Je neděle dopoledne, sedím v Drakovi, za jehož okny se spouští z oblohy dlouhé provazce deště. Nad Slavkovským lesem se vznáší lehký opar a já začínám cestu zpátky časem, v níž si promítám, co se událo v posledních devíti dnech.
Miloš Škorpil Nevíš-li kam, jeď do Olivone
Nevíte, kde je Olivone? Nic si z toho nedělejte, já ani Dana se Zdeňkem jsme to do té chvíle, než jsme sjeli z cesty na Zermatt, také nevěděli. Chvilku před tím jsme tankovali benzín a Zdeněk se mě ptal, zda nechci vystřídat za volantem. Odvětil jsem, že ne, jelikož bude lepší, když bude navigovat on než já. Asi jej to dost uspokojilo, neboť na jediném místě, kde se dalo zbloudit (v městečku Disentis), zbloudil.
Dana se ho již po chvilce ptala, zda ta městečka, co jimi projíždíme, má v itineráři, ale odbývali jsme jí tím, že jsou moc malá. Kochal jsem se krásnou přírodou italského kantonu Švýcarska.Obdivoval nádherné borovice a prostě si užíval cesty. Najednou se před námi vylouplo Olivone. Projeli jsme jím, a až za ním znejistěli a vybalili mapu. Nejdříve jsme ho ani na ní nemohli najít, jakby také jo, když bylo značně vzdálené od naší správné trasy. Najednou jsem ho spatřil a z úst mi vyklouzlo: „jsme dobře zakufrovali." A tak si Zdeněk odbyl svůj první pořádný kufr. Otočili jsme a jeli cca 40 km zpět.
Díky tomuto kufru jsme si ale mohli prohlédnout krásný západ slunce nad Furkapassem a pak dobře povečeřet v Gletschi. Večeři jsme si ale před tím museli doslova odsedět. Když jsme totiž přijeli do Gletsche, bylo už půl deváté večer, měli jsme hlad a tak jsme zamířili do jediného lokálu, co tu je. Po chvíli se k nám přišourala postarší a velmi unavená paní a bylo na ní zjevně patrné, že naše návštěva už jí pranic netěší, protože budeme určitě něco chtít. Chtěli jsme 3x polévku a 2x boloňské špagety. Polévky spočítala dobře, ale na druhé špagety jsme si museli počkat až do chvíle, kdy jí se jí šel Zdeněk zeptat, jestli už je namleli.
Do Grächenu jsme přijeli o půlnoci, rychle zapadli do postelí, abychom z nich už v půl šesté zase vylezli, šli na snídani a pak spěchali na start. Sluníčko se pěkně činilo a tak jsme si nemuseli dělat starosti s oblékáním.
Startujeme
Před startem se mě a Pavlíny ujal Dr. Drákula (Aleš Tvrzník), aby nám vzal krev a zjistil, jak budeme po trati produkovat laktát. Ukazováček levé ruky mám ještě dneska promodralý, ale za pohled na cukající se Pavlínu to stálo. Pak jsem si připnul snímač tepu, vyzkoušel budíky, jestli fungují a šli jsme si stoupnout do fronty na startovní výstřel.
Na startu byl trošku zmatek, nejdřív odstřelili jednu várku, pak druhou a nakonec nás. Pokaždé jsem si přichystal budíky, abych je se startem uvedl v činnost a mohly měřit čas i můj tep. Při dvou falešných startech fachaly jak pravé švýcarské, byť finské, hodinky. Při tom správném si ale postavily hlavu a že prý ať si tepu jak si tepu, jich se to netýká. Po sedmistu metrech se mi jim podařilo domluvit a pak jsem koukal, že se ten můj tep pohybuje ve stejných výškách, jako ty, do nichž jsme se šplhali.Většinou mezi 160 -170 tepy. Pot ze mě doslova stříkal a tak jsem se snažil dolévat, co to šlo.
I když celkové převýšení na trati je 1950 m, běželo a šlo se docela dobře. Však bylo také na co se dívat. Buď na pestrobarevný had běžců a běžkyň nebo na krásnou přírodu, v níž v druhé části dominoval pohled na Matterhorn, který z počátku zakrývaly mraky. V závěru se před námi ale odhalil v celé své kráse. Když si ještě před ještě ním představíte rozkvetlé alpské louky, či solitérní mohutné stromy, povětšinou borovice nebo modříny, nebo jezírka pod ním, pak vám asi bude jasné, že více než o běh samotný tu jde o krásný estetický zážitek. Pravda, spojený s trochu drsnější fyzickou aktivitou, ale opravdu nádhera.
Nejdrsnější přišlo na posledních třech kilometrech, kdy trať kopíruje koleje zubačky. Těch 350 m převýšení dalo zabrat každému. Aby nám to lépe ubíhalo, vyprovázel nás na tuhle poslední část trati zpěv sboru moravských, pardon - zermattských učitelů, nebo pasáků, nevím. Každopádně jejich zpěv přecházející v jódlování byl stejně úchvatný jako celá trať a celý závod.
Jsem nahoře. Přede mnou je poslední kilometr trati. Koukám na cíl, který je ode mne nějakých tři sta metrů, ale oni mě ženou ještě do nějakého kolečka, abych si ještě naposledy pořádně užil pohledu na Matterhorn a ještě trochu protáhl naposledy plíce a průdušky. Jsou to cvoci, říkám si v duchu. Teda říkám si, debilové. Ale kdo je tu cvok nebo debil, vždyť mě nikdo nenutil, abych si to tu chtěl užít!
Jsem v cíli. Dostávám hezké červené triko Finisher Zermatt Marathon 08, medaili, pití, nějakou buchtu a jdu sebou seknout na louku plnou hořců a dalších alpských kytek, co jich tu všude kvete. Pozoruji dobíhavce. Je mezi nimi i jedna žena, která absolvuje celou trať s berlemi. To teda klobouk až na zem. Přibíhá i Evžen Vrána Ge a Ivana Pilařová, přibíhá i tibetská vlajka a nad ní se rozléhá: „Free Tibet."
Kde je ale René, Pavlína a Zdeněk? Reného najdu sedět u plechovek s nealkoholickým pivem před stanem se sprchami. Pavlína mi na SMS, kde je, odpovídá, že na posledním kilometru. Jen po Zdeňkovi se slehla zem. Pak vyvolávají mé jméno, s tím, že mu mám vzít věci. Zkouším SMSkovat, volat. Odpovídá mi jen tutání. Až večer se dozvídáme, co že se mu přihodilo a že zvonící mobil leží v jeho tašce u mě na pokoji.
Čas běží a člověk svá předsevzetí rychle mění
V cíli si říkám: „Zermatt nikdy více." Nyní po týdnu už přemýšlím, jak to udělat, abych byl příště lepší. Tak uvidím, která ta varianta ve mně zvítězí. Když jsme mluvil v cíli a u večeře s Pavlínou, smýšlela stejně, ale dnes už se jí také hlavou honí myšlenky na návrat.. Zdeněk si bude muset dát repete, aby viděl cíl. Ten závod si vás svou atmosférou a uhrančivou krásou prostě připoutá.
