naložit, aby bylo všechno po ruce a zároveň se vlezlo do připraveného vozidla? Ani už nepamatuji, jak jsme jezdili před Barkasem B1000 , zvaným Baryn. Koncem sedmdesátých let, byla o dopravní prostředky nouze. Jenda měl ovšem mimo skvělý aparát také Baryna.

Byl  bezvadný řidič, za 12 let, co jsem s ním jezdil, neměl žádnou kolizi. Dodržoval dvě zásady:

1) Alkohol dodává řidiči zdravou sebedůvěru

2) Jezdím vždy tak, aby náraz byl co nejmenší

První zásada byla jasná, nepamatuji, že by jel střízlivý. Druhá znamenala, že pojedeme pouze tak rychle, jak má naváto. Nezřídka jsme se ploužili padesátkou po hlavní silnici Brno - Břeclav.  To ale neznamená, že by byl špatný řidič. V Barynovi byla za sedadlem řidiče umístěná baterie, kterou Jenda neměl připevněnou. "Na co, Batlesu," říkával, "řidič má jezdit tak, aby se náklad v autě nepohnul!" a skutečně. Měl jsem z něho mindrák, pokud řídil, nic se v autě ani nehnulo. Když jsem řídil já, ať jsem dělal co jsem dělal, občas se baterie o žďabínek pohnula. "Batlesu, opatrně!" děl Jan s potutelným úsměvem mistra.

Do malého Barkáska se nám musela vejít celá aparatura - 2 x 800W JBL reprobedny, mix , koncové zesilovače, veškeré příslušenství, bicí souprava, aparatura pro muzikanty, světla o výkonu 32kW a také různé pomůcky pro sestavení scény. Auto bylo našlapáno k prasknutí. Ze začátku jezdila kapela se Slávkem v jeho Škodověnce, postaršího již data výroby. "Slávku, co to máš za karbovňu?" smál se Jenda. "Cože, jaká karbovňa?" durdil se Slávek, "to auto koupil otec v Tuzexu, za bony, abys věděl!" Ani netušil, s jakým hurónským smíchem se setká. Později, když jsme už byli opravdu KAPELA, začal s námi jezdit Mirek taky s Barkasem.  Měl ho načančaného, se záclonkami v oknech, nablýskaného a lak se mu na rozdíl od mírně zrezlého Baryna skvěl. "Sakra Mucho, ty si jak kolotočář. Firhaňky sem v autě eště neviděl," řehonil se Jenda. Ale kapela plesala. Nejen že jsme mohli nabrat víc aparátu, ale sem tam se o přestávkách Mirův Barkas pohupoval v rytmu, který dával tušit spokojenost v autě zamčené dvojice.

Jezdili jsme v zimě i v létě na "protektorech", kde bychom vzali na pořádné pneumatiky? Hráli jsme si na bruslaře. Někdy s děsem v očích, jindy s jistotou "mistra" a nakonec co nám zbývalo. Začátkem osmdesátých let bývávaly mrazy, až praštělo -35° Celsia, studený nevytopený Barkas, cesta zavátá sněhem. Tam to ještě šlo, ale rozmrazit okno nad ránem, byl výkon hodný hrdiny. Jendův Baryn prostě netopil a netopil, vlastně topil, ale ventilátor nasával vzduch z kabiny a ne od topení. Když jsme se vraceli se zamrzlým předním oknem, dala se udržovat pouze škvíra na výhled pro řidiče. "Jedem, jak tankisti," smáli jsme se. Často jsem Jendu zapřísahal, aby to opravil. Tvrdil, že je to děsně složité, že by se muselo všechno rozdělat a vůbec. Mě to ale nedalo, vlezl jsem do příslušného místa, nasadil gumovou přírubu a dotáhl co bylo třeba, oprava na deset minut. Najednou jsme mohli jezdit v košili, zima ne zima. "To´s temu dal, batlesu!" rozčílil se Jenda, "dřív jsem jezdil v bundě, vystoupil jsem a nebyla mi zima. Teď jedu v košeli, vylezu ven a su nachlazený!" Prostě jsem se nezavděčil, ale Barkas od té doby topil. Na jednu zábavu na Znojemsko jsme přijeli div živí, mrholilo a mrzlo. Na silnicích námraza, že se dalo bruslit.  Celou noc mrzlo, a když jsme přišli k autům, led na sklech byl cca centimetr tlustý. Nastartovali jsme a čekali, až se aspoň trošku ohřeje přední sklo, abychom mohli nastoupit se škrabkami. Mira běhal kolem auta a zuřil, že toho benzínu a že tady budeme sto let, než se to roztopí a že on se na to može vys... . "Co zuříš, Miro? Vem si horkou vodu a vylij ji na sklo. Led se roztopí a bude," řehonil jsem se. Mira se zarazil, ale už běžel pro horkou vodu. Během chvilky ji vychrstl na přední sklo - a bylo bez ledu - a taky bez skla.  Ještě dnes vidím vyděšené Mirkovi oči. Tentokrát jsme mu načančaného Barkasa nezáviděli, v tom mraze jel chudák s celou kapelou bezmála 100 km bez předního skla.

Naložení aparatury s vydatnou pomocí Mildy, našeho basisty, byla moje parketa. Časem jsme dokázali hotové divy. Často jsme vyhrávali sázky se zbylými diváky. Nechtěli věřit, že je možné tu hromadu aparátu naložit do takového malého prostoru a často ještě zbylo místo pro nějakého toho zoufalce, který se neměl jak dostat domů. Sice ležel kde tu, ale vezl se. Náš soukromý rekord byl 10 osob ležící na nákladu ze Zaječí do Břeclavi. Naprosto jsme nechápali, kde se tam vzali. "Museli se rozmnožit!?" divil se Jenda, když zjistil, kolik vezl lidí v nákladním prostoru.

Časté dopravní hlídky byly kapitola sama pro sebe. Jenda se ale nešanoval a pil jak duha. Jednou jsem napočítal 5 velkých fernetů a 5 dvanáctek zazděných malým rumem. Na červené víno za námi taky zašel, portugálek  jak malvaz si přece nenechá ujít.  Nad ránem byl jak vrtula. Jenom jsme vyrazili, červené světlo a chlapci z páté B s trubičkou na alkohol v ruce. Jenda s úsměvem nasál do plic, nafoukl balonek a nic. Dopravák zbledl, celou dobu byl na zábavě a Jendu viděl, že pije. Tedy opakovat. Jenda se ale bránil: "Chlapi, to byl brácha, ten slope jak holendr. Já řídím, tak nemožu ani slzu, ale esli chcete, abych Vám znehodnotil další trubičku, klidně!" Opakoval a zas nic. Esembáci kroutili hlavami a uvěřili, že to byl brácha.  Jenda nám nikdy neprozradil, jak to dělá, ale viděl jsem ho nejmíň pětkrát, jak vypil i mrtvému z ucha a při kontrole nenadýchal.

Dalším oblíbeným sportem dopraváků byla kontrola technického stavu vozidel. Jak by mohly tehdejší automobily nepropouštět olej nebo nekorodovat. Stav automobilového parku byl tristní i v podnicích, natož u soukromníků, vždyť náklaďáček se dal koupit pouze vyřazený ze socialistického podniku a tedy řádně ojetý a zdevastovaný. Oleje tekly všem a všude. Zastavili nás dva, starší a mlaďoch vyloženě nadržený dokázat, jak je potřebný. "Soudruhu řidiči, vidím únik oleje z motorové části vozu!" hleděl výhružně. "Cože, z mojeho auta, že teče olej? Ty ses zbláznil člověče, to sem v životě neviděl, aby mě nekdo takto nařkl, že nemám auto v pořádku!" hučel Jenda ještě výhružněji na mladého dopraváka. Ten to nečekal a začal něco blekotat. Starší kolega se očividně bavil a čekal, co bude dál, nezasahoval a vychutnával si svého mladšího kolegu, jak si s vychodňárem poradí. Ani jeden nechtěli ustoupit a najednou Jenda smířlivě: "Dobře, dej mě tvoju bílú čepicu , dáme ju pod motor a pokud z něho kape olej, zaplatím pokutu." Mladičký dopravák nepochopil, že se jedná o fórek a hned strkal běloskvoucí čepici pod od oleje zasviněné auto. "Poď blbče!" strhl ho starší kolega s sebou a nás řehtající se, bez dalšího pustil. Tato příhoda měla pokračování za 25 let. Byli jsme s kamarády na koštu vín a dobře jsme se bavili. Celá parta počítala, mimo jiné profese, také 10 přátel od policie. Dal jsem k dobrému také tuto historku a nejvíc pobavila kluky od policie, chechtali se, až se za břicha popadali, kromě jednoho, který se čím dál tím víc mračil, až vybuchl, že to bylo jinak, a že jsem si to přibarvil až moc. Jeho kamarádi padli ze židlí: "Vidíš, osle, kdybys mlčel, nevěděli bysme, jaký jsi pitomec," pochválil ho kolega po levici.

Ale to byly doby dávno minulé, dnes nejezdíme v Barkasech a oleje nám netečou, ani ten alkohol - kdo ví, jak to Jenda dělal.