Bojíte se muslimských imigrantů?

Byly doby, kdy jsem se ptala: "A to si fakt myslíme, že je naše kultura tak slabá, že to neustojí?" Teď musím přiznat, že kdyby bylo všechno Ok, tak by se taková spousta lidí nebála... 

Není to poprvé, co jsme se s nimi střetli. Bývali doby, kdy se oni báli nás. Bývaly doby, kdy jsme se my báli jich (všimli jste si, jak často jsou zlí králové a princové v českých pohádkách zobrazováni jako orientálci z Turecka?). 

Přijde mi ale pikantní, že v době, kdy má neustále Západ navrch a tradiční kultury se už "poučily" a zatoužili se mít stejně blahobytně jako my tady (japonské dívky lačnící po značkových kabelkách atd.), cítí Evropa obavy z muslimů... 

Něco je špatně. A odpusťte mi tu upřímnost, ale něco špatně není jen s muslimy, ale hlavně se Západem. Když zůstaneme u pohádek - princezna se zlatou hvězdou musela před Kazisvětem utéct do cizí země, protože stárnoucí nemohoucí král, který myslel jen na šunčičku, ji chtěl prodat (a nemyslel to vůbec špatně!). Ale jiný král Kazisvětovi jasně ukázal, kde je jeho místo, a že se ho nikdo nebojí... 

Pamatujete?? 

Přišlo mi to jako krásný symbol toho, že se bojí jen ti, kteří vnímají, že něco nemůžeme ustát.  

Dám ještě jiný příklad: kdysi jsem cítila velký strach z toho, co se zrovna v mém životě dělo. Z toho, jakým směrem jsem se měla vydat. Zlobila jsem se na sebe, že mám strach. Přišel mi hloupý. A pak jsem byla jednou pouštět draky. A sledovala, jak těžké je udržet draka ve vzduchu, když to 

a) pořádně neumíte

b) pořádně fičí

A uvědomila si, že někdy je strach sakra oprávněný!

Nejsme schopní je integrovat (jak jsem psala v jiném článku) - nechceme to ani my, ani oni. A z toho nevzejde vůbec nic dobrého. 

Ale víte co? Já se přesto nebojím!

Vyvolávání strachu je kontraproduktivní. Jen se ohlédněte kolem sebe? Kolik lidí se bojí budoucnosti? Kolik lidí najednou zajímá něco takového jako islám (když jsem začala studovat arabistiku, nikdo nechápal, k čemu mi to jako bude dobré, a když jsem začala studovat religionistiku a islám, klepali si lidi na čelo - proboha, náboženství je už přece mrtvé, ne ??) Vyděšení lidé vidí bubáka v každém šátku a to nejvzácnější, co máme - vlastní svobodu říkat si, co chceme, dělat, co chceme, a nosit si, co chceme - dobrovolně! klademe na oltář boji s islámem. A tím ho vlastně přijímáme za své....

Copak to nevidíte??? 

Jak jsem psala v článku o áčkařích proti béčkařům, islám není jen šaría, ale je to hlavně způsob myšlení! 

A proč se tedy nebojím? Protože strach za prvé nakonec nikam nevede. Jen ještě k většímu strachu. A hlavně ke spoustě utrpení nevinných lidí....

Myslíte snad, že muslimové jsou nějací belzebubové, kteří číhají za každým rohem, aby nás ošátkovali, zakázali nám alkohol, sex před svatbou a pokud s tím nebudeme souhlasit, napařili nám mastné daně, nebo rovnou zařízli?? Ukamenovali? Ubičovali? 

Ne, kdepak. Muslimové jsou ve většině lidé jako my (a nechci teď nic slyšet o tom, že ani Němci nebyli jako Hitler, ale stejně rozpoutali válku) a jde jim prostě jen o to žít si ten svůj život tak, jak jsou na něj zvyklí. Přesně tak jako my. Žila jsem mezi nimi docela dlouho. Ano, někteří se tvářili, že mi snad ani rukou nepodají. Ale jeden mě zase poslal do Izraele, abych se tam mohla vydat za poznáním křesťanského Boha, který mi tenkrát nějak nešel pod nos... 

Řeknete výjimka. Ok. 

Pojďme dál. Proč se tedy nebojím? 

• Protože jsem se za pár uplynulých let naučila, že nic není tak černobílé, jak se to tváří. 
• Protože jsem se naučila, že právě tam, kde cítíme největší strach, se obvykle skrývají poklady. 
• Protože jsem se naučila, že v těch nejtěžších chvílích, plných existenciálních úzkostí, zklamání, strachů, nedůvěry a hněvu, se skrývají ty nejvzácnější dary. 

A člověk si může vybrat - buď se bude třást strachy, nebo přijme fakt, že určité období poklidu skončilo. Že už nejspíš nikdy nebude nic tak, jak jsme byli zvyklí. Podívat se tomu zpříma do tváře a ovládnout všechny ty přirozené reakce - vzdor, vzdor, vzdor. Strach, vztek, smutek, deprese. Protože v posledku nemáme vládu vůbec nad ničím. Jen nad vlastními emocemi. "Vláda" totiž již dávno není "naše". A pokud neovládneme vlastní emoce, dokud nedostaneme pod kontrolu své vnitřní prostředí, tak nikdy nemáme šanci dostat pod kontrolu ani to vnější prostředí. Nebo se Vám snad někdy v osobním životě něco takového podařilo???? Proč myslíte, že ve větším měřítku je to jinak?? 

Čeká nás nejspíš spousta frustrovaných muslimů s jejich bombami. Čeká nás nejspíš spousta frustrovaných Zápaďanů. Možná to tu bude za chvíli vypadat jako v tom Izraeli. Na každém rohu voják se zbraní. U každého vchodu do banky, do úřadu nebo do kina rám a kontrola zavazadel. Zažila jsem to i v Egyptě. Tu vyletí metro v Paříži. Tu vyletí muslimská mešita v té belgické části plné muslimů. A vznikne tam další líheň frustrovaných muslimů. A pořád dokola. Krevní msta jak za starých dob... Kapuleti a Montekové... 

Že bychom se fakt nepoučili???

A můžeme si vybrat - buď se v tom strachu a v tom hněvu budeme motat v tomto nekonečném kruhu, ze kterého se špatně vyskakuje, čím déle se točí. Nebo se prostě nebudeme bát, nebudeme vyhrožovat. Ale prostě si budeme stát pevně za svým. Za svými svobodami. Za právy i povinnostmi, které má každý občan, který sem již jednou vstoupil. Stále ještě máme možnost vystěhovávat ty, kteří nebudou chtít tyto naše svobody a naše zvyky respektovat, tam, odkud přišli. Za 100 let už je nebude kam odstěhovat. Už budou stejně tak Evropany jako my. Jen v duši budou stále patřit na Východ... 

Když jsem byla ten týden v Izraeli, vnímala jsem velmi hmatatelně, jak z toho jejich problému už není východiska. Obě strany už mají mezi sebou příliš mrtvých než aby dokázali odpustit. Příliš zarostlé kořeny i v těch zabraných územích, než aby je dokázali opustit... 

Jak jsem říkala, většina muslimů prostě jen touží po určitých jistotách. Dnes jim je dává jejich víra. Jistotu, že jejich dcery budou vyrůstat ve slušné společnosti. Bez drog, bez alkoholu, bez sexuálních výstřelků. Já tedy nevím, jak Vy, ale já tak do značné míry vyrůstala. A nejsem muslimka a nebyla jsem ani z věřící rodiny. 

Ani nevím, co tak úžasného na drogách, alkoholových párty završených sexem na záchodcích případně v parku je. Asi z toho spíš bolí hlava. V tom lepším případě. Ano, i to je naše svoboda, řeknete. 

Ale pak se můžeme začít bavit o té skutečné svobodě... a ta nemá s tímto fakt vůbec nic společného... 

Nebudu se dál rozepisovat, protože bavit se o skutečné svobodě je na dlouho. Koho to zajímá, může zajít ke mně na blog Žít je umění, kde už dávno nepíšu o imigrantech, ale právě o té skutečné svobodě a skutečné radosti (to letos hlavně) :-) Svobodě i tomu strachu (ten pocit, že se Vám svět převrací vzhůru nohama), jsem dokonce nedávno věnovala dvě čísla magazínu Aves  (link Vám sem prý nesmím dávat, ale tak podle profilu si to ten, kdo chce, najde :-)). To téma mě zřejmě poslední dobou hodně oslovuje a podobných zkušeností jsem za těch x let už zažila několik :-) 

• Nejen že je úžasný pocit, když vnímáte, že tam, kde se všichni děsí, Vy strach necítíte. A neznamená to, že nevidíte, kam se to ten svět řítí. Prostě jen nemáte strach... 
• A má to ještě jedno pozitivum - když Vaše mysl není zaslepená strachem (případně nenávistí) vidíte i světlo na konci tunelu. Naději, že tohle všechno může, pokud se lidi úplně nezblázní, přinést nějaké ty poklady. Něco, v čem budou šťastní a spokojení jak Zápaďani, tak muslimové. Protože jste to zažili na vlastní kůži, můžete tomu i věřit... 

Ale nebude to jednoduché. A rozhodně ničeho takového v dohledné době nedosáhneme, pokud obě strany ovládne strach a nenávist... ta totiž žádné poklady s sebou nikdy nenesla. Nebo máte nějaký příklad toho, co dobrého strach a nenávist kdy přinesla???