Držet a snažit se opravovat nefunkční vztah je nesmysl. Buď ti dva jsou sobě partnery nebo nejsou. Docela často vidím kolem sebe spíš spolubydlící než partnery.

Dobré zamyšlení

Vidím to přesně jak jste napsala: ... kde je ta hranice mezi sobeckostí a vlastní svobodou?

Taková hranice neexistuje, mezi sobectvím, vlastní svobodou, rozdáváním se a otroctvím nevede žádná pevná linie, je to vždy o dohodě těch dvou.

To máte nejspíš pravdu. Každý má ty hranice někde jinde (někdo je větší země a někdo menší zemička) a je to o dohodě těch dvou. Když bychom šli ještě mnohem dál, mnoho z toho, co děláme v dobré víře, se nakonec dá označit za sobectví. Kdo nejedná ze strachu nebo z touhy? :-) A tak je asi nejsnazší se prostě dohodnout....

Můj závěr z fenoménu manželství i po vlastní zkušenosti, která trvala 25 let, je ten, že jak dopadne manželství, je hlavně věcí povah obou hráčů. Prostě manželství udrží jen ten, kdo na to má...mám pořád před očima skvělé manželství jednoho mého strýce a tety - Zůstali spolu až do jeho smrti, tři děti. Jako dítě jsem tam pár let jezdil a vždycky byli v pohodě. Oba klidní, vyrovnaní vesničani. Bylo to ovšem v době, kdy se rozvody moc nepěstovaly a na vesnici o to méně. Když se ti dva šťastlivci brali, jemu bylo asi 30 a jí 17 let. Zemědělští dělníci, strýc byl řidič náklaďáku, teta se staral o telata, zdědili grunt, takže nemuseli řešit nějaké bytové problémy. Ale hlavně skvělé povahy, neviděl jsem je, že by se hádali, těšili se na sebe. Mým rodičům se to naopak moc nepovedlo a nakonec ani mně.

Tak to asi bohužel je. Můžeme stokrát teoretizovat, stokrát hledat nějaký recept na šťastné manželství a stokrát druhým vyčítat, že se rozcházejí. Nakonec je to opravdu velmi individuální a jen ti dva vědí, kde se co pokazilo a zda to šlo napravit.

moc pěkně napsáno

Díky :-)

NA karmu paní Šichtářové asi nedosáhnete, ale ode mne ji máte převelikou

Děkuji :-))))