Zum See – zhmotnělý sen

Na rozdíl od našich běžeckých souputníků jsme zůstali s Danou další týden v Grächenu, konkrétně v krásném hotýlku Zum See, umístěném uprostřed alpských kopečků, lesa a nad jezírkem, v němž se proháněly ryby různých druhů a velikostí. Kde se proháněli pod okny koně, zvonily kravské zvonce, kostelní zvony, zpívali ptáci a pobíhala veverka. V hotýlku, z kterého jsme mohli pozorovat celý den alpské vrcholky, zahalené do mraků, mlhy, zalité sluncem či měsíčním světlem.

Miloš Škorpil Byla to naše první společná dovolená a tak jsme byli oba zvědaví, co nám přinese a co s námi týden, kdy budeme jen spolu, udělá. Znáte to, když se vidíte jen o víkendech, těšíte se na sebe a každá společně strávená minuta je pro vás svátostí. Pak odjedete každý tam, kde žijete a celý týden řešíte problémy svoje a jiných, a zase se těšíte na chvilky urvané pro sebe. Ale týden, kdy budete 24 hodin denně spolu, už je jiná.

Nebudu vás unavovat popisem toho, co jsme podnikali v jednotlivých dnech, faktem však je, že jsme se celý týden nestačili nudit, i když přes den, jak říká Dana, jsme praktický celý lozili, čti chodili, šplhali, skákali a mezi tím vším pohybem jen zírali na neskutečně nádhernou přírodu a její kouzla.

Každý den začínal poklidnou, hodinovou snídaní, při níž jsme si dopřávali výborných švýcarských sýrů, úžasných müsli s čerstvým ovocem a naložených ve smetaně. Čerstvého pečiva s máslem a domácí zavařeninou, kávou a čerstvým čajem. U snídaně jsme strávili vždy minimálně hodinku a vůbec nám to nepřipadlo.

V neděli jsme prožili pravou alpskou bouřku, která se přihnala tak rychle, že jsme se ani nestačili schovat. Danu málem odnesl vítr, který nadouval bundu, již nám půjčil nahoru na horu Aleš, když zjistil, že jsme si své bundy nechali neprozřetelně doma.

V pondělí jsme vylezli jeden třítisícový vrchol, a to jen díky tomu, že byla mlha a nebylo vidět pod sebe,protože jinak by nás chytala závrať z otevřeného prostoru pod námi. Ne, že by ta cesta, kterou jsme šli, byla nebezpečná, ale bezpečná taky zrovna nebyla. Než jsme ale začali tento svůj první horský výstup, zjevil se nám v mlze úchvatný pohled na koně, který se popásal nedaleko od nás a vypadal jak duch z minulosti, který se přišel podívat do naší doby, cože to tu tropíme.

V úterý jsme plánovali odpočinkový den, ale nakonec jsme vylezli nahoru na Hannigalp. Z ní šli dál na Funggen. To už bylo nádherné počasí, ale vzduch byl pěkně horsky syrový a průhledný jak křišťál. Cestu lemovaly rozkvetlé azalky a rozličné alpské květy. Na vyhlídce ve Funggenu nás čekalo překvapení ve formě stáda kozorohů, které nás nechalo k sobě přijít na deset metrů. Bylo ještě brzo, a tak jsme se rozhodli jít dál a prohlédnout si, kde jsme den před tím sice už byli, ale pro mlhu nic neviděli. A tak jsme nakonec vylezli cestou zavalenou sutí a obrovskými balvany až na vrcholek Seehorn ve výšce 3037 metrů. Odměnou nám byl nádherný rozhled na alpské vrcholky a kručící žaludek, protože sezóna zde začínala až od neděle, a tak místní restaurace měla ještě zavřeno. Nakonec nám prodali alespoň poslední dvě tyčinky Mars. V Hannigalpu, kam jsme sešli za dvě a půl hodiny, už byli vyžraní od nečekané výpravy, která sem dorazila, a tak jsme s chutí snědli až v našem hotýlku gulášovou polévku. Ta však neměla chybu.

Ve středu jsme si naplánovali už skutečně odpočinkovou trasu vedoucí přes Gasenried na Alpju. Ani tohle však nebyla turistická trasa tak, jak je známe od nás. Cestou na Alpju jsme museli přelézt řečištěm potůčku, který v jarních měsících asi trošku pěnil a tak sebou sebral víc kamení a vody. Kamení, které zasypalo obvyklou turistickou cestu. Nebyli jsme zjevně sami, kdo nejdříve šplhali korytem potoka vzhůru,aby posléze zjistili, že tudy to nepůjde, slezli horko těžko zpět a pak objevili na druhé straně pokračování pravé cesty. Odměna ale stála za to. Valící se vody z roztávajícího ledovce, údolí, které si nezadá s těmi himalájskými. Slova schází, aby člověk popsal tu skvostnou nádheru, kterou tu dokázala matka země vytvořit. Při návratu jsme se stavili v Gasenriedu na hovězí vývar s vajíčkem a vynikající hemenex, k tomu výborné červené Pinot noir. V Grächenu jsme to pak dorazili skvělou kávičkou a zmrzlinovým pohárem.

Ve čtvrtek byl další odpočinkový den. Tentokrát jsme se vydali z Grächenu vlevo směrem na Taa a Hochtschugga. Protože se šlo ale prakticky po rovině, tak nám začaly scházet kopečky a stočili jsme to zase nahoru na Hannig.. Pokochali jsme se krásnými výhledy, občas protáhli plicní sklípky při hrabání se vzhůru, abychom se pak otočili a sešli po sjezdovce dolů do Café Hochtschuggen na oběd. Dana objevila na jídelním lístku, že nabízejí jako specialitu vodu z horského ledovce. Protáhla nás skvěle, jen měla asi 30 % a voněla po kmínu, ale jinak doporučuji. K tomu jsme si objednali raclette s bramborem ve slupce a dobré bílé víno. Vymotali jsme se tam odtud v docela povznesené náladě. Sluníčko nám pálilo na mozkovny a tak jsme byli docela rádi, že se nemusíme až na závěrečné stoupání do hotýlku škrábat nikam vzhůru.

No a to je tak zhruba všechno, co se ten týden dělo. Teda všechno, co se dělo ve dne. Noční radovánky vám odhalovat nebudu, i když je fakt, že tak dobře a vydatně už jsem se dloooooooouho nevyspal :).