Krásně jsem se vyspal za šumění moře a probudil se asi půl hodiny předtím, než se nové slunce vyhouplo nad Korintem nad obzor. Užil jsem si krásné svítání a zrod nového dne, natáhl na sebe plavky a šel se oddávat nejlepší možné relaxaci. Vlny mnou pohupovaly, tělo nasávalo všemi póry vypocené soli a nade mnou křičeli mořští rackové.
Po koupeli jsem lehce posnídal a vydali jsme se na cestu do Sparty. Po cestě jsem Petrovi a Tomášovi alespoň ukázal nejtěžší místo celého Spartathlonu, a pak už jsme mířili k cíli. První běžce jsme potkali zhruba na 190. km trati, tedy nějakých 56 km před cílem. Spíš než energii bylo na nich možné pozorovat velké soustředění na cíl a vůli k jeho dosažení. Tady už je každý silně zahleděný do sebe, respektive propojený jen se zemí a univerzem. Vnímáte jen jak se s každým krokem blížíte k cíli, že vám někdo podává láhev s pitím a do ruky vám cpou nějaké jídlo. Vše děláte už jen mechanicky, protože víte, že bez toho cíle nedosáhnete. O nějaké chuti už nemůže být vůbec řeč. Všichni jsou potřeni silnou vrstvou krémů proti sluníčku, tedy skoro všichni. Japonci jsou většinou oblečeni do trik s dlouhým rukávem a do dlouhých elasťáků a s hlavou krytou čepicí s chráničem týla, aby se k jejich tělu dostalo co nejméně slunečních paprsků.
Na 210. km potkáváme Martinu. Běží strojově a je jasné, že cíle každopádně dosáhne. Běží ještě s jedním běžcem. Vzájemně se podporují ve chvílích, kdy jednoho či druhého postihne krize. Martina mohla být v cíli před všemi Japonkami. Tři kilometry před cílem však jejího souputníka potkala těžká krize, zřejmě z přehřátí, takže se jí málem složil k nohám. Martina nezaváhala ani na okamžik, podepřela ho a prakticky na ruce ho dovedla až do cíle. Když mi to pak při večeři popisovala, pocítil jsem záchvěv štěstí, že se zachovala tímto způsobem, protože i o tomhle je Spartathlon. Je to hlavně o sounáležitosti, bez níž nikdy cíle nemůžete dosáhnout. Tady běžci nejsou soupeři, ale přáteli potýkajícími se s tím, co jim připravila trať a příroda. Navzájem se povzbuzují, navzájem si dodávají sílu a někdy se i navzájem donesou do cíle, protože pomoc kohokoliv mimo tuto pospolitost je zakázána a trestá se vyřazením ze závodu.
Ráno po skončení závodu jsem se začal shánět po svých hodinkách. Tedy sháněli jsme se po nich sice už v cíli, ale tam nám bylo řečeno, že je dostanu ráno na radnici. Popravdě řečeno něco mi říkalo, že jsou už dávno na ruce toho šoféra, co je dostal na starost, aby je ve Spartě na direktoriátu předal. V hotelu jsme se zeptali, jak se dostaneme na místo, kde se vydávají věci, které si běžci nechali na jednotlivých kontrolách. Podotýkám, že si je tam nechali zcela záměrně, odložené v pytlících s číslem kontroly a svým vlastním, ve víře že v cíli jim budou vydány.
Došli jsme na udané místo. Byl to pohled pro bohy, teda pro bohy bezdomovců. V životě jsem neviděl tolik lidí tolika národností přehrabovat obsah kontejnerů na odpadky. Řecká organizace se předvedla v plné parádě. Krabice z jednotlivých kontrol naházeli i s jejich obsahem prostě do popelnic. Mezi zbytky občerstvení jste mohli najít reprezentační kombinézu vyslance galského kohouta či australského domorodce. Vsjo si bylo rovno. Já po dotazu, kde bych mohl dostat své hodinky, jsem byl odeslán k tomuto klubku přehrabujících se zoufalců. Hodinky jsem se ani nenamáhal hledat, jen jsem si ty zoufalce vyfotil, budou mi připomínat řeckou náturu výmluvněji než cokoliv jiného.
Takže jsem lehčí o jedny hodinky. Asi jsem si tím měl uvědomit, jak relativní pojem je čas.
Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com.
